Náhody neexistují 6.část (DM/PP)

27. srpna 2016 v 19:52 | Waster |  Povídky
Náhody neexistují 6.část (DM/PP)

Draco
Kdybych tvrdil, že jsem nečekal důsledky, lhal bych. Což mne přivádí k myšlence, že jsem měl také počítat s návštěvou Snapeova kabinetu a možná i s tím dopisem, který nejspíš dorazí domů dřív, než já vůbec opustím tuhle místnost.
"Vy to prostě nemůžete vydržet ani jeden jediný týden. Je téměř neuvěřitelné, jakou míru přesvědčení o své nedotknutelnosti jste si osvojil." promlouvá profesor Snape. Stojí ke mně bokem a očima cestuje po štítcích lahviček v poličkách regálu před sebou. Mlčím a přitom se dívám na své ruce se stále zarudlými prsty od sněhu, mám pocit, že mi konečky vzplanou plamenem, jak nesnesitelně mne pálí. Přesto, že už tu sedím přes půl hodiny, jsem se stále ještě nestihl zahřát. Dávám to za vinu chladnému hlasu, který se ke mně pomalu a plynule bez přestávky nese od úst ředitele zmijozelské koleje spíš, než svým promáčeným botám, kalhotám a hábitu.
"Tohle bylo naposledy, kdy jsem se za Vás přimlouval u ředitele. Můžete být rád, že profesor Brumbál souhlasil s pouhým dopisem Vašim rodičům a povolil, abych ho napsal já osobně přesto, že je to v kompetenci zástupkyně ředitele." pokračuje, aniž by byť na malý okamžik pustil z očí další řadu lahviček.
přesvědčení o nedotknutelnosti, říkal? Netvrdím, že malý kousek pravdy na tom není, ale dnes jsem se přesvědčil, že v jiném slova smyslu, nedotknutelný opravdu nejsem. Například, když jsem viděl Weasleyho padat k zemi po zasažení kletbou z Potterovi hůlky. Za prvé, Weasley se ani neměl k tomu tahat hůlku, natož se do našeho souboje jakkoliv plést. Za druhé, byla má chyba, že jsem vyprovokoval souboj, i když jsem si byl jistý tím, že nedokážu vyhrát, pokud ho hned první kletbou nedonutím stáhnout ten zatracený plášť. Za třetí, netuším, co to bylo za kletbu, Potter ji vyslal neverbálně a její účinky byly natolik silné, že jsem přímo cítil, jak sálají z Weasleyho těla ležícího mi u nohou. Chystal jsem se mu pomoci, když se objevil Snape a odzbrojil mě.
"Nejspíš, byste rád dostal zpět svoji hůlku, pane Malfoyi." otáčí se ke mně učitel lektvarů a já okamžitě v naději zvedám oči k hlohové hůlce ležící na jeho stole.
"Ale dle mého názoru bude mnohem bezpečnější, když Vám bude navrácena až ráno před odjezdem vlaku." dokončuje a ke všemu ještě posouvá moji hůlku po stole, aby mi tím způsobil více utrpení. Doslova cítím fyzickou bolest, když se mi má hůlka ztrácí z očí a končí v zásuvce Snapeova stolu.
"Jistě souhlasíte, že ji dnes už nebudete potřebovat. Při výkonu Vašeho trestu se slečnou Parkinsonovou ani později, není tedy nutné, abyste ji měl u sebe." užívá si každé slovo, kterým mě ještě může srazit, než se konečně s posledním zásahem propadám do zoufalství.



"Co se ti stalo?!" vyjekne Pansy okamžitě, když vycházím z kabinetu na chodbu. Místo odpovědi se ale dočká jen Snapeova ujištění, že pokud ještě během dvou hodin promluví, bude její školní trest prodloužen do svítání. Na to, že tu musela poslušně čekat asi půl hodiny, už ale neupozorňuje. Profesor totiž nijak nebral na vědomí její opakované klepání a dál se neúnavně ještě několik dlouhých minut věnoval tomu, aby mi zajistil nejhorší noc v životě. Nejen, že nemám hůlku, ale také strávím dvě hodiny školního trestu v promáčeném oblečení. Nemluvě o tom, že mi celou dobu bude stát za zády a jako Mozkomor se živit mým zoufalstvím. Jediné, co naštěstí neví je skutečnost, že mne vlastně nevědomky uklidnil oznámením, že Weasley je v pořádku na Ošetřovně, na rozdíl od Pottera, který také momentálně čelí školnímu trestu s McGonagallovou. Doufám, že je mu minimálně tak zle, jako mně.
"Už mi konečně řekneš, co se stalo?" šeptá vedle mne Pansy, když už hodinu čistíme kotlíky v učebně Lektvarů. Profesor Snape se na krátký okamžik vzdálil a tak využívá situace, kdy její šepot ještě tlumí tekoucí voda. Neodpovídám a přesunuji se na druhou stranu místnosti, kde suším umyté nádoby. Tichá manuální práce mi nakonec dává možnost v klidu přemýšlet a tak, než nám Snape oznámí, abychom odešli na kolej, mám už v mysli celkem jasný plán. Než ráno nastoupím do vlaku a odjedu z Bradavic, musím se postarat ještě o dvě maličkosti. První jistě zvládnu bez sebemenších zádrhelů ještě během této noci, když se v suchém a čistém oblečení vracím z ložnice do společenské místnosti, kde jsme si s Pansy domluvili schůzku, abych uspokojil její zvědavost, co že se mi vlastně dnes stalo. Samozřejmě jsem ji pod touto záminkou chtěl jen donutit k tomu, aby opravdu počkala, než se vrátím. Místo dalších lží, které bych jí vykládal o dnešním odpoledni, k ní chci být upřímný a konečně urovnat ono nedorozumění mezi námi. Bez sebemenších zádrhelů se to však nakonec opravdu neobejde a já jen sedím pod jejím pohledem a mnu si unavené oči. Čekal jsem, že si třeba alespoň sedne ke mně a pak bude snadné ji odstrčit a reagovat na její protesty, jenže ona si nakonec sedá do křesla naproti mně a tím naprosto ničí mou původní představu o tom, jak začít.
Je vůbec možné, že bych ji nakonec přeci jen mohl mít rád? Hloupost. Vždyť je to vše jen shoda náhod. Měl jsem příliš mnoho důležitějších cílů a tak jsem prostě na chvilku ztratil přehled o těch maličkostech, které mi teď připadají větší, než ve skutečnosti jsou. Pansy by měla být vděčná, že ji jedna z těch pitomých náhod pomohla k tomu si mne na chvilku užít a já samozřejmě netvrdím, že bych si taky trochu neužíval. Možná proto jsem přestal vnímat ono varovné znamení, které se mi v mysli točilo a blikalo jako lotroskop. Jenže teď už jsem téměř dostál svého a je načase ten otravný krám umlčet než z něho zešílím.
"Tak?" ptá se Pansy naléhavě, když několik minut jen zírám v tichu do krbu za jejími zády. Teď mám jen několikavteřinovou šanci se rozhodnout, zda to prostě řeknu narovinu a uteču, než jí to stihne dojít nebo se pokusím vše vysvětlit a čelit jejímu ječení a pláči. Pokud by šlo opravdu o Ďáblovo osidlo, mé pokusy o klidné vykroucení, by vyšly vniveč, proto volím drastičtější možnost.
"Nechci si tě vzít a ani jsem nikdy nechtěl." říkám jí přímo do tváře. V hlavě mi to předtím znělo s mnohem větší dávkou taktu, který se ale přechodem slov přes mé rty, absolutně vypařil. Ono je to možná lepší, když nebude znát, jak mi vlastně i trochu záleží na tom, jí neublížit víc, než je nutné.
Pansyn výraz se během vteřiny několikrát mění. Původní nedočkavost střídá nechápavé pozvednutí obočí, které téměř okamžitě klesne opět dolů a následně ještě níž nad oči, kde se stáhne a zkroutí.
"Hlavně se mi tu nerozbreč, Parkinsonová." zvedám se z křesla hned, jak slyším sám sebe říci tak bezcitně, jak jen to vůbec bylo možné. Jsem příliš unavený než abych přemýšlel nad tím, co vypustím z úst a to sezení na měkké pohovce tomu nijak nenapomáhalo.
"Cože?" vydechne Pansy a vyskočí na nohy. Tím, že se zvedla z křesla, ale nijak nevyrovnala výškový rozdíl mezi námi, tak nechápu, proč se náhle v jejím výrazu zračí povýšenost.
"Špatně jsi to pochopila a pak už nebyla možnost ti to vyvrátit. Chtěl jsem úplný opak. Vždyť musíš sama uznat, že by to bylo směšné." obcházím ji a zastavím se u kraje krbu, o jehož římsu se opřu zády. Původní plán stát pevně na nohách jsem vzdal, protože se má chodidla rozhodla vážit stejně jako trollí. Ostatně to celkem zapadá do mého momentálního přesvědčení o tom, že jsem jako troll dříve choval.
"Tak já to špatně pochopila. Nebyla možnost mi to vyvrátit. Bylo by to směšné." vytahuje Pansy jednotlivé věty a nebezpečně se u toho ke mně přibližuje. Vůbec se mi nelíbí, jak se po každé větě na chvilku zastaví a uchechtne. Tuším, že to opět špatně pochopila.
"Ani ses nepokusil mi to vyvrátit. Naopak jsi toho využil, mám pravdu?" zvedá ke mně oči, když už se téměř opírá tělem o mé. Podcenil jsem ji. Pochopila to úplně přesně.
"Říkal sis, jaká to pak bude zábava, až mě necháš den před Vánočními prázdninami." šeptá a vymaže tu nepatrnou mezeru mezi námi. Pokládá mi ruce na hrudník a hladivě dlaněmi míří k ramenům. Měl bych ji zastavit, ale je celkem příjemné, že to všechno vyšlo bez křiku a slz, tak proč bych to tím riskoval.
"Možná se ti v hlavě i zrodil plán, jak si ještě dnešní noc užiješ a necháš mne až pak." natahuje se ke mně, líbá mne letmo na krk, potom znovu o kousek výš a nakonec rty zatahá za chrupavku ucha. Kdyby to řekla o chvíli později, musel bych uznat, že má pravdu. Teď se mi v hlavě ale rodí pouze jediný plán, zmizet z jejího dosahu dřív, než si všimne, jak na mne její horký dech a doteky působí.
"Nebuď směšná." odvětím a chystám se zbaběle zamířit do ložnice. Tedy přesněji jsem se chystal to udělat, kdyby mne Pansy náhle nepolíbila.
"To jsme oba." říká s úsměvem, když se na krátký okamžik odtáhne a já zjišťuji, že ji svírám rukama kolem pasu.
*
Ron
Bolí mne celé tělo. Několikrát znova usínám dřív, než stačím otevřít oči. Slyším hlasy, které do tmy mých zavřených víček říkají mé jméno, ale já předstírám, že spím, jen abych nemusel ještě chvilku čelit skutečnosti. Kručí mi v břiše, když se znovu probírám a do nosu mě zasahuje vůně pečeného kuřete. Pokouším se otevřít oči, ale ty nechtějí poslechnout a tak se zase nechám ukolébat tíhou únavy. Proč bych tu vlastně nemohl zůstat navěky jen tak ležet?
"Rone?" slyším jako ze snu a cítím lehký dotek na zápěstí, který mne vytahuje z toho příjemného nevidomí tak rychle, že o vteřinu později už stahuji ruku pod deku a věnuji Hermioně pořádně naštvaný pohled.
"Co tu děláš? Jdi pryč!" utrhuji se na ni dřív, než stačí cokoli říct. Všímám si balíčku čokoládových žabek v její ruce a žaludek se mi nepříjemně zhoupne při pomyšlení na jejich vůni. Už nikdy nechci vidět Harryho nebo Hermionu a už vůbec nechci vidět ani jediný malý kousek čokolády.
"Rone, já…" zkusí Hermiona pomalu, ale hlas se jí zlomí ve chvíli, kdy zakroutím hlavou.
"Nech toho a jdi pryč!" otáčím se na posteli zády k ní a přikrývám si hlavu těžkou dekou. Každým pohybem se mi vrací ta bolest z kouzla, které mě zasáhlo. Kterým mě Harry zasáhl. Bylo to jako noční můra, při které se mi po těle rozeběhly stovky pavouků a ti mi lezli do uší, nosu, pusy i očí. Nedokázal jsem se bránit, když mi prolézali pod kůží celým tělem a způsobovali neskutečnou bolest. Viděl jsem přes jejich chlupatá těla ještě Malfoyův výraz plný strachu a bylo mi jasné, že se to musí opravdu dít, než mne pavouci celého pokryli a já myslel, že je se mnou konec. Když jsem se probral na Ošetřovně, byl tu zrovna Brumbál a bavil se s Pomfreyovou. Prý šlo o spontánní magii a ani oni dva netuší, co to bylo za kletbu. Mohl bych jim určitě dost pomoct, kdybych přiznal, že jejich rozhovor slyším a řekl bych, co se mi při působení toho kouzla stalo. Jenže jsem neměl důvod, to udělat. A nemám ho ani teď. Chci na to prostě zapomenout!
Otáčím se k židli u mé postele a zjišťuju, že jsem musel zas usnout, protože když tu byla Hermiona, byla za okny tma a teď na prázdnou dřevěnou opěrku dopadají sluneční paprsky.
"Pane, Weasley, tak jste se konečně probudil." říká vesele ošetřovatelka a míří ke mně s připravenou hůlkou v ruce. Jediný pohled na mne, jak se okamžitě zapírám do polštáře, ji donutí se zastavit a hůlku schovat za zády.
"Jen zkontroluji Váš zdravotní stav jedním naprosto neškodným malým kouzlem." snaží se mne uklidnit a já přikyvuji, i když se mi vnitřnosti stahují nejistotou.
"A je to, ještě vypijete jeden posilňující lektvar a já pošlu do kuchyně, aby Vám donesli pořádnou snídani a až ji dojíte, můžete jít." oznámí s povzbudivým úsměvem a přivolá kouzlem jednu malou lahvičku s lektvarem, která se pomalu snese na noční stolek u postele. Zírám na baňku z tmavě hnědého skla a jsem si jistý, že její obsah do mne nedostane ani za tisíc galeonů.
Nakonec ji do mne dostane jen jediným výhružným zhoupnutím hůlky v prstech ve chvíli, kdy mi tři Bradavičtí domácí skřítkové nesou ohromný tác plný jídla a velkou sklenici dýňové šťávy. Věnují mi asi padesát úklon a přání dobré chuti, než zase odcházejí a madam Pomfreyová se spokojeně odebere do svého kamrlíku v rohu Ošetřovny.

Mám hlad jako vlk a po lektvaru se mi náramně uleví od bolavých svalů, takže se pouštím do jídla s nově nabitou silou a končím, až když jsem přecpaný jak tlustočerv. Odkládám příbor na tác a v mžiku zvedám oči k vrzajícím dveřím s myšlenkou, že ti skřítci za nimi čekali, až dojím, aby okamžitě nepotřebné nádobí zase vyzvedli. Namísto třech skřítků se ale dveřmi protahuje Malfoy a kontroluje, zda vrznutí pantů neupoutalo pozornost léčitelky ve vedlejší místnosti. Zjištění, že se tak nestalo, ho asi dost uklidnilo a tak mi dokonce věnuje rychlé zamávání, než o kousek víc zatáhne plentu okolo mé postele a sedne se na židli s milým oznámením "Ty ale vypadáš, Weasley".
*
Draco
Balím kufr, jak nejrychleji mi to namožené tělo dovolí. Spal jsem sotva pár hodin po tom, co jsme se s Pansy konečně oblékli a věnovali si ještě dostatek doteků a líbání na celé prázdniny. Ano, vím, že jsem to s ní měl vážně už ukončit, jenže ona dokáže být velmi návyková, co se nejen sexu týče. A neúnavně vynalézavá, co se hlavně sexu týče. Tuším, že konečně je náš vztah takový, aby vyhovoval i mně. Žádné hlouposti kolem citů. Žádná otravná potřeba mluvit o zbytečnostech. Žádná nutná romantická gesta nebo činy.
Sbíhám schody do společenské místnosti přesto, že mé tělo mi připomíná každým pohybem probdělou noc plnou namáhavé, ale skvělé aktivity. Pospíchám ze sklepení a do Velké síně už přímo vbíhám, ne kvůli tomu, že bych snad měl takový hlad, ale kvůli tomu, že Snape vlastní něco, co mi patří, něco, co ke mně patří a já to chci co nejdříve dostat zpět. Snídani klidně vynechám už z prostého důvodu, že na ni nemám čas, před odjezdem totiž musím ještě zařídit tu druhou maličkost. Maličkost, která mne tíží snad stejně, jako absence mé hůlky. Momentálně mi zní v hlavě přímo potěšený smích, když si vzpomenu, v co se přehoupla ona noční "maličkost" s Pansy.
"Právě včas, pane Malfoyi, už jsem měl obavy, že mi Vaše hůlka bude ve stole zabírat místo po celou délku prázdnin." neodpustí si poznámku profesor Snape, když se zastavuji před učitelským stolem, kde by nejspíš měl snídat, jako ostatní členové sboru, kdyby byl, jako ostatní členové učitelského sboru. Ostatně si nepamatuji, zda jsem ho někdy vůbec viděl jíst. V mysli se přímo bavím při představě, jak se v noci plíží ve své noční košili a vyjídá spíže v Bradavické kuchyni. Mám příliš dobrou náladu a tak jeho poznámku absolutně vypouštím.
Svírám v prstech svoji hůlku ještě při stoupání po krátkých schodech vedoucích do chodby na Ošetřovnu. Nemohu se nabažit jejího hladkého dřeva a síly, která mi z ní opět proudí do paže a celého těla.
"Taky jsi mi chyběla." šeptám, když ji strkám do rukávu hábitu předtím, než vstupuji na Ošetřovnu.
Weasley na mne tupě zírá a tak mu nechám chvilku, než se probere z překvapení, které jistě prodělal, když mne viděl přicházet.
"Co tu děláš?" ptá se mně s tím svým klasickým absolutně nechápavým výrazem.
"Přišel jsem se nasnídat, prý sem poslali všechno jídlo nějakému nenažranci a na zbytek studentů nezbylo." sahám pro zelené jablko na vrchu nedotčené části ovoce na tácu. "Koukám, že vitamíny u tebe nemají šanci ve srovnání se smaženými vejci." podotýkám, když si všímám prázdné mastné díry, která po nich zbyla.
"Takže jsi sem přišel, abys mi radil ohledně stravy, Malfoyi?" brání se útokem, ale v jeho hlase je znát, že se vyloženě baví stejně jako já.
"Jsem rád, že opět sršíš vtipem, Weasley. Snad je pravda, co se říká o tom, že smích prodlužuje život." zakusuji se do jablka a nenápadně zkontroluji, zda Pomfreyová stále nejeví známky zájmu o to, co se děje na Ošetřovně.
"S touhle stravou budu doufat, že je" zasměje se a jeho úsměv náhle pohasíná, když si velmi nahlas říhne. Sleduji ho, jak se chvíli tváří překvapeně, než se nahne přes hranu postele a vyzvrací se na podlahu.
*
Ron
Vánoce trávím na Ošetřovně. Paráda. Nikde bych je netrávil radši, než v jediné místnosti celého hradu, kde není ani poznat, že je štědrý den. Na každém kroku po celých Bradavicích se nachází Vánoční strom nebo alespoň větvička jmelí. Tady? Nic. Kupodivu z toho mám opravdu radost, nenutí mne to totiž tolik litovat, že ležím tady místo toho, abych slavil Vánoce doma. Tam bych teď určitě seděl s ostatními v novém a příšernějším svetru než posledně u většího množství jídla než posledně a užíval bych si to víc než kdykoli před tím. Místo toho tu ale ležím v posteli a nakonec vážně lituju, že momentálně nejsem středem dalšího vtípku Freda a George, nemusím poslouchat další taťkovo zaujetí, kolik jsou schopni mudlové utratit za věci jako myčka nádobí nebo fén na vlasy. Dokonce ani nemusím zítra čelit bolení břicha z teplého cukroví, které mi mamka zakazuje jíst, dokud nevystydne.
Otáčím se na posteli a objímám polštář. Tohle je vážně ten nejhorší rok.
"Pane Weasley, kolikrát jsem Vám už říkala, že máte ten lektvar vypít?!" míří ke mně rázné kroky madam Pomfreyové. Od chvíle, kdy jsem ji pozvracel podlahu, ke mně už není tak milá a mám tušení, že to má co společného i s přítomností Malfoye, která ji nepotěšila asi stejnou měrou. Vyhodila ho z Ošetřovny tak rychle, že nestihl cokoli říct a mne na jednu stranu dost mrzelo, že jsem mu ani nepopřál veselé Vánoce. Trochu by mně uklidnilo, kdyby mi to aspoň oplatil jedním protočením očí anebo možná by mi je také popřál, když jsme teď přátelé.
Klopím do sebe lahvičku lektvaru a málem se utopím, když mi tahle myšlenka probleskne hlavou. Draco Malfoy, můj kamarád.
*
Draco
Ležím na posteli ve svém pokoji, nohy mám opřené o svůj kufr a užívám si chladného vzduchu, který proudí otevřeným oknem do místnosti. Když jsem přijel domů na Malfoy Manor, otec ani matka nebyli doma. Místo toho, aby mne tedy přivítali ve dveřích oni, stál v nich naopak ten poslední, koho bych chtěl vidět sahat na kliku našich dveří. Pettigrew! Otec si přeje, abych si ho nijak nevšímal, že je tu hostem pouze kvůli nějaké záležitosti kolem Pána zla. Samozřejmě, odpověděl jsem mu, ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké, ne-li nemožné.
"Váš otec mi prokázal neskutečnou laskavost." ozve se ode dveří Červíček a já jen mávnutím hůlky přibouchnu a zamknu dveře svého pokoje. Od chvíle, co jsem prošel vchodovými dveřmi, se mi stále motá pod nohy a nenechá mne ani na okamžik samotného.
"Skvělé, další návštěva" mumlám si, když se dveře do mého pokoje rozletí a ozve se hlas Bellatrix, která až přehnaně zvolá "Synovče, vítej doma.". Procházím naprosto nezaujatě kolem ní směrem ke schodišti do haly. Tohle rodinné setkání nalačno opravdu nesnesu.
"Někdo se na tebe přišel podívat." haleká a protančí kolem mne. Zastavím se, když mne rukou na rameni otáčí zpět.
"Nemůže počkat, než se najím?" ptám se tónem, který běžně používám v soukromém hovoru se svou tetičkou. Nemá žádný problém mi projevovat asi tolik lásky jako já jí, ve skrytu všech těch zdvořilostních frází se vzájemně snášíme pouze kvůli rodinné příslušnosti.
"Nemůže počkat, než se najím?" zopakuje výsměšně a bodne mne svou hůlkou do žeber. Ani jsem neviděl, že by ji předtím měla v ruce, teď už je ale zbytečné odporovat a tak se nechám vést ke dveřím od otcovy pracovny.
"Už jen to, že na tebe vůbec čeká, je nevýslovná pocta, Draco." dodá vztekle, než mne znovu zastavuje a rovná mi límec košile. Zřejmě není spokojená ani po všech ostatních úpravách mého vzhledu a tak jen zakroutí hlavu a otevírá dveře z černého dřeva, do kterých mne opět postrčí svojí hůlkou. Mám v plánu ji zpražit nenávistným pohledem, ale chlad a situace v místnosti mne natolik překvapí, že zůstávám stát a očima pátrám kolem, než spatřím otce klečícího u studeného krbu, matku stojící s několika ohromnými špinavci u otevřeného okna, Červíčka ležícího v rohu místnosti nejspíš pod vlivem kletby úplného spoutání a nakonec křeslo natočené ke mně zády. Tuším, kdo v něm sedí dříve, než se pracovnou ozve jeho syčivý hlas.
"Poslední Malfoy." říká a zvedá se z křesla. První pocit, který mne naprosto naplní je nejistota. Jeho hlas jako by mi svíral vnitřnosti v ledovém stisku. Pohled do jeho tváře mne okamžitě přesvědčí v tom, že teď je ta chvíle, kdy by mi strach měl naprosto naplní každou část těla. Strach ale nepřichází a tak jen stojím a oplácím mu jeho zkoumavý pohled.
"Jsi velmi podobný matce, Draco." přechází místnost a zastavuje se u okna, odkud má matka upírá pevný pohled mým směrem, přestože se štíhlé prsty připomínající spíše kosti, dotýkají jejích dlouhých vlasů. Vzplane ve mně vlna vzteku, kterou věnuji v pohledu svému otci. Jak může dovolit takové jednání? Jak vůbec může před ním klečet a třást se strachy, zatímco má matka stojí pevně na nohách a snáší vše se vztyčenou hlavou?
"Také máš ten temperament." hlesne Pán zla a zastaví můj pokus udělat krok jeho směrem. Cítím v těle jehličky, které se mi zabodávají do masa při jakémkoli pohybu.
"Věřím, že ho ale zkrotím. Například něčím jako je…" zbytek jeho slov neslyším, protože se hroutím k podlaze pod tíhou bolesti, která mi spaluje celé tělo. Slyším křik, jak se ještě chvíli dere z mého hrdla, přestože bolest polevila. První, co vidím, jsou mé krvácející nehty zaryté do prken podlahy a několik kapek slin pod mým obličejem. Nebo to jsou slzy?
"Tímhle se podobá tobě, Luciusi." jeho hlas následuje několik pobavených uchechtnutí, slyším i jeden velmi povědomý smích, tuším za ním Bellatrix, ale nejsem schopen se podívat jejím směrem, abych se ujistil.
"Můj Pane." ozve se nejistý hlas muže stojícího u okna a já konečně schopen pohybu, se zvedám do sedu zrovna ve chvíli, kdy se polovina místnosti promění v temný oblak kouře, který chvilku víří a pak vyletí oknem ven. Oheň v krbu vzplane, ozve se dutý náraz okenního rámu a následný skřípot otáčející se západky.
"Draco!" přiběhne ke mně matka a otírá mi tvář ledovými prsty. Jediné, co mne ale v té chvíli zajímá je otec mířící k oknu. Tak rád bych věděl, proč se náhle netváří tak vystrašeně. Vždyť ještě před několika málo vteřinami vypadal k smrti vyděšený, když se krčil jako věrný pes u křesla té zrůdy a téměř prosil o pohlazení. Zůstali jsme ale sami, tak proč by měl vlastně zbytečně plýtvat emocemi pro svou rodinu.
"Luciusi!" zvolá jeho směrem matka, když mi svírá krvácející ruce a všímá si naprostého nezájmu v otcově tváři.
"Máme návštěvu." oznámí otec téměř dotčeně a jeho pohled na nás dva, na podlaze, ho nejspíš nijak zvlášť nepřiměje mírnit své momentální pohoršení. Naopak nás upozorní znovu, že máme návštěvu a měli bychom tedy předstírat, že se naprosto nic nestalo. Skutečnost, že mne právě mučil Pán zla, se tedy pro něho nezdá tak důležitou, jako zvonek znící ode dveří. Jistě, vím, že od návratu Pána zla se v naší rodině naprosto změnila pravidla i priority, ale tohle jeho jednání překvapilo dokonce i matku.
"Mohl bys tedy, prosím dojít otevřít, než se postarám o Draca?" reaguje matka s neskrývanou dávkou chladu v hlase. Ve chvíli, kdy se její věta ztratí v tichu, se otec konečně pohne, uchopí hůl, která byla opřená u krbu a vytáhne z ní hůlku. Bezděky mnou projede vlna zděšení, když její konec na okamžik spočine na mne a matce, než ji sklopí níže a pronese šeptem nějakou kouzelnou formuli, kterou neznám. Rukama se mi brnivě prožene proud tepla a já sleduji hojící se rány a několik třísek, jak se pomalu vytahují z masa pod nehty.
"Jdi otevřít, Draco." říká otec opět absolutně bez známky emocí. Sleduji ho nechápavým pohledem, když mi matka pomáhá vstát na třesoucí se nohy.
"Tak běž, zlato." hladí mne matka po rameni a tak vycházím na chodbu a mířím po schodišti do haly. Několikrát se cestou zastavuji a chytám ztracený dech, nikdy mne nenapadlo, že po zasažení takové kletby je těžké i pravidelně dýchat. Jestli to jsou opravdu následky kletby, však netuším, protože mnou stále proudí spíše odpor z Pána zla. Nikdy dříve jsem ho neviděl, a tedy jsem neměl úplnou jistotu v tom, zda se při pohledu na něho ve mně zlomí pocit, že k němu vlastně nechovám úctu a ani netoužím plnit jeho úkoly. Nechci být smrtijedem. Přesvědčil jsem se o tom ihned, jak jsem ho uviděl. Konečně jsem se ujistil v tom, kdo jsem a také mám jasno v tom, že to nakonec zaplatím svým životem. Není nikdo, komu bych to mohl říci. Není nikdo, komu bych se mohl svěřit, že jsem byl pouze vychován k tomu, abych později plnil vůli Pána zla, ale sám ji nikdy nebudu plně podporovat. Že až zemřu, nebude to kvůli mému selhání, ale díky mému skutečnému já. Zajímalo by vůbec někoho, kdo opravdu jsem? Pansy? Pochybuji. Nikdo ze zmijozelu by mne nepochopil, naopak by mne ještě rádi předhodili smrtijedům, přátelství v této době má už úplně jiný význam. Spojenectví. Klidně bych teď mohl o sobě prohlásit, že jsem pro Zmijozel jako Nebelvír. Přesto vím, že jediný, kdo by mne tam nejspíš přivítal, by byl Weasley. Možná protože je to prostě takový hlupák anebo mne teď považuje za přítele. Mohl bych já považovat za přítele jeho? Mohl by přeci jen být někdo, komu se mohu svěřit?
Z myšlenek mne vytrhuje klepání na vchodové dveře. Ani jsem si neuvědomil, že svírám kliku, aniž bych otevřel, musí působit opravdu hloupě, že je mne vidět krs skleněnou tabulku dveří, jak tu jen tak stojím.
"Ahojky. Veselé Vánoce!" ozve se nadšené halekání ihned, jak zatlačím na kliku a pootevřu dveře.
"Co tu děláš?" zmůžu se jen na otázku, když se dveřmi protahuje Pansy a následují ji ještě ke všemu její rodiče. Odpovědi se nedočkám, zato se mi ale Pansy pověsí na krk a políbí mne s pouhým "Nemáš radost, že mě vidíš?".
"Parkinsonovi! Jaké překvapení." uvítá je má matka scházející schodiště. "Šli jste náhodou kolem, nebo jsme zmeškali vaši sovu?" ptá se s úsměvem, když bere od paní Parkinsonové jejich kabáty. Všímám si Pansyna varovného pohledu směrem k otci a tuším, že náhoda není to správné slovo.
"Draco, co kdybys zatím provedl Parkinsonovi domem, než nachystám sváteční večeři?" otáčí se na mne matka a pak věnuje ještě velmi umělý úsměv Pansy, která se mi stále věší na bolavých ramenou.
"To ale není nutné, Narcisso. Po cestě si rádi odpočineme při šálku kávy, pro manžela prosím s jednou kostkou cukru." následuje ji paní Parkinsonová halou k šatníku. Řekl bych, že to znělo spíše jako věta prohlášena pod nepovedeným Imperiem a matce jistě také neušel onen podivně nucený tón, protože se jemně usměje a vyzve Parkinsonovi do obývacího pokoje.
"Já se ráda projdu." zašeptá mi Pansy, když zůstaneme v hale sami.
"Co to tu předvádíš?!" utrhuji se na ní a sundám si její ruce z ramenou. Nejraději bych křičel, ať vypadne a vezme si rodiče s sebou, než mou matku ukecají k smrti žvásty o nás dvou.
"Nechceš Vánoční dárek?" nebere nijak na vědomí mé rozhořčení Pansy a táhne mne za ruku ke schodišti. Uznávám, že bude opravdu lepší naši hádku přesunout mimo halu a tak jdu za ní.
"Nemohu uvěřit, že jsi je přivedla až do mého domu! Myslel jsem, že jsi to pochopila!" spouštím hned, jak zavřu dveře svého pokoje. Rád bych jí přímo do tváře vykřičel úplně všechno, co se odehrálo před jejich příchodem a dal tak téhle nevhodné návštěvě ještě mnohem větší dávku nepatřičnosti.
"Ale no tak, Draco. Vždyť o nic nejde." přechází Pansy mým pokojem a téměř na všechno sahá. Rozčiluje mne její nezájem nad problémy, do kterých mne jejich přítomnost zavede. Představuji si situaci, která jistě dole v obývacím pokoji probíhá. Parkinsonovi se celí šťastní rozhlížejí kolem a na vše, včetně mne, lepí v mysli nálepky "To bude patřit naší Pansy".
"Ty ani nemáš tušení o co všechno tady, pro Merlina, jde!" zvyšuji hlas, ale opět bez výsledku na Pansyně veselém, až vzrušeném, pohledu.
"Promiň, netušila jsem, jak moc ti na tom záleží. Vlastně jsem netušila, že ti vůbec na něčem záleží." hladí prsty přehoz na mé posteli a pak si na ni bez dovolení sedá. Vytáčí mne každé její slovo, každý její pohyb a v hlavě slyším několik kleteb, které by jí při nejmenším dovedly ke Svatému Mungovi. Zachovávám však klid, protože tím bych se přivedl do mnohem větších problémů a tak volím ničivější vlnu kouzel. Kdybych byl naprostý šílenec, nazval bych to lámáním srdce, ale stále ani sám nevěřím v to, že by mne Pansy vůbec milovala.
"Záleží." říkám zlomeným hlasem, který několik vteřin pro sebe piluji, než se mi zdá dostatečný. Pansy se na mne překvapeně zadívá, když si sedám vedle ní na postel.
"Zjistil jsem, že mi záleží mnohem víc právě nad tím, co jsem dříve přehlížel." šeptám a sleduji její ústa, která se okamžitě protahují v něžném úsměvu. Dostal jsem ji tam, kam potřebuji jen jedinou větou, která byla pravdivá a však v úplně jiném smyslu.
"Omlouvám se, nevěděla jsem, že tě to tak rozhodí, jinak bych rodiče nepřivedla takhle nečekaně." říká Pansy a položí mi dlaň na ruku, kterou jsem přesně z toho důvodu nechal ležet na posteli vedle ní. Kdyby vůbec tušila, jak předvídatelná dokáže být, když jde o city. Věděl jsem, že si okamžitě bude myslet, že jde o náš vztah, ale že to vezme takhle vážně, jsem opravdu nečekal. Myslí si, že bych své dvoření opravdu dotáhl až k žádosti o její ruku přímo u jejích rodičů? Jak neuvěřitelně hloupá vůbec můžeš být, Parkinsonová?
"Teď už je zbytečné to nějak řešit." odpovídám a jemně ji sevřu prsty ruky. "Co že jsi to předtím říkala o Vánočním dárku pro mne?" směji se přesně tak ostýchavě, jak by se v této chvíli očekávalo. Ve skutečnosti, je mi zle už jen při představě, že ji budu muset políbit. Nebo něco víc.
Pansy se usměje a bez sebemenšího studu se okamžitě začne svlékat. Měl bych dodat trochu věrohodného překvapení, ale nemám šanci zvolit vhodnou míru, protože mne Pansy okamžitě líbá a rozepíná mi košili s takovou naléhavostí, že mi jeden nebo dva knoflíčky utrhne. Nechávám ji, ať se naplňuje blahem z konečného vítězství, než se nakonec rozhoduji ji nechat dojít až do konce. Přeci jen proč si nalhávat, že bych měl vůbec vůli ji zastavit v tom, co právě dělá rukou v mém rozkroku. Odstrkávám polštáře z postele, když si se staženými kalhotami lehám na záda a Pansy si stále v sukni a rozepnuté halence sedá obkročmo na můj klín. Mělo by mne překvapit, že vlastně neměla spodní prádlo?
"Tohle nazýváš dárkem?" směji se, když už je po všem a zapínám si kalhoty. Nebyl to vůbec špatný dárek, ale proč by mne mělo těšit, že mi jej dala zrovna Pansy, když by to prakticky mohla být téměř jakákoli jiná holka a výsledek by byl stejný?
"Co jsi čekal víc?" ptá se dotčeně a dosedá zpět na postel, kde si zapíná halenku.
"Nevím, třeba něco co jsem ještě neměl nebo něco co bych zrovna chtěl." nakláním se k ní a zvedám obočí v očekávání.
"Co?" zvedá se na nohy a zírá na mne. "Myslela jsem, že…"
"Tak to jsi opět myslela špatně, Parkinsonová." přerušuji jí a také se zvedám, jdu k ní a ona couvá pod mým pohledem.
"Je až neuvěřitelné, jak dokážeš být hloupá." směji se jí do tváře, když naráží do stolu u zdi. Jistě, ten její nechápavý pohled není strach, ale přesto je pod ním celkem patrná dávka nejistoty.
"Zdá se, že mi můj plán přeci jen vyšel. A pokud mohu uznat, vyšel mi dvojnásob." nakláním se k ní a šeptám jí poslední slova těsně u rtů. Z téhle vzdálenosti její oči zalévající se slzami působí jako mnohem zelenější, než kdy dříve.
"Stihl jsem si užít dvakrát a až pak tě nechat, Parkinsonová. Tohle je mnohem lepší Vánoční dárek, než jsi zamýšlela." říkám naprosto bezcitně a pak se vzdálím, aby mne nemusela při svém útěku odstrčit. Naprosto předvídatelně vyráží s pláčem ke dveřím, které se za ní s prásknutím zavřou. Přecházím k oknu a sleduji prázdnou zasněženou příjezdovou cestu, na kterou se po chvíli vyřítí Pansy a její rodiče. Chvilku rozhazují rukama a pak se společně přemisťují pryč. Na cestu se opět snese rozvířený sníh a já si s dobrým pocitem zadostiučinění i bodavým pocitem provinění lehám na postel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | Web | 2. září 2016 v 9:52 | Reagovat

Luxusní ;-)

2 Waster Waster | Web | 2. září 2016 v 11:29 | Reagovat

[1]: Děkuji věrné čtenářce, dnes se pokusím překopat tu poslední část. Láká mne to však ještě trochu protáhnout. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama