Náhody neexistují 7.část

2. ledna 2018 v 4:42 | Waster |  Povídky
Ron
"Vy si opravdu nic nepamatujete?" ptá se už snad popáté profesorka McGonagallová.
"Ne. Jen jsem omdlel." odpovídám pokaždé směrem k podlaze ředitelovi pracovny. Klopím hlavu od chvíle, kdy mi chrlič u vstupu uhnul z cesty. Vím, že kdybych Brumbálovi věnoval jediný pohled, pozná, že neříkám pravdu. Snape tvrdí, že mne viděl, jak s sebou házím, než jsem opravdu ztratil vědomí. Dokonce tu prohlašoval, že to vypadalo na účinky nějaké mučící kletby. Jasně, ten toho o nich musí sám dost vědět, když po boku Pána zla terorizuje, mučí a zabíjí mudly včetně kouzelníků nečisté krve, které za mudly považuje.
"Albusi, slyšel jsi Severuse, tohle…" začne naléhavě McGonagallová a přiblíží se o několik kroků k ředitelovu stolu.
"Minervo, prosím." přeruší ji Brumbál. "Pokud pan Weasley říká, že se nejednalo o něco vážného, jsme nuceni věřit jeho tvrzení." dokončuje ředitel klidným hlasem a já cítím jeho pohled, jak mne přímo tlačí do opěradla židle.
"Pane řediteli, rád bych upozornil na to, že pan Weasley strávil celý týden na Ošetřovně pod ohromnou dávkou posilňujících lektvarů. Kdybyste takové množství podal zdravému kouzelníkovi, dokázal by po svých doručit dopis na druhou stranu Anglie rychleji než jakákoli sova." připomíná svou přítomnost profesor Snape svým klasicky protahovaným a důležitým hlasem. Vždy, když něco říká, připadá mi, že se jím sám nemůže nabažit. Přebíhá mi okamžitě mráz po zádech, i když je v místnosti příjemné teplo. Vím, že jsem v posteli byl po celé svátky, ale zmínka o dopisech a sovách mi na okamžik připadá jako mířená rána potloukem do hrudi. Nedostal jsem ani jeden dopis. Přes celé svátky. Ani jeden.
"Jen blázen by věřil, že šlo o pouhou omračovací kletbu." chytá se okamžitě návnady zástupkyně ředitele a její stín se na podlaze nebezpečně zvětšuje, když postupuje pracovnou k vysokým oknům.
"V tomto případě jsou tvrzení, o tom že jsem starý blázen, pravdivá." říká Brumbál s neskrývaným pobavením v hlase.
Vycházím na zasněžené nádvoří i přesto, že mi bylo zakázáno chodit ven. Potřebuju ale po tom týdnu, kdy jsem jen ležel na posteli, cítit čerstvý vzduch a pořádně si protáhnout nohy. Mířím bezmyšlenkovitě a překvapuji sám sebe, když se zastavuji u Hagridovi boudy. Chvíli obcházím malý domek na kraji Zapovězeného lesa a přemýšlím, jestli zaklepat na ohromné dveře, než usuzuji, že je stejně prázdný. Kdyby byl Hagrid doma, Tesák by určitě slyšel, že se tu kolem někdo motá a začal by štěkat. Všímám si ale, že z komína stoupá kouř a tak na chvilku zůstávám zase stát neschopný se rozhodnout. Ani nevím, jestli se i Hagrid staví na stranu Harryho a místo toho, abych si konečně s někým přátelsky poklábosil, stal bych se terčem dalších výčitek stylu "chudák Harry".
"Esli si tu kůli čaji, musíš počkat, nepočítal sem dnes s hosty." ozve se hrubý hlas a já se otáčím k Hagridovi, který vychází z lesa s kuší na rameni a Tesákem v patách. Nejistě zvednu ruku na pozdrav a čekám, než se pomalým houpavým krokem zastaví u mne.
"Už sem myslel, žes na mě snad zapomněl. Aco že seš na Vánoce tady?" ptá se obr, když mi položí ohromnou těžkou ruku na rameno. Přímo cítím, jak se pod její vahou bořím hlouběji do sněhu.
"Shoda náhod." věnuji obrovi úsměv a pohladím Tesáka, který se mi snaží olíznout obličej, ale brání mu v tom prsty druhé obrovské Hagridovi ruky, které ho drží za obojek.
"Měl sem starost, dyž ses od začátku školy nevokázal." říká Hagrid, když mi podává ohromný hrnek, vážící snad tři kila. Vůně bylinek a zázvoru s teplem sálajícím od krbu mě uklidňuje a tak úplně zapomínám na problémy, které se mi po celé ty hrozné týdny hromadily.
"To víš, hodně učení a málo času." odpovídám a drbu černého psa na hlavě, kterou mám položenou na mých kolenou. Cítím se po dlouhé době tak dobře, že mi ani nevadí vlhké nohavice od Tesákových slin. Je příjemné konečně být zase sám sebou a nemuset nic řešit. Pokud Hagrid opravdu nic neví, znamená to, že mám alespoň ještě jednoho přítele. Dva, když budu počítat s Tesákem. Možná tři, když budu blázen a myslet si, že snad Malfoy… Ale to je hloupost. Určitě se všechno mezi námi zase vrátilo do starých kolejí hned, jak se po nich vydal směrem do Londýna.
*

Draco
Sedím v kupé Bradavického vlaku a jsem sám, konečně. Vděčím za to hlavně závanu cukroví z vedlejšího vagonu, které odlákalo Crabbeho a Goyla. Jestli mají dost peněz, nehrozí, že by se vrátili dřív, než je všechny utratí za sladkosti, které do sebe budou ládovat ještě na chodbě. Tuším, že je uvidím až u večeře ve Velké síni. Totéž platí i o ostatních ze zmijozelu. Poprvé se mnou v kupé není Pansy, u které je mi alespoň jasné proč, na rozdíl od Blaise. Ani si neuvědomuji, zda jsem ho viděl na nádraží. Ne, že by mi jeho přítomnost snad chyběla, jen přiznávám, že je to neobvyklé.
Využívám chvíle klidu a natahuji se přes celou volnou sedačku, napůl stále sedím, když zavírám unavené oči a nakonec si lehám úplně, když se rozhoduji, že spánek by nemusel být tak špatným nápadem. Přeci jen jsem toho moc nenaspal, když se náš dům stal na celý týden domovem pro Bellatrix, Červíčka a další úplně cizí kouzelníky a čarodějky. Nemluvě o pár dalších velmi bolestivých návštěvách samotného Pána zla. Horší dny jsem nikdy nezažil, a pokud tomu budu o dalších prázdninách nucen znovu čelit, zůstanu raději v Bradavicích. Začínám opravdu přemýšlet o tom, že jsem tam více v bezpečí.
Propadám se do snu, ze kterého mne okamžitě vytrhuje syčivý hlas a pobavený smích. Několik chvil se rozhlížím po kupé a čekám, kdy zahlédnu dva rudé body, které se mi s příslibem další bolesti budou propalovat do mých očí. Mlhavé vzpomínky na bílé bosé nohy pod okraji černého pláště, ležím u nich a chci, aby to přestalo, ležím a prosím, ležím a chci zemřít. Ta bolest, ten smích.
Zvedám se do sedu a mnu si oči, které mne pálí pod tíhou přicházejících slz. Povoluji si kravatu a rozepínám límec, ale přesto cítím, že mne něco stále svírá kolem krku. Povoluji západku okna a pouštím do kupé ledový vítr, sedám si blíž a opírám hlavu o chladnou skleněnou desku, za kterou se v šeru míhá tmavě zelená krajina. Každou chvílí bychom měli být na místě a já se nemůžu dočkat, až konečně vyjdu z téhle dusivé krabice. Úleva přichází vzápětí, kdy vlak konečně začíná zpomalovat a já už stojím u dveří, než se úplně zastaví. Vyskakuji okamžitě, jak se dveře pootevřou, mířím rychlým krokem přes nádraží, které se pomalu plní studenty a nastupuji do prvního kočáru na lesní cestě vedoucí ke vstupní bráně Bradavického hradu.
"Po všech těch krásných Vánočních chvílích, které vám, jak vidím, stále ještě jiskří v očích, mohu popřát už jen jediné, dobrou chuť." zakončuje ředitel svůj klasický proslov před slavnostní večeří a usedá zpět za učitelský stůl. Velkou místností se po zdvořilém potlesku prožene několik opětovaných popřání, než se rozezní cinkaní příborů a šum rozhovorů mezi studenty. Sedím na kraji zmijozelského stolu a mezi mnou a ostatními studenty mé koleje je vztyčená neviditelná bariéra, stejná, jako je jen u jednoho dalšího stolu v místnosti. Nebelvír má také na kraji lavice své místo pro jeden odpadající článek. Weasley se krčí v rohu určeném pro vyvrhely a zírá do prázdného talíře. Jeden Zmijozel a jeden Nebelvír, jediní, kteří se do svého jídla nepouštějí s takovou vervou jako zbytek místnosti. Sleduji ho, dokud konečně neuráčí zvednout hlavu a nepodívá se mým směrem. Naznačím mu pohledem jedinou otázku, která mne, i přes můj týden plný hrůzy, tížila "Jak je?".
Rozhlédne se kolem, jako by čekal, že se někdo zajímá více, než o jídlo o to, co právě teď dělá on nebo já. Vrtí hlavou a tím nepatrným pohybem mne téměř donutí vstát a odejít v přesvědčení, že za mnou poběží. Zaháním další pokus o němý rozhovor ve chvíli, kdy si všímám, že mne pozoruje Blaise. Sedí asi v polovině kolejního stolu s Pansy, která se mu tiskne k boku. Tím by byla záhada jeho absence ve vlaku vysvětlena. Pansy se nejspíš snaží o to, abych žárlil a tak teď předstírá zájem o Zabiniho. Netuší však, že jsem za to naopak rád, teď mi dají pokoj oba. Je možné, že konečně cítím zvláštní volnost od doby, kdy jsem konečně otevřel oči? Byl jsem už příliš unaven věčnou nejistotou. Ta spousta předstírání, které mne jako hromada kamení tížila po celém těle, ze mne pomalu odpadala a já v hloubi duše vím, že za to vděčím chvílím pod bolestnou silou kletby Cruciatus. To, co mne mělo přesvědčit o mé loajalitě k Pánu Zla, mne naopak utvrdilo v závěru, že k němu, či jeho stoupencům necítím nic jiného, než holou nenávist. Včetně svého otce. Záměrně z toho matku vynechávám, jelikož je v této situaci stejnou obětí, jakou jsem měl být já. Oba jsme tím jen zaplatili za naši lásku k otci, ale to nyní skončilo.
*
Ron
Celý večer jsem trávil u Hagrida a k loučení došlo až chvilku před večeří. Musel jsem se vymluvit, že jsem už vážně unavený, aby mě vůbec pustil dřív, než před večerkou. Nemohl jsem mu říct, že padám hlady, protože po celý den odmítám jeho betonové kokosky s větou, že nemám hlad. Za těch pět let, co ho znám, mu nikdo ještě doopravdy neřekl pravdu o jeho kuchařských dovednostech a určitě se nehlásím na místo toho, kdo to udělá. Na polovičního obra má až moc citlivou povahu. Jo, když tohohle hromotluka poznáte, zdá se mnohem míň děsivý, než má mamka. Při myšlence na rodinu mě opět podivně bodne u srdce a celou cestu k hradu se ploužím jako jeden z Bradavických duchů, jenže já se cítím, jako bych byl vyvrhelem i mezi nimi. Až teď jsem pochopil pocit, který musel mít Skorobezhlavý Nick, když ho nepozvali ostatní duchové na Bezhlavý hon jen proto, že k tomu chybělo půl palce.
Do Velké síně vstupuji s chmury, které jsem nikdy dřív v životě nepoznal, dalším důvodem k hlubšímu pocitu mizérie je mi pohled na hlouček spolužáků shrnutých do velkého chlumu uprostřed kolejního stolu, kde zrovna s rozpřaženýma rukama sedí Harry v polovině nějakého rozjařeného vyprávění. Nikdo si mne ani nevšimne, když procházím kolem a sedám si na samý okraj prázdné lavice, upíjím dýňovou šťávu z poháru po mé pravé ruce a ani nevnímám chuť předtím, než těžce polykám. Kdyby Brumbál nezmínil, že je to první den po vánočních prázdninách, ani bych si neuvědomil krutou pravdu, že mé letošní Vánoce byly nejenom bez oslavy, ale také s jediným dárkem, který ještě teď leží v kapse mého hábitu. Nerozbalený. Nemusím ani z té krabičky sundávat křiklavě rudou pentli, protože vím, že pod hnědým balicím papírem se skrývá nějaký nepoživatelný kus sladkosti s povzbudivým kostrbatým nápisem "Veselé Vánoce, Rone. Hagrid."
Nevědomky upírám pohled ke středu stolu, kde vypuká pobavený smích nad jedním z klasických vtipů Freda a George, pokouší se překonat loňský povánoční rekord v množství pochytaných mentolek, které jim spolužáci pomocí odpuzovacího kouzla posílají přes stůl rovnou do pusy. Odvracím oči a na krátkou chvíli se střetávám pohledem s Ginny. Oba okamžitě předstíráme, že šlo o pouhou náhodu a klopíme zrak dříve, než by si snad jeden z nás myslel, že to ten druhý udělal plánovaně. Od začátku tohohle roku jsem už zmapoval snad každou rýhu na desce stolu před sebou a tak jen odsouvám zlatý talíř kousek stranou, abych měl zábavu pro pár dalších minut, odpověď na otázku, kam se poděl můj hlad, už ale ve dřevě nenacházím. Náhlé nutkání zvednou oči od záhadně otočeného suku, mě přepadá tak nečekaně, že ani nepřemýšlím nad pohybem hlavy směrem vzhůru. Všímám si zkoumavého pohledu v Malfoyově tváři i přes vzdálenost a studenty Mrzimoru a Havraspáru skloněných nad vydatnou večeří či probíhající diskuzí o článku v dnešním Denním věštci. Jeho běžně ostré rysy okamžitě vystřídá tázavý a až neobvykle vřelý pohled, jako by mi viděl do hlavy a prostě se přátelsky zajímal, co je důvodem mých myšlenek. Nejenže mi nepřipadá jeho zájem cizí a nepříjemný, ale taky moje naprosto upřímná reakce, jako by byla přirozenou. Vrtím hlavou a znovu se zadívám na desku stolu. To, že jsem do toho skoro nepatrného opakovaného pohybu hlavou z leva doprava dal veškeré své trápení, si uvědomuju až o pár vteřin na to. Zvedám se okamžitě, jako bych po celou tu dobu seděl na rozpálených uhlících a jen zkoušel svojí výdrž. Kolem dubových vrat do Vstupní síně už doslova probíhám a nemám v plánu se zastavit, dokud se nedostanu ke svému kufru, který pořád otevřený leží u mé postele v nejvyšší věži. Otázka, jestli vážně věřím v úspěch svého útěku, se kolem vznáší s dusivou tíhou a bere mi vzduch z plic už na schodišti do čtvrtého patra. Hroutím se do kamenného výklenku s portrétem v masivním rámu a nevnímám, jak mě jeho majitel okamžitě okřikuje, abych si laskavě sedal někde jinde, že tu není od toho, aby mu zadky studentů ošoupaly lak. Moje potřeba křičet se ztrácí v zoufalství a boji o další nádech, kdy se opírám lokty o kolena a soustředěně zírám do kobercem překrytých kamenů odpočívadla pohyblivého schodiště.
*
Draco
Nechávám si několik vteřin, než se pomalu a zcela nenuceně zvedám od stolu, abych nikomu do mysli nezasazoval myšlenku, že můj náhlý odchod v polovině probíhající večeře má co dělat s Weasleyho rychlým úprkem. Pokud se ten idiot pokoušel odejít nenápadně, měl to lépe promyslet a nevyřítit se z místnosti jako Erumpent v říji. Zcela klidně procházím podél stěny síně až k pootevřeným dveřím, spěšně se ohlížím, než přidávám do kroku a vybíhám schodiště ve snaze ho dohnat.
Opravdu ho doháním, tedy, spíše nacházím. Jeho nohy v kalhotách s ošoupanými konci nohavic trčí z výklenku ve čtvrtém poschodí a na krátký okamžik se zdá, že vycházejí ze zdi. Přistupuji k němu a opírám se ramenem z pouhé potřeby působit zcela nenuceně, jako bych na něho prostě narazil náhodou a neodpustil si toho využít k pouhé poznámce.
"Nikdy jsi nebyl dobrý ve hře na schovávanou, nemám pravdu?" ptám se z prostého pobavení, ale ve skutečnosti nejde o otázku pronesenou pichlavým tónem. "Nejspíš tě bylo snadné najít i bez odhalovacích kouzel, kterých ve vašem malém domě určitě ani nebyla potřeba." dodávám dříve, než si všímám jeho pohledu.
Téměř cítím, jak mým tělem probíhá z jeho pohledu mrazivý poryv, přestože se má mysl brání přesvědčením, že šlo opravdu o chladný vzduch záhadně procházející hradem. Toto, ale v těchto místech není zcela běžným jevem, jako tomu může být například ve Vstupní síni či ve sklepení. V okamžiku mé svaly tuhnout pod syrovou bolestí v jeho očích a následně cítím, jako by povolily a zhoubovatěly. Spouštím ruce k tělu a rezignuji.
"Mluv." zazní můj hlas a přeruší tak podivné ticho. Povětšinou se v každé části hradu rozléhá šeptání obrazů, pohyby zdí, záhadné praštivé zvuky žijícího schodiště a všudypřítomné chřestění kovových plátů brnění. Nyní, v tento moment, jako by celý hrad tiše vyčkával, soucitně tajil dech nad Weasleyho vyjádřením. A já? Já ostatně dělám totéž, jen k tomu dodávám svou přítomnost a hmatatelnou zvědavost vznášející se ve vzduchu.
"Přijímám." odpoví pevným hlasem a z jeho obličeje se vytratí veškeré emoce. Neprostupná maska odhodlání a smíření člověka, který nemá co ztratit. Schopný se spřáhnout s letitým nepřítelem jen proto, že on nabídne něco lákavějšího, než je nečinnost.
Jistě, měl bych v té chvíli planout uspokojením, že můj původní plán vyšel do puntíku. Tak proč, to jediné, co cítím, je zrada?
Když jsem byl malý, matka mi před spaním vyprávěla smyšlené příběhy. Pomocí kouzel tvořila na mé přikrývce celý svět malých šedavě mlhavých stvoření. Pobíhala díky jejím kouzlům po látce a dodávala matčiným příběhům svou jedinečnou podobu. Zbožňoval jsem tyto chvíle, nejen kvůli záhadám a tajemstvím oplývající její příběhy, ale především jsem miloval matčin klidný hlas a konejšivé pohlazení pokaždé, kdy se na mé dece objevil některý z děsivějších obláčkových tvorů. Jednoho dne se otec rozhodl, že jsem na takové dětské příběhy příliš starý a matčiny krásné šedavé světy plné prapodivných tvorů a něžných chlácholivých pohlazení vystřídaly rudé pevné tvary otcových monster a ostrá slova o zbabělství.
Nyní jsem byl zrazen znovu, jelikož jsem opět v sobě vytvořil šedavou naději, kterou skutečná monstra pozřela v krvelačných chřtánech.
*
Ron
Dopadám tvrdě na zadek. První poprázdninovou hodinu Obrany proti černé magii trávím převážně na zemi. To, čeho si ve chvílích na podlaze vážím nejvíc, je to, že mě na ni posílá Malfoy. Kolikrát předtím bych si, jenom při takový myšlence, musel vrazit pěstí. Ale teď. Je to vcelku zábava.
"No tak, Weasley!" volá někdo povzbudivě ze zadních řad kruhu utvořeného kolem. Nejspíš hlas jednoho z mrzimorských nebo havraspárských studentů. Nikdo ze spolužáků z Nebelvíru by mě nepovzbudil, to stejné platí u studentu Zmijozelu, kteří si to poměrně užívají a volají po horších, krvavějších kletbách.
Zvedám se těžce na nohy. Žíněnka pode mnou se chvíli navrací do hladce lité roviny. Soubojnický klub. Místo, kde spousta studentů tento rok trénuje. Víc, než polovinu hodin Obrany proti černé magii vyhradili pro chvíle praktických procvičování a tak dali starším ročníkům možnost si odnést body a uznání z vyhraných soubojů nebo bolavé svalstvo a potupu z prohry. Já osobně si zpod Malfoyovi hůlky dneska odnesu jen tu bolest svalů. Povznáší mě pocit, že už víc nemůžu klesnout v očích Nebelvíru a tak si každý další zásah užívám jenom z touhy po bolestivém dopadu. Dokud to bolí, vím, že žiju.
"Depulso." zazní učebnou znuděný hlas Draca Malfoye a já vteřinu nato zase narážím do žíněnky za zády. Náraz mi bere vzduch z plic a tak po dopadu ležím o něco déle a pokouším se nabrat ztracený kyslík.
"To by stačilo!" přehluší všeobecný smích zmijozelských chladný hlas učitele Lektvarů. Jo, zapomněl jsem, že to on si dnes užívá ze všech nejvíc tu možnost rozhodovat o mém osudu. Zvedám oči od žíněnky a střelím pohledem tam, kde odtuším, že Snape stojí. Tuhle chvíli svého triumfu si určitě představoval už ve chvíli, kdy přijal nabídku dneska suplovat naší hodinu.
"Pan Weasley se nejspíše dnes rozhodl nepřekvapit." pronáší nevzrušeně při vystupování po schůdcích na vyvýšené pódium. Zvedám se na všechny čtyři a nevnímám žádné slovo z toho, co pronáší k udržení pobaveného chechtání zmijozelských. To, co si žádá mojí plnou pozornost, je totiž v obličeji osoby, stojící před ním. Je to jenom okamžik, ale Malfoyovu tvář znatelně křiví zklamání, když se napřimuje a vrací hůlku na své místo v rukávu hábitu, je zase bezvýrazná, kamenná. Chtěl mě ještě párkrát mrsknout proti zdi? Nebo snad očekával, že se budu bránit?
"Vítěz je tedy, po této zbytečné ztrátě času, více, než jasný." Protíná moje myšlenky profesorova pichlavá poznámka. Učebnou se z každého rohu přežene zdvořilý potlesk, až na hlasité skandování hloučku zmijozelských, kteří volají po svých zasloužených deseti bodech.
"Pět bodů pro Zmijozel..." pronáší Snape směrem ke svým hadům. "za toto zcela jednoduché vítězství." dodává hned, aby v zástupu zeleně lemovaných hábitů sjednal pořádek. Nikdo neprotestuje. Malfoy krátce sklápí hlavu v souhlasném kývnutí a současně odbyté pokloně mým směrem, následně se odráží patou od žíněnky a odchází ke třem schodům z pódia. Mizí z místnosti obklopen studenty své koleje, kteří se ho mlčky ujímají se zbožnou úctou. Mezi svými. Tam, kam patří. Do středu zájmu. Bodne mne vědomí, že zůstávám mimo. Co bych teď dal za posměšné poznámky svých bratrů, za soucitné pohledy Hermiony a povzbudivé "Kašli na něj" od....Se znechucením nad myšlenkou ohledně Harryho se sesouvám zpět na žíněnku a hodlám tu zůstat. Napořád.
*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrtvá Duše Mrtvá Duše | Web | 3. ledna 2018 v 12:26 | Reagovat

moc povedené

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama