Náhody neexistují 5.část (DM/PP)

24. srpna 2016 v 3:25 | Waster |  Povídky
Tak jak jsem slíbil, jedna delší část. Dost mě potrápil prostý fakt, že jsem téměř nenávratně odbočil od celé původní verze a tak doufám, že později nezjistím, jak jsem to tímto (v první i druhé části velmi malým, ve třetí už znatelným a ve čtvrté úplným) driftem pohnojil. Pro představu, kolik jsem si toho byl schopen z fleku vymyslet, se jedná o část od prvního odstavce až do posledního odstavce (doufám, že nebude příliš znát možná změna stylu psaní). Tuším, že bude následovat jedna nebo dvě další části, než to zakončím (doufám, že dle původní verze).

Náhody neexistují 5.část (DM/PP)

Ron
Už dvacet minut se snažím zbavit špíny na rukách, přemýšlím, že by bylo jednodušší si sedřít kůži a zajít na Ošetřovnu pro hojivou mast, po které by mi narostla nová. Netuším, jak se toho Malfoy tak rychle zbavil, ale určitě ho o pomoc prosit nebudu, i když se mi to vlastně už nezdá jako tak špatný nápad. Vážně začínám uvažovat o tom, že požádám o pomoc Malfoye? Toho pitomce Malfoye, který se mi stále vysmívá? Toho slizkého synáčka vychovaného rodinou smrtijedů? Toho zmijozelského hada, který se teď zrovna v této chvíli baví se Snapem, dalším, kdo má co dočinění s Pánem zla? Co by si o tom asi myslel Harry, kdyby…Co je mi vlastně po tom, co by si myslel. Ten zmuchlaný dopis od mamky v mé brašně je posledním kusem pergamenu hozeným do hnízda salamandrů, kteří se mi usadili v hrudi jako rozžhavené klubko vzteku. Veškerý zbytek naděje na záchranu přátelství mezi mnou a Harrym se jím změnil na popel. Kašlu na něj! Ať si klidně jede s Hermionou na Vánoce do Doupěte. Mě tam stejně nikdo nechce, tak proč bych se měl ještě snažit vymlouvat mamce její přesvědčení, že je to všechno moje chyba? Ať si klidně "chudáček Harry" užije rodinné Vánoce, které si já nezasloužím!
"Nerad tě ruším při tvém sebetrýznění, ale jestli se chceš připravit o ruce, znám účinnější způsob." zazní mi za zády tak nečekaně, že s sebou trhnu a kolenem udeřím do kamenného stolu. Byl jsem tak mimo myšlenkami, že jsem dokonce zapomněl odejít z učebny Lektvarů. Tohle už je jasný důkaz toho, že jsem dočista zešílel. Zírám na Malfoye a v hlavě mám úplně prázdno.
"Cože?" dostanu ze sebe konečně, když už si vyměňujeme několik vteřin dlouhý vzájemně nechápavý výraz.
"Profesor Snape mne požádal, bych tě laskavě vyprovodil z učebny. Domnívá se totiž, a já s ním nyní musím souhlasit, že ti z dnešního množství složité práce odumřel mozek a sám nedokážeš najít dveře." odpoví mi Malfoy s nekrytým pobavením a jeho slova jako by vůbec nedávala smysl. Sleduji ho, jak si přehazuje popruh školní brašny přes rameno a vychází na chodbu před učebnu. Otočí se na mne a jeho pobavený výraz hasne. Náhle, jako bych se probral z transu, se odlepuji od kamenné podlahy a vybíhám do sklepení za ním. Rychle mu věnuji omluvný pohled a on jen protočí oči a zavrtí hlavou, když zavírá dveře učebny Lektvarů.
"Málem bych zapomněl, že už je oběd." říkám se smíchem dříve, než si uvědomím, že kroky, které mne následují po točitém schodišti ze sklepení, nepatří někomu, s kým bych měl takhle přátelsky tlachat a tak posledních pár schodů vybíhám, abych mezi námi vytvořil bezpečnou vzdálenost. I kdybych se ale najednou dostal na druhou stranu Bradavického hradu, tak by mi vzdálenost mezi námi nepřipadala dostatečná. Malfoy na rozdíl ode mne nejspíš nemá žádný problém s tím se ukazovat v mé společnosti, protože mne dostihne ve Vstupní síni a ke všemu se ještě čelem ke mně opře do pootevřených dveří vedoucích do studenty přeplňené Velké síně a ty s hlasitým vrzáním tlačí zády několik centimetrů, než mne pokynutím hlavy vyzve, abych jimi prošel. Nejen, že tohle gesto bylo naprosto zbytečné, protože se dveřmi dá projít i když jsou jako obvykle jen pootevřené, ale bolestné kvílení starého dřeva upoutalo pozornost snad úplně každého ve Velké síni. Stovkám očí se tedy naskytl opravdu úžasný pohled na mne, jak stojím rudý od hlavy až k patě v roztlemených dveřích, které mi přidržuje Malfoy s nepochopitelně potěšeným výrazem ve tváři.


*
Draco
Nejlepším způsobem, jak odpoutat pozornost kůroleza od stromu pod jeho ochranou, je nabídnout mu dostatečné množství stínek, aby ho zaměstnalo na tak dlouho, než si z jeho stromu stihnete odříznout pár větviček. Přikláním se k názoru, že když už se naskytne možnost toho ládujícího se tvora sejmout kletbou, proč toho tedy také nevyužít? Proč se spokojit s větvičkami, když můžete mít rovnou celý strom? Nemluvě o té malé trofeji.
Sedám si ke zmijozelskému stolu a okamžitě si na talíř nakládám pořádnou porci smažených uzenek. Přeci jen se několikaminutové ticho konečně přerušuje začínajícími rozhovory a tak udělám přesně to, co se ode mne očekává, zvednu oči a čelím posledním nechápavým výrazům, které se záhy zužují na poslední tři. Ani mne nepřekvapuje, že je mezi nimi Pansy, která mne zkoumá nejistým pohledem z protější lavice. Co mne ale překvapuje, se skrývá za jejím levým ramenem, kde se na mne od nebelvírských upírají hned dva zbývající pohledy. První patří Potterovi a druhý, což mne udivuje ještě mnohem více, patří té Weasleyovic holce.
"Jsi v pořádku, Draco?" šeptá Pansy a naklání se ke mně s obavami v očích. Určitě si myslí, že je za tím nějaká kletba a teď hledá v mé tváři známky uřknutí.
"Naprosto." odpovím jí a napichuji na vidličku už třetí uzenku. Mám téměř blažený pocit, když se za jejím ramenem opět letmo setkám s oběma pohledy. Vychází to mnohem lépe, než jsem čekal.
Rychle dojídám zbytek porce a beru si ještě do ruky krajíc chleba, když obcházím stůl a líbám Pansy na tvář.
"Uvidíme se na další hodině." zašeptám jí a usměji se, když překvapeně přikývne s ruměncem ve tváři. Vychází to mnohem lépe, než jsem čekal. Zbývají mi dva dny a tuším, že mám dokonce jeden den náskok. Následující hodinu máme s Mrzimorem a poslední dnešní dvouhodinovku s Havraspárem. Tudíž mají nebelvírští tři hodiny na to popíchnout Weasleyho natolik, aby u večeře proklel buď mne, nebo někoho z nich.
"Uvidíme, čí kůrolez to bude." mumlám si, cestou z místnosti se ještě otáčím k nebelvírskému stolu a zakusuji se s chutí do chleba, když se opět přesvědčuji o dvou párech očí, které mne nenávistně propichují.
*
Ron
Cítím se strašně. Jako bych byl v plné místnosti Mozkomorů, kteří mě připravují o poslední nepatrnou naději na štěstí. Sedím na kraji nebelvírského stolu až skoro padám z hrany lavice. Nedívám se jinam, než do desky stolu, protože vím, že mě sleduje minimálně polovina místnosti. Možná bych měl přeci jen odjet vlakem z Bradavic s ostatními, kteří jedou na Vánoce domů. Pořád je tu poslední nepatrná jiskřička naděje, že se mamka nepostarala o to, mě tu udržet a nenahlásila McGonagallové, že tu přes svátky zůstanu. A i kdyby nahlásila, můžu se pokusit proklouznout do vlaku. Jenže kam bych jel?
"Bude lepší, když na Vánoce zůstaneš v Bradavicích. Letos si nezasloužíš rodinné Vánoce! Chudáček Harry, zažil tolik neštěstí. Tvému otci řeknu, že jsi se tak rozhodl sám a máš štěstí, že mu neřeknu pravdu! Chudáček Harry." vidím před očima věty dopisu, který mi dnes ráno upustil Pašík do klína. Dokonce mi ani nepoletoval kolem hlavy, jako to dělá vždycky a místo toho hned odletěl pryč. To jeho otravné pištění mi najednou začíná chybět. Dokonce bych i rád nakonec dostal místo obyčejného dopisu huláka, aby všichni věděli, co musím podstoupit. Možná by konečně přestali s těmi dohady a překreslováním skutečnosti. Já za ten lektvar nemohl. Nemohl jsem za nic z toho, co se pod jeho účinky stalo. Vlastně ani sám nevím, co se pod jeho účinky opravdu stalo a co je jen přehnanou verzí, kterou si má nezúčastněná mysl doplnila do těch prázdných mezer.
Udělal bych cokoli, abych to mohl vrátit. Kdybych se tak zítra mohl probudit a zjistit, že to všechno byla jen dlouhá noční můra.
Plahočím se po schodech na hodinu Jasnovidectví a vím, že zase přijdu pozdě. Nemám ale stejně v plánu tam dojít včas a čekat s ostatními, než se spustí žebřík do učebny. Nebudu jim dávat další záminky k tomu si při pohledu na mne šuškat nějaké žvásty, které jim s radostí ještě ta šílená rašple Trelawneyová při hodině přikoření nějakými svými.
"Rone, čekej!" volá na mne z nižšího patra Ginny a já nezpomaluji už jen z toho důvodu, že kdybych šel ještě pomaleji, tak se zastavím a nemám v plánu jí vyhovět, i když je to vlastně úplně zbytečný, protože mě dožene tak i tak.
"Stůj!" křikne, když si přede mne stoupne a pro jistotu ještě natáhne dlaně, aby dala jasně najevo, že mě zastaví klidně násilím, pokud ji neposlechnu.
"Co je?" ptám se ostře a sleduji její přehnaně ztrápený výraz. Teď buď začne brečet anebo mě tlouct pěstmi, ale v obou případech to bude doplňovat spousta slov nenávisti a opovržení vůči mojí osobě.
"To se chci zeptat já tebe." odpoví naštvaně. Jasně a teď jí určitě do toho nasupeného výrazu budu vyprávět o tom, jak mizerně mi je.
"Nech mě být, Ginny." zamumlám a chystám se jí obejít, když se mi znovu staví do cesty.
"Ne! Nenechám tě být! Chci vědět, co ti za to slíbil!" její křik se rozlehne všemi patry kruhového schodiště od střechy až po podlahu a opět se setká v úrovni, ve které stojíme.
"Co to meleš?" zvyšuji hlas, protože se mi nelíbí, kam tenhle rozhovor míří.
"Malfoy přece! Co ti slíbil?!" sestry oči mě spalují pohledem a já jen nechápavě kroutím hlavou.
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!" strká do mne rukama a já se rychle chytám kovového zábradlí, abych nesklouzl ze schodů. Ledový kov mě pálí do ruky, ale není to nic v porovnání s chladným šípem, který mne zasáhne hned, jak pochopím, kam opravdu sestřina slova nakonec směřují. Jako by proti mně náhle vyslala Glacius.
"To snad nemůžeš myslet vážně." vydechnu a vzápětí schytám další ránu jejími dlaněmi do hrudi. Přímo do místa, kde se té vlně ledu brání klubko salamandrů.
"Přestaň s tím!" Chytám ji za ruce ve chvíli, kdy se mne opět chystá strčit. Vyděšeně couvne, zakopne o delší schod, který tvoří malé odpočívadlo s oknem a dopadne tvrdě na zem, protože se mi vysmeká ze sevření příliš pozdě, aby zamezila pádu rukama.
Zvedám oči do patra ve chvíli, kdy několik párů nohou sbíhá po schodech k nám a všímám si dvou hůlek mířících mi přímo na srdce. Tolikrát jsem viděl tyhle hůlky v natažených rukách, ale nikdy jsem si nepomyslel, že budou někdy mířit na mne.
"U Merlina! Sklopte okamžitě ty hůlky k zemi!" doléhá do napjatého ticha hlas profesorky Trelawneyové, která se za chřestění cetek konečně dostala po žebříku dolů z učebny.
"Pane Pottere! Slečno Grangerová!" volá rozrušeně, když se pokouší sejít schody i přes dlouhé třásně jejího hábitu, co se jí pletou pod nohy.
"Co se to tu děje?" slyším její hlas, nesoucí se po schodišti, které sbíhám tak rychle, že se několikrát jen těsně vyhnu pádu. Zastavuji se až ve věži Nebelvíru, kde házím všechny své věci do otevřeného kufru na posteli a přemýšlím, jestli nová ochranná kouzla kolem Bradavic zamezí průletu koštěte, které plánuji při odchodu ukrást z šatny na famfrpálovém hřišti.
Chystám se už zaklapnout víko kufru, když si všímám obálky s pečetí Bradavic, která ležící na vrcholku hromady mých věcí.
Nestačím se ani dotknout pergamenu a ten už se sám začne rozevírat ve výšce mých očí. Čekám, že z něho okamžitě začne nějaký hlas křičet a tak mě překvapí, že se nakonec ozve žádost, hlasem profesorky McGonagallové.
"Dostavte se prosím do mého kabinetu, pane Weasley." následuje krátké ticho a poté pergament ještě zbytečně dodává "Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích, ředitelka nebelvírské koleje."
*
Draco
Pansy mne křečovitě svírá za ruku ještě dlouho po tom, co se při druhé hodině Péče o kouzelné tvory těsně vyhnula zoubkům Běhnice a stále mumlá dokola, jak málo chybělo k tomu, aby ji její jed na místě zabil. Samozřejmě jí nevymlouvám její radost ze života i přesto, že jsem si všiml několika ampulek s protijedem ležících na stole vedle klece, v níž nám Běhnice přinesli na hodinu ukázat. A také ji nepřipomínám, že jsme byli všichni upozorněni, abychom do klece nestrkali ruce.
Znám Pansy dost dlouho na to, abych věděl, že svou hloupost ve většině případů pouze hraje, aby mi dala najevo, že je vlastně ženou, která potřebuje chlácholit a přesvědčovat o něčem, čeho si je sama vědoma. Například, když právě teď se ke mně při večeři tiskne a předstírá slabost z prožitého šoku. Za chvilku mne požádá, abych ji krmil, protože se jí stále třesou ruce natolik, že sama neudrží vidličku.
"No tak, Pansy. Zas tak hrozný to nebylo. Vždyť by tě ani nemohla kousnout, když jsi od té klece byla deset centimetrů." směje se Millicent a já sleduji s pobavením její následný bolestný výraz, když ji Pansy pod stolem kope do holeně.
Mohl bych tento večer považovat za celkem zábavný a tak vůbec, příjemný, kdybych nemusel stále očima sledovat několik volných míst u nebelvírského stolu a prázdnou židli vedle Brumbála. Uklidňuji sám sebe, že šlo jistě jen o další část mého plánu a k mé dobré náladě by to mělo naopak přispět, ale když se ani ke konci hostiny ona místa nezaplňují, začínám si uvědomovat, kolik přehnaně ozdobených Vánočních stromů je letos rozmístěno po Velké síni a kolik otravných zvonečků se s cinkáním pohupuje v jejich větvích. Dokonce i strop mne rozčiluje svým klidným sněžením, přestože sníh je jedním z mála projevů zimy, které mám opravdu rád. Náhle mi Pansyno kňourání leze na nervy stejně, jako celá tahle místnost včetně všech jejích obyvatel. Chystám se už odejít, když se konečně do síně dostavují chybějící členové nebelvírské koleje a za nimi i poslední článek učitelského sboru. Všímám si provinilých výrazů i několika pohledů plných nenávisti, které si mezi sebou u stolu vyměňuji nebelvírští a spokojeně si přitahuji misku s pudinkem, když si všímám naprosto klidného Weasleyho, který nejeví sebemenší známky zájmu o své kolejní spolužáky. Vychutnávám si celou porci pudinku lžičku po lžičce a považuji to za malý bonus po velmi vydařeném dni. Dnešní Bradavické pozemky totiž budou pod čistou sněhovou pokrývkou skrývat obzvlášť velké množství změn.
*
Ron
Stojím na červeném koberci se zlatými okraji a skoro nevnímám nic z toho, co se kolem mne odehrává. Mávání rukama, křik a obhajování své neviny nechávám na ostatních třech studentech a jen čekám na chvíli, kdy budu moci odejít zpět do ložnice pro svůj kufr. Plánu na útěk z Bradavic jsem se nevzdal a spíš mě v něm ještě utvrdilo probíhající setkání s Harrym, Hermionou a Ginny, které taky McGonagallová požádala, aby se dostavili do jejího kabinetu. Čekal jsem, že mě vyloučí ze školy a tím by se můj problém vlastně vyřešil sám, ale nepočítal jsem s tím, že tu budu stát dvě hodiny a bude se po mě chtít, abych se hájil. Abych mluvil s ostatními o tom, jak to všechno bylo a vlastně vůbec nevím, co McGonagallová čekala, že se stane. Jestli vůbec čekala, že se něco stane, určitě to nebylo to, co se v jejím kabinetu právě odehrávalo. Plačící Ginny v křesle u krbu, Harry vzteky bez sebe křičící ostrá slova mým směrem a Hermiona stojící se založenýma rukama potvrzující kýváním vše, čím mě nazval.
"Samozřejmě chápu, že Vaše přátelství bylo onou událostí…" pokouší se profesorka znovu o slovo, ale tím jen vyvolá další ještě hlasitější vlnu nenávisti, která mne už ale konečně zasahuje na citlivém místě.
"Přátelství?!" vyštěkne vztekle Harry, až sebou všichni trhneme a v očích profesorky McGonagallové se na kratičký okamžik nebezpečně zablýskne, jenže ani to nezastaví Harryho v možnosti konečně vyřvat, co mu už mnohem déle leželo v žaludku a ona událost byla jen poslední kapkou, která z neškodného množství udělala smrtící dávku.
"Nemůžu uvěřit, že jsem byl takový pitomec. Snažil jsem se ti pomáhat, i když mi ta tvoje neskutečná hloupost lezla na nervy! Nejdřív mi tě prostě bylo líto a kamarádil jsem s tebou jen kvůli tomu! Pak jsem ti dokonce začal věřit, i přes to, že ta tvá závist vůči mně byla až do očí bijící! Několikrát jsem tě už měl plné zuby a stejně jsem ti potom musel zachraňovat život! Už mě unavovalo ti pomáhat jen kvůli tomu, že se to ode mne čekalo! Je mi fuk, jestli si s tím lektvarem měl něco společného! Tohle přátelství mělo skončit už dávno před tím! Dokonce bych byl radši, kdyby ani nikdy nezačalo!" dokončí a přitom se mi stále dívá přímo do očí. Všímám si za jeho zády Hermiony, které vystřelí dlaně k obličeji a zakryjí pootevřená ústa, nejspíš ji jeho slova překvapila mnohem víc než mne.
Rád bych v odpověď něco udělal nebo řekl, cokoli. Nemám ale vlastně vůbec potřebu ho praštit, nemám ani na suchém jazyku nic, co bych mu chtěl říct. Nikomu v této místnosti nemám potřebu dokazovat, že jeho slova nejsou pravda.

Scházíme po schodech a v naprostém tichu se každý krok pěti párů bot ozývá s několikanásobnou ozvěnou. Přestože jsme byli rozrušenou ředitelkou naší koleje vyzváni, abychom už raději šli spolu do Velké síně, nebo nestihneme večeři, tak by se někomu nezasvěcenému mohlo zdát, že jdeme spolu jen kvůli tomu, že máme náhodou stejnou cestu. Dvoumetrové mezery mezi námi se krátí až u dubových dveří, kde se na nás profesorka otáčí s neskrývanou úlevou ve tváři. Jistě je ráda, že cestou nikdo nepřišel k úrazu anebo se konečně dokázala stejně jako já volně nadechnout, když už se tíživé ticho přerušilo veselým halasem ostatních studentů doléhající k nám do Vstupní síně.
"Tak běžte." říká podivně přiškrceně, když s ní zůstávám jako poslední mezi dveřmi.
Procházím podél zdi a sedám si ke stolu opět úplně na kraj, tentokrát se ale opravdu chystám najíst a můj žaludek se při pohledu na přeplněné tácy nedočkavě ošije. Nakládám si na talíř hromadu opečených brambor a než se pustím do jídla, několikrát si pořádně loknu dýňové šťávy. Plán na můj zběsilý útěk ze školy mizí spolu s pocitem sucha v ústech. Přesto, že jsem právě dnes zažil nejhorší den v životě, se cítím překvapivě dobře. Jsem odvržen vlastní rodinou a všemi přáteli, kteří si nakonec vybrali Harryho místo mě. Tak ať. Zjistil jsem, že mé domněnky byly pravdou. Vlastně možná to je ten důvod, proč se teď cítím tak, jak se cítím. Konečně jsem pochopil, že mne už dlouhá léta trápily vlastně právě tyhle nejistoty.
Nakládám si další porci brambor a ohlédnu se po kolejních stolech. Kolik z nich by si také vybralo Harryho jen kvůli tomu, že ho jeho máma chránila a teď je díky její smrti slavný a považovaný za vyvoleného?
Sleduji očima Malfoye, jak se zvedá od stolu a v hloučku zmijozelských vychází ze síně. Kolik je pravdy na tom, co tvrdí Malfoy nebo Snape?
*
Draco
Usínám okamžitě, ve chvíli, kdy dopadám obličejem do měkkého polštáře na své posteli v chlapeckých ložnicích. Byl jsem téměř přesvědčen, že dnes je ten správný večer k rozchodu s Pansy a místo toho to byl správný večer na nejlepší sex s Pansy. Už jsem byl i připraven na její vyčítavé vřeštění, kterým by probudila polovinu hradu včetně několika mrtvých, ale když pak vešla unavená po školním trestu do společenské místnosti a viděla mne, že na ni čekám, přišla ke mně a s díky mne objala dřív, než jsem mohl cokoli říct. Naprosto mne tím zaskočila. Začínám slábnout. Vždy jsem považoval svého otce za svůj vzor a místo toho je ze mne má matka. Vzpomínám na všechny jejich nesnesitelné hádky, které pak končily přesně takovým polibkem v objetí, jaký jsem dnes zažil já s Pansy. Tím ovšem nepřiznávám, že bych ji snad mohl mít rád nebo dokonce něco víc. Je to Parkinsonová, u Merlina!
Vedla mne za ruku ke krbu a já čekal, že půjde jen o další dravý sex, ale ve skutečnosti bych to opravdu považoval za pomalé a překvapivě dlouhé milování, kdyby to nebylo s ní. Šeptala mi, že mne miluje a já se nedokázal zasmát, i když jsem to udělal zatím pokaždé, když mi to řekla. Políbila mne a usmála se úplně jinak než obvykle, bez známky vítězství nebo zadostiučinění ve tváři. Byla to spíše vděčnost nebo prostá radost, co se jí odrážela v očích spolu s plamínky v uhasínajícím krbu. Hladila mne a já bych i dokázal usnout, kdyby mne vzhůru nedržel ten odporný pocit, který mi obaloval vnitřnosti. Žádné Ďáblovo osidlo ale můj vlastní provinilý pocit. Co se to se mnou děje?!

"Poslední den a zítra ráno hurá domů!" naklání se ke mně při snídani Zabini a já jen přikyvuji. Hurá a domů, je to poslední, co bych dokázal spojit dohromady, protože jediné co se mi v hlavě dokonale pojí od chvíle, co jsem se probudil je rozchod a Pansy. Další slovo, které se mezi tato dvě přimíchává, mi zabírá většinu místa v mysli až do oběda. Stále dokola jako nekončící proud se mi tři slova různě přehazují z místa na místo a nakonec tvoří otázky "Chci rozchod?" a "Chci Pansy?".
Těmto otázkám se začínám vyhýbat stejně, jako se pokouším vyhýbat Pansy samotné. Rozptýlení se nakonec ukazuje ve chvíli, kdy nám odpadávají dvě hodiny Lektvarů z důvodu Vánočního překvapení pro profesora Snapea od studenta sedmého ročníku, kterému se podařilo schovat pod zneviditelňujícím kouzlem bomby hnojůvky do několika kotlíků. Stačilo jen pár prváků k tomu, aby na učitelův povel zapálili na začátku hodiny hořáky a všechny bomby naráz vybuchly. Celé sklepení je tedy mimo provoz a my jsme nuceni dvě hodiny trávit buď ve Velké síni, knihovně nebo na zamrzlých pozemcích. Není příliš těžké se rozhodnout, kam budou mé kroky směřovat, když vidím, jak se většina nebelvírských odebírá zpět do Velké síně a pouze jeden jediný červený lem hábitu, který mne zajímá, se protahuje dveřmi na Nádvoří.
"Skvělý plán, Weasley!" volám na něho, když zkontroluji, zda se kolem nás nemotá nějaký další šílenec, co se také rozhodl jít k jezeru zemřít na hypotermii.
"Jen tak v hábitu a košili na procházce v metrových závějích. Říká se, že Nebelvír se pyšní odvahou, ale tohle už je spíš důkazem blbosti než odvahy, nemyslíš?" směji se, když se jen rychle otáčí a pak si to vykračuje vesele dál.
"Uhnat si zápal plic poslední den před prázdninami." mumlám si pro sebe a přidávám do kroku, abych Weasleyho dohnal.
*
Ron
Jak je možný, že vždycky začíná rozhovor nějakou takovou pitomou urážlivou poznámkou a pak čeká, že se s ním budu úplně normálně bavit? To jeho přesvědčení o jeho úžasnosti mě snad nikdy nepřestane udivovat. Včetně toho, jak v poslední době dokáže vyčmuchat tím svým špičatým nosem příležitost se mi plést do života. Chtěl jsem jít sám a teď jdu s ním. Paráda. Jen běžná každodenní záležitost od chvíle, kdy už nejsem součástí tria Potter, Grangerová a Weasley. Teď to asi bude duo Weasley a Malfoy.
"Zajímavé, že zmiňuješ blbost a sám seš na procházce v metrových závějích jen v hábitu a košili, Malfoyi." upozorňuji na malou chybičku v jeho výpočtu.
"To sice jsem, ale já na rozdíl od tebe mám věci ve sklepení, které je, jak sis jistě všiml momentálně nepřístupné." odvětí, když srovná krok s mým, jako bych ho snad žádal o to, aby se ke mně přidal a udržoval konverzaci.
"Na tohle vyčistění už ti jeden galeon určitě stačit nebude." směju se, když mi dochází, že mám nad ním momentálně o mnoho navrch.
"Jen si nefandi, Weasley." uchechtne se. "Vlastně bych podle nebelvírských měl já zaplatit tobě za to s tím lektvarem." dodává vážným hlasem a já se okamžitě zastavuju na místě. Udělá několik kroků a taky se zastaví. Sleduju jeho záda, když si rovná popruh brašny na rameni, jako by se zastavil jen z toho důvodu. Nevěřím, že by mě klidně nechal mu poslat kletbu do zad. Nebo ví zase mnohem víc, než by měl a proto si je jistý, že to neudělám.
"Zeptal bych se, jak o tom víš, ale tvá odpověď by byla zase stejná." dávám se opět do chůze a když ho míjím, napodobuji jeho egocentrický hlas "Jsem…"
"Jsem Malfoy." ozve se přesně s tím samým tónem vedle mne. Ve chvíli, kdy oba umlkáme, mě něco donutí se opravdu upřímně zasmát.
"Kolik neuvěřitelně pitomých náhod vedlo k tomu, že tu teď my dva spolu dokážeme mluvit a nemetat po sobě jednu kletbu za druhou?" ptám se ho, když oba zjišťujeme, že začíná sněžit a velíme k návratu do hradu.
"Tak pitomé náhody neexistují, Weasley. Řekl bych, že to má jen dva důvody. Mě mrznou prsty natolik, že bych neudržel hůlku a ty bys mne stejně netrefil, tak se o to ani nesnažíš." říká a oba jdeme chvíli mlčky, než se Malfoy nečekaně zastaví a rozhlíží se kolem mezi stromy na okraji Zapovězeného lesa.
"Co je?" ptám se ho a on ukáže na naše stopy ve sněhu, po kterých se vracíme zpět. Věnuju mu nechápavý výraz.
"Počítej, Weasley." vyzve mne s rezignovaným výrazem ve tváři.
"Čtvery." odpovídám a Malfoy mi věnuje jeden ze svých klasických "ty jsi blbec" pohledů.
"Troje." vydechne a pak se ještě jednou rozhlédne kolem. "Někdo šel za námi a pak se tudy zase vracel zpátky." vysvětluje, když přidává do kroku a ještě si spíš pro sebe mumlá. "Vím moc dobře, kdo by šel sněhem, přestože je hned vedle možnost, jak se lépe skrýt mezi stromy."
Náhle se zastavuje a já do něho téměř vrážím ve chvíli, kdy překvapivě rychle vytahuje hůlku.
"Na někoho, kdo se snaží být neviditelný, jsi až příliš vidět, Pottere!" zakřičí Malfoy a já až teď chápu význam jeho předešlé věty. Očima pátrám ve sněhu, dokud nenacházím jedny jediné končící stopy. Malfoy má pravdu.
"Everte statim!" jeho výkřik mě ujistí v tom, že našel cíl ve stejné chvíli jako já.

Náhody neexistují 6.část (DM/PP)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 19:47 | Reagovat

Neee, proč to skončilo zrovna tady :D už se nemůžu dočkat pokračování!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama