Po pádu Temného pána (HP/DM)

4. srpna 2016 v 6:01 | Waster |  Povídky
Byl jsem opět uhnán do téma HP/DM a pouze pod jednou podmínkou jsem tento nápad přijal, dlouho jsem nic nepsal na přání a dnes se mi opět nedostalo úlevy v podobě spánku, tak jsem si alespoň krátil volné chvíle.
(Toto je už minimálně pátá povídka s tématikou HP, ale pokud se nepletu, zde je to teprve druhá, možná bych mohl přidat i ten zbytek).

Po pádu Temného pána (HP/DM)

Sedíme naproti sobě ve stejné místnosti, kterou navštěvujeme spolu už několik let. Možná to nevíš, ale chodím sem i sám, prostě tu jen sedím, jako vždy krytý kápí, celé hodiny a představuji si tě tady, protože ty sem patříš, patříš ke mně. Vlastně, jak bys to mohl vědět, vždyť jsi ani ten hloupý nitrozpyt nikdy pořádně neovládl a i přes tvé chabé pokusy když jsme byli ještě děti, jsi mi do hlavy ani nenakoukl, natož aby ses alespoň přiblížil k hranici mého vědomí. Tuším, že bych překvapil i sám sebe, kdybych se do své hlavy v té době podíval tvýma očima. Ano, těma tvýma dodnes dětsky naivníma zelenýma očima, kterýma jsi mne vždy dokázal vyvést z míry. Malfoy a v rozpacích, muselo tě to náramně pobavit. Ostatně i já se často zasměji při vzpomínce na svou neohrabanost pod tíhou tvého pohledu. Tehdy jsem to vnímal jinak. Vnímal jsem to jako tvůj další pokus vyvolat rozepře vedoucí k souboji mezi námi. Oběma nám lhali, nikdy jsme se nemuseli nenávidět. Nebo jsme to byli my, kdo jim lhal? Celý kouzelnický svět by se posadil na zadek, kdyby tušil jen jedinou malou část toho, v co rivalové jako my dva nakonec dospěli.
"Nad čím přemýšlíš?" ptáš se mě tiše a tvoje oči jsou zase jako dva body vesmíru, tak blízko a já si nemůžu vybrat, který z nich sledovat první. Jak mám vědět ve kterém z nich je vepsána naše budoucnost když jejich středobodem je ten kus bílé lepící pásky co drží pohromadě tvé brýle?
"Jen jestli jsi pořád takový pitomec, co se nenaučí jednoduché kouzlo jako je oculus reparo." neodpustím si svůj jízlivý tón. Směješ se a na chvilku se zdá, že už s tím nikdy nepřestaneš. Prosím, nepřestávej.
"To víš, pořád jsem jen ten kluk vychovaný mudly." nakláníš se ke mně přes svůj máslový ležák a nejspíš očekáváš mou další malfoyovskou poznámku, jak jsi tomu sám říkal. Jenže já se zachovám velmi nemalfoyovsky a políbím tvé rty tak směšně našpulené v předem připraveném defenzivním výrazu. Byly doby, kdy jsi mi takové doteky oplácel, ale dnes už jsou všechny jen pouhou vzpomínkou. Ta tvá touha se vypařila spolu s pádem Temného pána. Říkal jsi mi, že mne miluješ. Tvrdil jsi, že se pokusíme utéct, že i přes Znamení zla na mé paži to dokážeme, že to všechno bude v pořádku a pak…


"Přestaň!" odtahuješ se a dopíjíš sklenici zlatavého nápoje na jeden jediný zátah. Díváš se jinam ještě chvilku potom, než prudce vstaneš, oblékneš si plášť a vezmeš do ruky své koště. Jen mne šálí zrak nebo se tvá ruka opravdu třese?
"Měli bychom se přestat scházet." říkáš vážným hlasem, ale já poznám, když je ta vážnost pouze hraná. Opět zapomínáš, že jsem Malfoy a předstírání jsem dokonale ovládal už jako batole. Ostatně ses o mé schopnosti sám přesvědčil, když jsem několik let předstíral, že tě nenávidím i přes to, že to bylo úplně jinak. Nebyl jsi mi nikdy lhostejný. Už když jsem jako dítě od otce slýchával všechny ty přehnané příběhy o tobě a pádu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Jak směšné. Po tolika letech od jeho posledního boje ho stále nedokáži ani v mysli jmenovat. Fascinoval jsi mne celý můj život. Toužil jsem tě natolik poznat, že jsem po tvém odmítnutí mého přátelství téměř propadl zoufalství. Zůstával jsem schovaný pod maskou, se kterou jsem byl vychován a jen jsem vyčkával, kdy ji budu moci alespoň před tebou sundat.
"Nemůžeš mi prostě jen tak odejít ze života, Pottere." houpu v prstech poloprázdnou sklenicí a dívám se krs její dno na desku stolu. Neudělám ti tu radost a nenechám tě odejít s vědomím mého posledního pohledu tvým směrem. Nepřiznám porážku a nevěnuji ti ho. Znám tě, Harry. Až příliš dobře vím, že se snažíš vždycky všechny zachránit a dokonce i mne. Dokud tu budu sedět a opět předstírat bolest tak neodejdeš.
"Sbohem, Malfoyi." oznámíš suše při odchodu. Je možné, že jsem se zmýlil? Hloupost. Přece mne tu jen tak nenechá sedět a neodejde za tou Weasleyovic holkou, vlastně teď už svou ženou.
***
"Věděl jsi, že je do mě zamilovaná už od prvního ročníku?" směje se Harry a já jen tupě přikyvuji. Není sama. Sedíme v přibývajícím šeru nastávajícího večera na nejvyšším odpočívadle schodiště ve věži Sovince a já poprvé zjišťuji, že mi tohle místo nahání hrůzu, nemluvě o humusu, co jsou schopny stovky sov vyprodukovat. Kdybych sem párkrát za školní roky v Bradavicích zašel, určitě bych nesouhlasil s Harryho myšlenkou se tu sejít po tolika letech a zavzpomínat.
"Jo, to vím. Věděl to každý." odpovídám s nuceným úsměvem.
"Je docela hezká, nemyslíš?" otočí se na mě a pak zakroutí hlavou a zoufale skryje tvář do dlaní. "Kdyby to zjistil Ron, tak mě nejspíš uškrtí." mumlá mezi prsty na rtech. Jo, taky bych někoho teď rád uškrtil. Ta pitomá zrzavá malá…
***
Kdybych tenkrát věděl, kam nakonec tahle tvá otázka povede.
"Jsem takový pitomec." představím se třetí sklenici máslového ležáku a usmívám se jako starý opilec.
***
"Neměl bys tolik pít." dívá se na mě Harry přivřenýma očima. To říká ten pravý, když tu s nohama opřenýma o skleněnou desku stolku leží vedle mne na perském koberci celý mokrý z pokusů se vleže napít ze sklenky. Vlastně mne na ten malý moment vytrhl z myšlenek na smrt otce a já se dokázal usmát. V takových chvílích jsem ještě stále věřil, že to co bylo mezi námi, může jednou být znovu.
"Poslední." zamumlám a naliji nám obou pořádnou dávku ohnivé whisky.

***
Víš, že tyhle okamžiky v mém životě když jsem tě měl vedle sebe, jsem úplně zapomínal na to, kdo jsem a hlavně na to kým jsem byl? Ani mne netížil ten osten pravdu, že jednou dopadnu stejně jako otec, že si mne někdo jednou najde a pomstí se za svou rodinu své přátelé, anebo prostě jen využije možnosti beztrestně zabít. Takové věci se po pádu Temného pána děly často, vždy to Ministerstvo zametalo pod koberec jen jako doznívající rány starých časů a přitom si nad tím večer připíjeli a radovali se ze smrtí skrývajících se smrtijedů co byli konečně potrestáni. Plácali se po zádech a gratulovali si. Udělali by to i nad mou smrtí? Udělal bys to, Harry?
***
"Rozhodl jsem se vzít tu práci na Ministerstvu kouzel." volá vesele Harry z předsíně mého bytu. Ano, bytu. Byli jsme po porážce Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nuceni s rodinou zmizet nejen z našeho rodinného sídla, ale nejlépe ze země a já chtěl zůstat v Anglii i přes veškerou hrozbu. Musel jsem to riziko podstoupit, abych byl stále blízko u Harryho. Nezáleželo na tom, zda ztrátou Harryho nebo svého života, zemřel bych tak i tak.
"Tušil jsem, že to uděláš. Vždycky jsi totiž snil o lovení smrtijedů." můj hlas je jako jed aniž bych to měl v plánu.
"Přestaň s tím, víš přece, že…" začne, ale já ho odbydu mávnutím ruky.
"Adresu úkrytu mých rodičů ti pošlu přímo na tvůj stůl v oddělení bystrozorů."
***
Nikdy jsem ti vlastně neřekl, že jsem se tě celý život snažil odpoutat od veškerého kouzelnického vlivu. Měnil nás podle toho, jak bylo podle něho dáno a kdybych tě stáhl do úkrytu, možná bychom nakonec zapomněli na ta postavení, která nám určoval.
"Pan Malfoy, nemýlím se?" hrubý mužský hlas s neskrývaným nepřátelským tónem protne mé myšlenky. Upiji ze své sklenice a koutkem oka sleduji cizincovu ruku svírající pod rubínovým pláštěm hůlku namířenou mým směrem.
Vlastně jsem ti Harry nikdy neřekl, že tě miluji, že jsem tě miloval už spousty let a byl jsem takový pitomec, že jsem ti to každý den neříkal.
"Osobně a samozřejmě s potěšením na Vaší straně." hlesnu jen a pokynu rukou k židli naproti mně. Nečekám, že by si ten muž přišel se mnou popovídat a ani nečekám, že mu toho i kdybych chtěl, stihnu mnoho říct, než mne zasáhne smrtící kletbou.
***
"Nechoď ještě." stahuje mne zpět do postele Harry a dodá ještě kňouravý zvuk opuštěného štěněte. Sedím nahý na hraně propocené postele a nechávám se chvilku přemlouvat hladivým dotekem prstů na ramenou a zádech.
"Jsou Vánoce, musím za rodiči. Už teď jsem měl být na cestě k vlaku." odůvodňuji svůj odchod a přitom nutím sám sebe do pohybu. Marně. Jeho dlaně jsou magnet, který mne stále drží v nehybnosti, jeho brýle na nočním stolku leží přes kravatu v barvách mé koleje a lámou první paprsky nového dne, ještě nechci narušit jejich souhru.
"No právě, jsou Vánoce. Víš, co bych si přál?" objímá mne a jeho nahé horké tělo se mi tiskne na vychladlá záda. Ruce putují po mém hrudníku nahoru a dolů.
"To nevím, ale jistě uhodnu, co bych mohl s sebou přivézt otci." prudce se otáčím a chytám ho za zápěstí, tlačím ho do postele vlastní vahou. Směje se, když přes něho přehazuji deku.
"Přivezu tě zauzlovaného v dece přímo pod stromeček." dodávám se smíchem naprostého šílence.
***
"Povídačky o Vaší aroganci tedy opravdu nelhaly, na rozdíl od těch, které tvrdí, že jste někde se svou matkou zalezlí jako dva švábi." cizincův hlas na malý okamžik přeruší vrzání židle. "A kde je vůbec Vaše ctěná matka, mohu-li se zeptat?" pokračuje, když se posadí. Sleduji zpod své kápě každý jeho pohyb.
"Jen se nebojte, stále s pečlivostí dohlíží na to, abych dodržoval večerku." neodpustím si poznámku i přes to, že vím o hůlce, která mne pod stolem nepustila ani na okamžik ze svého bodu zájmu.
"Možná byste měl krotit svůj ostrý jazyk, než Vám ho někdo vytrhne." toto milé upozornění doprovází praktická ukázka, kdy mi jazyk v puse udělá několik nepřirozených škubavých pohybů, které doprovází chuť krve plnící mi ústa. Snažím se nedat na sobě znát bolest jazyka natrhnutého po celé své délce a jen tiše polykám krev.
***
"Našel jsem něco, co by tě mohlo zajímat." natahuje ke mně knihu v odporné ošoupané a páchnoucí kožené vazbě. Chvíli váhám, zda je dobrý nápad se něčeho takového dotýkat, než mi Harry knihu hodí do klína a ukazuje odstavec na zažloutlé a místy spálené straně.
"Díky, Grangerová." podotknu syčivě a nevnímám jeho nesouhlasné mumlání.
"Další?" zeptám se, když dočtu odstavec.
"Když mi nevěříš v tom, že je Snape prostě jen nějaký druh slizkého slimáka, který se při nepovedeném pokusu šíleného kouzelníka proměnil v...ve většího slizkého slimáka, musím ti dokázat, že je to možné." vezme knihu z mého klína a listuje dalšími stránkami.
"Dobře. Vyhrál jsi. Zeptám se ho, až bude u nás přes svátky." uznám porážku a chvilku se kochám pohledem na jeho zubící se obličej. "A udělej laskavost mému čichu a tu knihu odnes někam hodně daleko." ještě podotýkám, když zaklapne kožené desky a pokládá smrdutou vazbu na kachličkovou podlahu prefecké koupelny. "Nebo lépe, spal ji někde ve středu Zapovězeného lesa, tím zachráníš nejen můj čich, ale i zbavíš celé Bradavice té havěti, co tam žije."
"V tom případě musím vzít i tvůj hábit." směje se při povolování kravaty a rozepínání knoflíků na mé košili.
***
"Pane Malfoyi, nemíním tu s Vámi ztrácet svůj čas. Mohu Vás přímo na této židli zabít a jediné, čeho bych se dočkal, by byl potlesk všech přítomných v tomto hostinci." naklání se ke mně a téměř šeptá. Mlčím a stále se nedokáži zbavit matoucího kouzla, které mi připadalo tak skutečné jako nikdy dřív. Zažil jsem spousty takových halucinací způsobených kouzly, ale většina byla z otcovy hůlky. Přestože mne trénoval se takovými kouzly nenechat ovládnout, nikdy na mne nepoužil tak silná kouzla, jako jsem pocítil dnes. Můj jazyk byl v pořádku, ale přes to jsem jej už nemínil použít k rozhovoru s tím mužem, jehož hůlka tu kletbu vypustila. Vsadím se, že nejsem první Malfoy, kterého ta hůlka poctila svou silou.
***
Stojím u přístěnku na košťata ve vstupní síni. Vím naprosto jasně, že za chvilku přijde. Naše smluvené heslo šeptající mu krs Pobertův plánek, že na něho čekám. Dnes je tu rychleji, než jsem čekal a tak mne celkem slušně vyděsí jeho rychlé kroky chodbou. Chvilku jsem myslel, že si Snape nebo Filch vyšli na večerní procházku a tak se kryji ve stínu, abych předešel hloupým otázkám co tu, u Merlina, pohledávám v takovou hodinu. Harry se zastaví před dveřmi přístěnku a rozhlíží se kolem sebe. V nestřežený okamžik ho za rukáv županu táhnu do těsné místnosti s košťaty a rezavými kotlíky.
"Co je?" ptá se mě, zašeptá tiché Lumos a v tom okamžiku se jeho hůlka rozzáří slabým světlem.
"Máš na sobě pyžamo, Pottere." oznámím. "Nemůžeme přece riskovat, že tě uvidí nějaký duch a navždy bude muset bloumat po chodbách hradu s tím příšerným obrazem před očima." směji se, když mne zpraží naštvaným pohledem.
"Jsi pitomec, Draco." v prchavém světle jeho hůlky sleduji výraz jeho tváře, který se ze zamračené grimasy mění v jemné překvapení. Řekl mi jménem? Ano, řekl mé jméno.
"Hele, Malfo…" nenechám ho doříct a natisknu ho na změť košťat a prázdných násad stojících v rohu kumbálu.
"Harry." zašeptám a rty se lehce dotknu těch jeho. Stojíme takhle nehnutě několik vteřin, než mi položí ruce na ramena a tichem se ozve dopad štíhlého dřeva na kamennou podlahu. Harryho hůlka se ještě chvilku kutálí někam mezi kotlíky, než zhasne a dodá nám více šancí zakrýt hořící tváře a rozpačité doteky třesoucíma se rukama. Polibky se stávají více jistými a doteky hladově brázdí po holé kůži.
"Draco." téměř zavrní, když rukou vniknu za gumu jeho kalhot.
***
"Už Vám nejspíš začalo pomalu svítat, že pane Malfoyi?" cizincův obličej zbrázděný hlubokými cestami stáří nyní křivý do posměšného úšklebku podbarveného potěchou z dosaženého vítězství.
"To vy jste ho zabil." syčím a připravuji se sáhnout pro hůlku a vpálit mu kletbu přímo do obličeje, když v tom ucítím na rameni pevný stisk, který mne ujistí, že to není dobrý nápad.
"Děje se něco?" přidá se se zvědavou otázkou k naší veselé trojici jeden z hostů od vedlejšího stolu, kterému nejspíš celá situace přišla podezřelá. V tomhle jednom nestřeženém okamžiku se odhodlávám konečně sáhnout pro hůlku a v druhém už stojím na nohách se zalomenou rukou za zády a bez hůlky, zatímco polovina hostince s napřaženými hůlkami těká z jednoho hosta na druhého.
"Chcete odpovědět na otázku tomu milému odvážnému kouzelníkovi, pane Malfoyi?" otáže se hlasitě muž v rubínovém plášti a strhne mi z hlavy kápi chránící mne před odhalením.
Promiň Harry, měl jsem tě poslechnout a být více opatrný.
Řinčení rozbíjeného skla vyklouzávajícího z rukou překvapených hostů. Několik žen v blízkosti couvá do bezpečné vzdálenosti nebo se schovává za své manžely, kteří pomalu sklápí hůlky.
"To je on!" volá někdo od vzdáleného baru. "Špinavý smrtijed!" ozývá se žena držící svého manžela za paži a nejspíš hlavně jeho přítomnost jí dovoluje promluvit. "Zabijte ho!" ozývá se hned z několika stran, když mne mezi stoly vlečou ven z hostince.
***
Sedím u jezera na kmeni padlého stromu, muchlám v prstech přeložený dopis a volnou rukou hladím Hedviku po bílém peří.
"Nejsi tak špatná společnice." říkám sově a ona mě poctí jedním ze svých vděčných houknutí.
"Tuším, že to bylo něco ve stylu: oh, Draco, ty taky nejsi vůbec tak špatný, jak jsem si myslela. A tvoje vlasy dnes vypadají naprosto skvěle. Jaké je tvé tajemství?"
"To bych taky rád věděl." ozve se za mnou Harry se smíchem a přisedne si vedle Hedviky, která ho lehce zobákem zatahá za prst a pak se několika mávnutími křídel vznese do vzduchu.
"Češu se, taky to někdy zkus." maskuji poznámkou své rozpaky.
"Spousta nevinných hřebenů zaplatila svými životy." posouvá se po kmeni blíž ke mně a maže tak volné místo, na kterém seděla jeho sova.
"Hřebenů? To je nějaký mudlovský domácí skřítek?" ptám se nechápavě.
"Aaaah." Zakloní hlavu Harry a zasměje se. V ten okamžik si uvědomím, že jeho smích je pro mne jako Finite incantatem po roky trvající kletbě úplného spoutání. Odvážím se dřív, než přemýšlím. Dotknu se prsty jeho ruky. Neuhne před mým dotekem a ani se nezdá být zaražený mým jednáním. Jen se usmívá směrem k jezeru a pak proplete prsty s mými.
***
První vteřiny kletby Cruciatus jsou jen přehlídkou mnou známých bolestí a mám je v živé paměti. Další minuty jsem nepoznal ani z hůlky Pána zla a dnes, právě teď poprvé prožívám ta neskutečná muka, která mi zatemňují mysl a jsem už jen já a ta nesnesitelná bolest, ruku v ruce, v objetí a drtivém tichu ve kterém křičím a křičím.
"Možná Vám to stále nedochází, pane Malfoyi, ale dokud neprozradíte úkryt milé Narcissy, tak si tím budete procházet, dokud to ve vaší hlavě nezanechá následky, nebo dokud to vaše samotné tělo nevydrží." slyším ostrá slova, která následuje rána do obličeje. Plivu krev na dlažební kostky. Touhle ulicí jsem jako dítě procházel tolikrát, že ji poznám i podle zlatavých kamenů, kterými je dlážděna přesto, že už dávno ztratily svůj lesk. Veřejně, přímo na Příčné ulici. Může tohle být vůbec pravda? Proč nikdo nic neudělá?
"Nevím." šeptám těm hladkým kusům kamene, ležím schoulený a objímám svá žebra, která byla už tolikrát zlámána a znovu vyléčena jen aby se mohla znovu roztříštit pod vahou kletby Cruciatus.
Opět sebou trhám v záplavě bolesti a zjišťuji, že je stále horší, nesnesitelnější. Několikrát ztrácím vědomí a v dalším okamžiku jej znovu nabývám, jen abych propadal zpět do temnoty.
"Nevím, kde je!" dusím se a s každým nádechem lituji, že se pokouším ještě žít, že se stále snažím o další bolestné roztažení plic.
"V tom případě jste nám živý už k ničemu." ozve se mi těsně u obličeje a já konečně propadám pocitu uspokojení, ještě dvakrát to bude bolet a pak už bude klid. Ještě jednou se nadechnu a pak už nemusím.
"Avada…" zvýší ten muž hlas a v tom okamžiku se má mysl konečně usměje. Jen do toho!
"Avada Kedavra!" zazní z dálky hromový řev a přes má oteklá přivřená víčka mne záblesk zeleného světla na okamžik oslepí.
"Potter?!" vyřkne poslední slovo muž v rubínovém plášti, než další zelené světlo zasáhne jeho hrudník.
***
"Slavný Potter a ti jeho krvezrádci" zašeptá mi Pansy, když se o první vyučovací hodině v učebně Obrany proti černé magii objeví Nebelvírští a se smíchem se o něčem vybavují. Jistě, Potter! Jak bych jen mohl přes prázdniny přestat myslet na to, jak se pitomě usmívá nebo jak směšné má vlasy nebo jeho brýle, co neskryjí tu nekonečnou zelenou plochu plnou zářících odlesků ranní rosy na čerstvě posečené trávě.
"Asi budu zvracet." podotkne Zabini a nakloní se ke mně v očekávání mé odpovědi.
"Přesně." zamumlám a skloním oči k pergamenu.
***
"Draco!" volá tvůj hlas mé jméno a já se opět cítím kompletní. Nezraněný. Nesmrtelný.
"Draco!" chytáš mne do náruče a kolem je ticho.
"Opakuješ se, Pottere." vydechnu a několik vteřin se mi před očima rýsuje tvá tvář.
"Draco, prosím!" pláčeš a drtíš mé tělo v objetí.
"Vrátil jsem se, Draco. Vrátil jsem se pro tebe! Nemůžeš mi teď odejít! Prosím!"
Vlastně jsem ti, Harry, nikdy neřekl, že tě miluji, že jsem tě miloval už spousty let a byl jsem takový pitomec, že jsem ti to každý den neříkal.
"Ne, prosím, ne…" tvoje slzy dopadají na mou tvář, ale já je necítím. Necítím tvé paže lomcující mým tělem. Necítím tvou vůni, kterou jsem si tolik zamiloval. Necítím pramínek krve, který mi vytéká z úst.
***
"Tak je to pravda, slavný Harry Potter dorazil do Bradavic." slyším svůj hlas a je tak zastíněný tou maskou, že v ten jediný okamžik vím, kde je mé místo a kdo opravdu jsem. Netuším, proč jsem byl tak posedlý tím se s ním setkat.
"Jmenuji se Draco. Draco Malfoy." dodávám už téměř bez emocí. Tak to má být a tak to mělo být. Proč se to pokoušet měnit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Babelinda Babelinda | 10. srpna 2016 v 15:47 | Reagovat

Nééééé Draco nééé :-( Chjo.Všechny emoce v jedný krátký povídce.Určitě sem dej i ty ostatní.Ráda si během pár minut zanadávám, zasměju a pobrečím jako teď. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama