Život ve tmě

3. října 2016 v 19:23 | Waster |  Témata týdne
Posral jsem to. Zase. Je uvnitř mne něco, co nedokáže nikdo přesně nazvat. Pokusy starých páprdů se zaprášenými diplomy a Freudovskými komplexi. Snaha se mi rýpat v mysli pomocí všemožných metod, nadopovat mé tělo a čekat, zda se něco změní. Šance jedna ku milionu. Nový předpis, nové dávkování, nový přístup. Stejné výsledky. Někdy se můj stav horší. Vlastně se už jen horší. Z lehkých bolestí hlavy se stává nepřetržité techno bušící mi v lebce. Hysterické běsnění mého nitra, které se začíná bránit. Podléhám síle lihu. Propadám útěše v bolesti. Kouzlím si úsměvy zkrvavenými prsty a psychopaticky se několik minut opravdu směju. Buším pěstmi do zdí a zanechávám na nich obdobné válečkové vzory. Klopím do sebe lahve a pak je prázdné hromadím v rohu místnosti. Třas. Ten třas mých rukou, krvavé klouby ztuhlé otoky, několik marných pokusů si zapálit cigaretu. Sedím a hladím plamen. Přikládám kov ke své kůži a mrzí mne, jak rychle chladne. Típám špačka do stejného místa.
Posral jsem to. Zase. Svými stavy děsím všechny kolem. Svou pravou tvář už neschovám. Ležím na podlaze v kuchyni. Bráním se rukám, které se mne pokoušejí zvednout, zvracím a mé vlasy se topí v míchanici krve, žaludečních šťáv a nestráveného alkoholu. Křičím a oháním se kolem sebe prázdnou lahví, jejíž etiketa je přilepena vším tím sajrajtem k mé ruce. Otevírám oči a ty se okamžitě brání světlu slzením. Sedím opřený o zeď a vnímám jen mokré triko na mém hrudníku. Stačím se ještě dvakrát dávit, než si uvědomím její přítomnost.
Posral jsem to. Zase. Matčina tvář postrádá veškerou barvu. Hledí na mne a já vím, že se za tím pohledem ukrývá válka. Válka mezi mateřskou láskou k dítěti a nenávistí k monstru, kterým se stalo. Šachová partie, která trvá roky. Žádná strana totiž nechce vyhrát. Modlitba v patovou situaci, snaha jí docílit záměrně. Sleduji vrásky prohloubené mou vinou. Neomlouvám se, nepodpaluji zápalnou šňůru. Vím, že by to byl jen další výbuch emocí a zbytečných slz. Zda ještě v jejích modrošedých očích nějaké zbyly, nechci je vidět. Mlčky klopí hlavu a dál už jen předstírá, že mne nevidí. Hlesnu tiché díky.
Posral jsem to. Zase. Teď už ale úplně. Žiji život ve tmě. Žiji život na hraně. Žiji život bez světla. Temné místo je mým jediným kámošem. Mou rodinou. Mou láskou a mým osudem.
Nemá smysl si lhát nebo se mu bránit.
Nemá smysl předstírat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mor-tem mor-tem | Web | 3. října 2016 v 21:15 | Reagovat

pěkně na nic je, když v tobě ti dva lidé bojují... ten, kterým si byl a ten kým jsi teď..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama