Náhody neexistují 4.část (DM/PP)

22. srpna 2016 v 1:11 | Waster |  Povídky

Opět velmi krátká část, kterou se mi podařilo během několika málo hodin přelouskat, za možné chyby se omlouvám a slibuji, že pátá část bude alespoň dvakrát delší.

Náhody neexistují 4.část (DM/PP)

Ron
Páteční hodina Bylinkářství byla tou nejhorší hodinou v tomhle týdnu, ještě teď jako bych měl na rukách rukavice z dračí kůže. Jako bych teď místo večeře jedl úponky Hrabavek, které nás ta babizna Prýtová nutila dupáním lákat ven ze země. Tahle hnusná zákeřná kytka se velmi ráda objeví jen, aby vám pořádně obmotala kotníky a srazila vás na zem. Nejen, že jsem se téměř pořád válel na zemi a pokoušel se tu pitomou kytku vytrhnout, ale byl jsem zase ve trojici s Hermionou a Harrym, přesto, že ostatní studenti byli ve dvojicích a Neville dokonce sám. Měli jsme si navzájem hlídat záda, aby nás Hrabavky nenapadly ze zálohy a neuštědřily někomu něco horšího, než modřiny nebo škrábance. Alespoň dva z naší trojice si záda opravdu hlídali, zatímco já se těch bestií zbavoval sám.
"Pitomý Harry!" mumlám, když nabodávám na vidličku hrášek. "Pitomá škola!" vztekám se, když se hrášek rozkutálí po stole mezi plné tácy jídla.
"Co je, Rone?" nakloní se ke mně Ginny a sleduje mne stejným pohledem, jako mamka sledovala Harryho, když ochotně pil všechny ty lektvary, které mu v létě míchala proti nočním můrám. Ani nevím, jestli se tak někdy dívala na mne. Ani nevím, jestli tenhle výraz, který má teď moje sestra, je vůbec pravý. A ta otázka. Tahle otázka už mě štve! Všichni se ptají a přitom neposlouchají.
"Nech mě na pokoji." bodám vidličkou do talíře a další zelená kulička se vydá na zběsilý útěk.
"Fajn. Promiň." pohodí dlouhými vlasy a na krátký okamžik se mi zdá, že se pohledem zastavila na prázdném místě naproti sobě. Tenhle malý detail přiláká mojí pozornost a nenápadně hledám důkaz své teorie. Vážně tam zase sedí v tom neviditelném plášti? A je pod tím pláštěm sám nebo se přátelství mezi ním a Hermionou už nazývat přátelstvím nedá? Chodí spolu a teď se tu k sobě oba tisknou pod pláštěm a smějí se mé hlouposti? Tyhle myšlenky mi hrnou do tváří vroucí krev a tak je rychle plaším zpátky do kouta své hlavy. Teda, zaplaším je až potom, co nenápadně strkám do zlatého džbánu s vodou a vylévám ho směrem, ve kterém tuším ty dva zrádce. Nestane se nic. Voda stéká po hraně stolu na podlahu a žádný pohyb nebo nekrytá část pláštěm se neobjevuje. Objevuje se ale něco jiného.
"Pane Weasley?"
Profesorka McGonagallová mě jediným ostrým pohledem ujistí, že můj pokus o nenápadnost nebyl zrovna nenápadný.

Školní trest je to poslední, co jsem před Vánoci potřeboval. Vlastně ne tak docela. Pondělní hulák od mamky bude to poslední, co jsem potřeboval.
Nesnáším svojí smůlu. Nejhorší rok v Bradavicích a to ještě ani není po Vánocích.


*
Draco
"Nejhorší rok v Bradavicích a to ještě ani není po Vánocích" nadávám si pro sebe při pátečním školním trestu od Snapea. Třídit podle abecedy stovky lahviček s ingrediencemi v učebně Lektvarů je těžkým a únavným úkolem i bez nekončícího dialogu, který při tom musím s Pansy udržovat. Jestli ale mám v plánu přežít ještě jeden týden v její společnosti, musím se přizpůsobit a to dokáži celkem obstojně. Stačí jen nasadit úplně stejný zainteresovaný výraz, jaký jsem se naučil za ta léta používat a občas prohodit něco ve smyslu: "To máš teda pravdu." a nechat ji změnit téma a poté s podáním otázky: "Vážně?", ji nemusím poslouchat několik minut. Funguje to většinou celou dobu strávenou v učebně při školním trestu a však jen do chvíle, než za námi Snape zabouchne dveře. Potřeba společensky tlachat při manuální práci se změní v manuální práci bez potřeby společensky tlachat.
Jistě se najde spousta dobrých důvodů, proč jí nebránit v tom mne okamžitě zatáhnout za roh, ale čím častěji končím s kalhotami u kolenou, tím více nacházím důvodů si ty kalhoty nechat na sobě.
Hlavní příčina mého vzrůstajícího pocitu nepohodlí je prostá, Pansy. Samozřejmě je mou vlastní vinou, že stále věří v ono nedorozumění, které se však s přibývajícím časem opravdu stává otravným nejen pro mne, ale i polovinu Zmijozelu, nemluvě o otci a matce. Obdržel jsem celkem jedenáct stížností od spolužáků a celých pět listů pergamenu od rodičů. Přemýšlím, že by nebylo špatné zůstat přes Vánoce v Bradavicích, zavřený v nějakém přístěnku na košťata v blízkosti kuchyně.
"Na co myslíš?" zavrní mi Pansy zvědavě u ucha a bylo by to i celkem příjemné gesto, kdyby přitom opět nezápasila s mým páskem. Chytám ji za zápěstí.
"Dnes nemám náladu." říkám a snažím se vyklouznout z naší skrýše, když mne chytá kolem ramen a přišpendluje mne zpět na kamennou stěnu výklenku. V tu chvíli mi hlavou prosviští myšlenka ji odstrčit a nechat ji tu stát pod petrificem celou noc.
"Přece bys mě tu takhle nenechal." šeptá a líbá mne přes krk na bradu, až ke rtům, kde se vpije do dlouhého polibku. Cítím, jak se jí koutky úst zvedají ve vítězném úsměvu. Chytám ji a otáčím zády ke zdi, tisknu se na její rozpálené tělo a prohlubuji polibek. Rozepínám knoflíčky na její košili, zatímco si svléká hábit a pouští ho na podlahu. Zvedám si ji za stehna obkročmo do výšky pasu a prsty pevně svírám její holou kůži pod vyhrnutou krátkou sukní. Přede jako kotě, které se s plným břichem spokojeně nechá hladit a drbat. Čekám, než se sama sveze z mých boků a v očekávaném triumfu se opět pokusí zdolat mé kalhoty. Odtáhnu se a zadívám se jí zpříma do touhou zastřených očí.
"Předtím bych tě tu opravdu nenechal." usmívám se, když její reakcí je pokus mne znovu políbit.
"Nechám tě tu teď." dořeknu a dokončím její pokus jen letmým polibkem a s popřáním hezkých snů, odcházím do společenské místnosti.
*
Ron
Masíruji si zápěstí po příšerných dvou hodinách školního trestu, při kterých jsem musel bez použití kouzel leštit vitríny v místnosti s trofejemi. Nejen, že mě celou dobu sledovala Filchova stará smradlavá kočka, ale na dlouhou chvíli mne svojí přítomností poctil samotný Filch. Bylo vážně skvělý ho půl hodiny poslouchat, jak spokojeně funí a další půl hodinu poslouchat jeho oblíbené téma "jak to bylo se školními tresty dříve".
"Mám hotovo, paní profesorko." hlásím v kabinetu McGonagallové a únavou sotva udržím oči otevřené. Začal poslední týden před Vánočními prázdninami a všichni učitelé se z nás rozhodli sedřít kůži. Neobvyklé ticho o večeři ve Velké síni po pondělním vyučování bylo důkazem, že většina studentů únavou ani nedokázala udržovat rozhovor a někteří dokonce spali s hlavami na stole přímo vedle nedojedeného jídla. Já na rozdíl od nich musel po večeři podstoupit ještě dvě hodiny školního trestu a nyní jsem určitě poslední, kdo ještě neleží v posteli.
"V tom případě můžete jít." oznámí mi ve svém květovaném županu od pracovního stolu zástupkyně ředitele. Vypadá téměř tak unaveně, jako já se cítím a tak jen kývnu a vydám se chodbou směrem do společenské místnosti.
"Pane Weasley?" zvolá za mnou ještě, a když se otočím, vidím ji stát ve dveřích kabinetu s ustaraným pohledem ve vrásčité tváři. Jasně, není u ní zvykem sundávat ten přísný pohled před studenty, ale jsem moc unavenej, než abych řešil její neMcGonagallovský přístup nebo velmi neobvyklý úbor.
"Určitě mi dáte za pravdu, že dnešní večer stačil k Vašemu potrestání." pozvedne tázavě obočí a pak se téměř mile usměje. Chvilku vstřebávám význam její věty a potom jen znovu kývnu.
"Dobře tedy. A teď už běžte do postele, ať jste odpočatý na zítřejší vyučování." vyzve mne a já stihnu jen s díky popřát dobrou noc, než se dveře kabinetu zavřou. Týdenní školní trest shrnutý do dvou hodin, co víc by mě ještě mohlo překvapit, usínám s úsměvem a dobrým pocitem. Třeba se to všechno nakonec zase v dobré obrátí.
Ráno mě při snídani ale čeká další přesvědčení o tom, že se nic v dobré neobrací. Naopak. Muselo mi uniknout, že se přes víkend školou zase přehnala nějaká další pomluva, ale ta už nezůstala jen na pozemcích Bradavic. Dopis od mamky, který mi k snídani přinesl Pašík, mě připravil o chuť k jídlu a dokonce jsem kvůli němu úplně ztratil pojem o čase a dostavil se na první hodinu s dvacetiminutovým zpožděním. K mé smůle šlo samozřejmě o Lektvary.
"Jsme opravdu potěšeni, že jste se rozhodl k nám dnes přidat, pane Weasley." syčí na mne Snape od katedry a než se s omluvou přesunu na své místo mezi Harryho a Hermionu, zavolá si mne k sobě. "Jistě jste měl na práci něco důležitějšího, než vyučování." říká, když stojím před zraky všech přítomných studentů a přeju si zmizet. Byl bych raději o půlnoci ve středu Zapovězeného lesa přivázaný ke stromu, než tu teď nečině stát a nechat se Snapem ponižovat. Po každé své poznámce strhává Nebelvíru po deseti bodech a já se propadám hanbou, když si všímám pohledů spolužáků z mé koleje. Nikdy předtím jsem neviděl v Nevillově a Seamusově tváři tolik opovrhování, jako právě teď. Harry a Hermiona stojí u svých kotlíků a dívají se do desky stolu. Zmijozelští hýkají smíchy.
"Vaše ignorování školního řádu stálo Vaši kolej dohromady padesát bodů." obchází mne Snape s potěšeným výrazem.
"Teď mi zmizte z očí a do konce hodiny o Vás nechci vědět." dodá ostře a já s tím nemám jediný problém, odbíhám na své místo, když mne ale opět přimrazí ledový hlas profesora náhle stojícího přímo za mými zády.
"Ostatně, bude lepší, když se posadíte dozadu a budete trochu užitečný." následuji ho ke kamennému stolku v zadní části učebny, kam se vzduchem přesune kotlík plný nějakého nechutného smradlavého svinstva a asi tucet zářivě čistých lahviček.
"Budete tu stát, dokud pečlivě neočistíte všechna tato žabí střívka." odhaluje mi tajemstvím zahalenou hromadu slizkých šedorůžových vnitřností v kotlíku po levé straně.
"Ano, pane profesore." hlesnu jen a pustím se okamžitě do práce. Začínám být vděčný, že jsem ráno nesnídal, protože bych se určitě o celý obsah žaludku okamžitě připravil už při vymačkávání prvního střívka.
"Až budete hotový s touto várkou, čekají Vás další dva kotlíky." dodá a otočí se zpět ke studentům, kterým hned zadává další kroky přípravy rozpracovaného lektvaru.
"To přece nemůžu stihnout." vyhrknu a okamžitě lituji, že jsem nedržel jazyk za zuby.
"Profesorka McGonagallová Vás jistě nebude při svých dvou hodinách Přeměňování postrádat. A jsem téměř přesvědčen, že z toho bude radostí bez sebe." zvyšuje Snape hlas, když obchází třídu a naklání se nad kotlík u stolu zmijozelských.
*
Draco
Pansy byla celou sobotu na oko naštvaná a nejspíš čekala, že za ní sám přijdu s omluvou. Nakonec však usoudila, že to opravdu podle jejího plánu nevyjde a opět se mi začala vtírat do pozornosti. Přecházel jsem její pokusy bez povšimnutí do té doby, dokud se nepřestala snažit. Podle mého názoru velmi brzy ustoupila do ústraní, odkud mne střídavě pozorovala se slzami v očích a nenávistnými pohledy. V neděli odpoledne jsem ji viděl s Millicent, jak se o něčem dohadovaly, a uznávám, že se mi ten jejich rozhovor vůbec nelíbil. Později večer jsem se Bullstrodeové ptal, ale jen mávla rukou, že o mně nepadlo jediné slovo, což mne ani trochu neuklidnilo. Přesto jsem bez Pansy ve své blízkosti propadl chvilkovému pocitu radosti z osvobození od Ďáblova osidla.
Pondělní noc, byla první nocí po dlouhé době, kdy jsem se opravdu dobře vyspal, neboť školní trest s Pansy nám Snape na poslední chvíli zrušil s tím, že nemá čas na nás při jeho výkonu dohlížet. Úterní ráno bylo po dlouhé době ráno, kdy jsem se opravdu dobře nasnídal, neboť si Pansy přispala a dorazila až těsně před vyučováním do učebny Lektvarů.
Úterní hodina Lektvarů, byla první vyučovací hodinou v tomto školním roce, kdy jsem se opět cítil dobře. Sledovat Weasleyho, jak se propadá hanbou a má slzy téměř na krajíčku mě nejen dobře pobavilo, ale také mne to ujistilo, že můj plán vychází skvěle. Možná bych mohl profesoru Snapeovi koupit k Vánocům nějaký dárek, jako díky za pomoc. I když vlastně ani netuší, jak moc je nápomocný.
"Slečno Parkinsonová, očekávám Vás dnes po večeři u svého kabinetu, stále probíhá Váš školní trest i přes malou změnu v jeho plnění." naklání se k nám profesor Snape a přitom kontroluje vroucí kotlíky.
"Ta malá změna se týká Vás, pane Malfoyi." téměř šeptá, když hůlkou točí obsahem mého kotlíku a pak jeho obsah nechá zmizet jediným mávnutím. "Vy se na rozdíl od slečny Parkinsonové trestu nezúčastníte dnes večer, ale ihned." napřímí se. "Sbalte si své pomůcky a pomozte Weasleymu. Budu Vám opravdu vděčný, když dohlédnete, aby svou neschopností neznehodnotil mou roční zásobu žabích střívek." střelí pohledem k pracovnímu stolu, kde se Longbottomovi povedlo převrhnout kotlík a ten se s řinčením kutálí po podlaze.
Uklízím pracovní stůl a vyhýbám se Pansy, která na mne upírá zelené oči. Přesto, že se snažím ani jednou na ni nepohlédnout, věnuji jí nakonec vteřinu trvající pohled. Sleduje mne dost překvapeně, a když se s brašnou v ruce přesouvám k Weasleymu, uvědomím si, že její překvapený pohled byl kvůli mému širokému úsměvu.
"Vaše motácké schopnosti mne nikdy nepřestanou udivovat, Longbottome." doléhá ke mně Snapeův hlas, když pokládám brašnu vedle pracovního stolu a vyhrnuji si rukávy košile.
"Možná by sis měl sundat i ten prsten." mumlá vedle mne Weasley, když se chystám sáhnout do kotlíku se střívky. "Dost těžko to svinstvo z něj pak budeš sundavat." dodává a ukazuje mi prsty, v ohybech a za nehty má usazenou špínu a krev, která okamžitě na vzduchu zasychá a působí jako lepivý nechutně páchnoucí povlak.
"Díky." hlesnu k němu a překvapí mne, že to zazní nenuceně a upřímně.
"Jo, nemáš za co. Ale už bys mohl začít, nechci tu být déle, než bude nutné." sahá pro další střívko a jeho tvář se kroutí ve znechuceném výrazu, když prsty vymačkává obsah na desku stolu.
Strkám prsten z rodinným erbem do kapsy kalhot a sahám do kotlíku.
"Eeeeh." neodpustím si, když tahám dlouhý spletenec střev a všimnu si Weasleyho pobaveného pohledu.
Snape oznamuje konec vyučovací hodiny, ve chvíli, kdy se poslední lahvička se vzorkem lektvaru a jménem studenta dotkne jeho katedry. V jeho hlase je slyšet, jakou radost mu udělá, když všichni okamžitě opustí učebnu a on bude moci všechny vzorky ohodnotit jako Mizerné nebo Hrozné.
"Ahoj, Draco." rozloučí se Pansy zklamaně, když mne míjí na cestě z učebny. Věnuji se zrovna obzvlášť plnému střívku a tak předstírám absolutní soustředění na práci a ani k ní nezvednu oči. Všimnu si samozřejmě Weaslyho rukou, které se na dlouhou chvíli přestávají pohybovat.
"Nějaký problém, Weasley?" zvednu k němu oči, když čistě střívko vkládám do skleničky na jeho straně stolu.
"Už jen jeden." říká, když odkládá stranou druhý prázdný kotlík, obchází stůl a z regálu vytahuje třetí páchnoucí várku v cínové nádobě.
"Možná ještě stihnu druhou hodinu Přeměňování." mumlá si pro sebe, když vytahuje další lepivý uzel z kotlíku a pokládá ho na desku stolu.
"Nemusíš nikam pospíchat, já odsud plánuji jít až na oběd." říkám, i když mi myšlenky na jídlo při téhle práci nijak zvlášť nelahodí. Vlastně bych tu klidně ta střeva čistil celý den. Celý den bez nudných hodin. Celý den bez Pansy. Celý den se špínou za nehty. Celý den v učebně Lektvarů. Celý den vedle Weasleyho.
"Být tu s tebou ještě další hodinu, změnil bych na tebe názor, Malfoyi." jeho hlas doplní opravdu nechutný mlaskavý zvuk, kdy mi nový spletenec střívek vyklouzne z prstů a vrátí se zpět do kotlíku.
"A to bychom nechtěli." uchechtnu se při marném pokusu uchopit znovu několik kluzkých šlahounů.
"Ne, to bychom nechtěli." pomáhá mi na desce stolu rozmotat slizkou várku vnitřností.
Nemohu se ubránit dojmu, že ona lepivá vrstva špíny na mých prstech je něco, čeho se nakonec bude snadné zbavit, na rozdíl od myšlenek, které se mi usazují v mysli.
Vážně bych nechtěl, aby Weasley poznal, kdo vlastně opravdu jsem? Že za svým jménem vlastně nejsem vůbec takový, za jakého mne všichni považují? Samozřejmě, že z většiny mají pravdu, ale přeci jen je tu něco, co vím jen já sám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 24. srpna 2016 v 19:19 | Reagovat

Achjo, to je tak napínavý :D Hned jdu číst další :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama