Náhody neexistují 3.část (DM/PP)

17. srpna 2016 v 0:22 | Waster |  Povídky
Před touto částí se nebudu omlouvat za svou neschopnost a rovnou vám naservíruji alespoň tenhle krátký kousek.

Náhody neexistují 3.část (DM/PP)

Draco
Mířím do sklepení a s dobrým pocitem hlásím heslo ke vstupu do zmijozelské společenské místnosti. S dobrým pocitem si sedám do svého oblíbeného křesla a s velmi dobrým pocitem přijímám polibek od Pansy, která se ihned choulí na mém klíně. Nejspíš si ji ještě i nějaký čas po Vánocích nechám. Nebudu však nijak přikrmovat její představu o vážnosti našeho vztahu, to opravdu v plánu nemám.
"Nechceš jít někam, kde budeme sami?" šeptá mi do ucha a pak ho lehce políbí. Nejspíš se seznam věcí, které mám na Pansy rád ještě o jeden bod rozšíří a to o skutečnost, že se s ničím příliš dlouho nepáře a jde rovnou na věc.
Táhne mne za ruku do chlapeckých ložnic a cestou každému v místnosti věnuje varovný pohled.
"Tohle jsem chtěla udělat už tak dlouho." říká, když zatahuje zelené závěsy u mé postele a pak se ke mně přibližuje s pohledem chytače. Sedím na měkké matraci a uvnitř se nemůžu zbavit pobaveného smíchu. Malá hloupá Pansy. Myslí si a je nejspíš i přesvědčená o tom, že to ona velí celému tomuhle zápasu. Jenže já nejsem zlatonka, kterou by dokázala sevřít mezi prsty a donutit ji stáhnout křídla. Jsem potlouk, co ji srazí z koštěte dřív, než si uvědomí, co se se vlastně děje. Stahuji ji na postel vedle sebe a lehám na ni plnou vahou. Moment překvapení se jí zračí ve tváři, když mne sleduje a zoufale se pokouší znovu chytit velení. Zvedá se ke mně v plánovaném polibku, ale já ji srážím zpět na postel dříve, než se stačí zapřít lokty.
"No tak, Draco." zašeptá a sleduje mne přivřenýma očima. Několikrát se ještě znovu pokusí mne políbit nebo se vymanit z mého sevření, bezvýsledně. Ve chvíli, kdy konečně přizná prohru, se na mne jen zamračeně dívá a až po dlouhých vteřinách, kdy si to vychutnávám, ji pustím.
"Tohle už nedělej." zamumlá, když se zvedám z postele a obcházím ji.
"Copak Parkinsonová?" nakláním se a zapírám ruce u jejích ramenou. Nehybně leží a mlčky mne pozoruje, když se skláním. "Já rozhoduji." zašeptám a uvědomuji si, že další polibek je první, který věnuji já jí. Který jsem vlastně vůbec některé dívce věnoval. Přesto, že je dost zvláštní se líbat vzhůru nohama si tu chvíli i užívám. Pansy natahuje ruce a chytá mne jednou rukou na ramenou a druhou za tvář. Není tak zlé uznat, že mne nakonec opravdu chytla.
"Draco." šeptá mi u úst, když oba téměř nazí ležíme na mé posteli. Povolil jsem jí mnohem více, než jsem původně plánoval a tak mne toužebný tón jejího hlasu trochu zaskočí. Samozřejmě, že jen na krátký moment, protože se oba opět líbáme a s přibývající vášnivostí se mi z hlavy vypaří myšlenky na to, že to co dělám je přesným opakem toho, co bych udělat měl. Přeci, jde jen o sex a nikdo nemůže tvrdit, že jí tím dávám další důvod si myslet něco víc.

*
Ron
Prolézám otvorem za portrétem Buclaté dámy a v mysli už ležím ve své posteli ve chlapecké ložnici. Původně hlučně debatující skupinky nebelvírských studentů okamžitě umlkají až je v nastalém tichu slyšet praskání ohně v krbu. Na krátkou chvilku mě to trochu zaskočí, ale k objasnění mi stačí se rozhlédnout po místnosti. Všichni na mne zírají. Některé tváře jsou plné soucitu, ale převážná většina se křiví snahou zakrýt náhlý příval zvědavosti. Ví to? Vážně to vědí? Hermionina sedí schoulená pod dekou na křesle u krbu a je jediná, která se celého toho představení neúčastní, má hlavu sklopenou ke knize na jejím klíně a nejspíš o dění okolo sebe nemá ani páru. Kdybychom byli pořád kamarádi, určitě by teď vyskočila na nohy a všechny pěkně zpražila pohledem a osvobodila by mne od těch desítek zvědavých očí. Jenže už nejsme kamarádi. A už ani nikdy nebudeme.
"Můžu se postarat o to, aby na to všichni zapomněli." zní mi v hlavě hlas Draca Malfoye. Jasně, bylo by fajn, kdybych prostě mohl přijmout jeho nabídku, ale je to Malfoy. Ten slizkej blonďatej had Malfoy, co nikdy nic nedělá ku prospěchu nikoho jiného než sebe.
Otáčím se na patě a vybíhám opět na chodbu.
"Samozřejmě! Já se tu můžu vyklánět a zase zavírat klidně celou noc!" huláká na mne rozčíleně Buclatá dáma, když se řítím ke schodišti a sbíhám několik pater, než si uvědomím, že nevím, kam běžím.
"Prý to byli zmijozelští." doléhá ke mně hlas Deana Thomase a já se rychle schovávám do výklenku za nejbližším visícím gobelínem se znakem Bradavic.
"Jo to mi taky Padma říkala, prý se o tom doslechla od někoho z Mrzimoru." dodává Parvati Patilová a v jejím hlase je znát radost, že může taky něčím přispět do diskuze.
Stojím za těžkým a stoletími páchnoucím kobercem a snažím se nedýchat. Jednak proto, že vrstva prachu mě nepříjemně lechtá v nose, ale hlavně, abych neupoutal pozornost tím, že s gobelínem nějak pohnu zrovna ve chvíli, kdy kolem prochází početná skupinka nebelvírských.
"Ahoj, Rone!" zdraví mě vesele Neville, když po půl hodině vcházím do ložnice a přátelsky na mě přitom mává. Sedí na své posteli a zouvá si chlupaté fialové pantofle, které až směšně kontrastují s jeho světle modrým pyžamem.
"Nazdar." hlesnu v odpověď a chystám se zatáhnout závěsy své postele.
"Kde je Harry?" ptá se Seamus a donutí mě se poprvé podívat na postel po levé straně. Za ty roky, co Harryho znám, vím, že i přes jeho neuvěřitelnou odvahu, něčemu takovému prostě nedokáže čelit. Ne, dokud si o tom, co se stalo mezi námi, nepřestanou šuškat stěny celého hradu. A možná, že tomu nikdy čelit ani nedokáže.
"Nevím." řeknu i přesto, že to vím moc dobře. Všiml jsem si pohybu deky na jeho posteli, sedí tam a na sobě má neviditelný plášť.
"Užívej ho dobře." zamumlám si pro sebe, když se převlékám do pyžama a slibuju si, že hygienu doženu až ráno.
*
Draco
Otevírám oči až po několika minutách, kdy jen ležím a cítím Pansyno nahé tělo natisknuté na mém. Dobře, tohle asi nebyl ten nejlepší nápad. Pokouším se hned po probuzení nečelit jejímu zamilovanému pohledu a tak se snažím nenápadně opustit postel, ložnici, společenskou místnost i hrad samotný. Ve společenské místnosti narazím na tři spící spolužáky. Leží na podlaze před vyhaslým krbem každý na jednom malém kusu zeleného koberce, jsou zamotaní do svých hábitů a dek z pohovek. Úplně jsem zapomněl, že se pokoušeli v noci projít přes začarované dveře ložnice a já jim mezi polštářem tlumenými vzdechy Pansy slíbil, že je pak pustím. I když Theodorovi Nottovi, trocha tréningu neuškodí. Otec mi před začátkem školního roku říkal a byl celkem přesvědčený o tom, že bude pan Nott velmi brzy zbaven nejen práce špeha na ministerstvu, ale nejspíš i vlastního života. Co bude s Theodorem, už bude záležet jen na něm. Pokud přežije, bude se muset skrývat a i tak to nebude trvat dlouho. Po několika minutách konečně vycházím do nedělního rána a Bradavické pozemky se lesknou zamrzlou rosou.
Přitahuji si límec kabátu blíže ke krku a vyrážím na ranní procházku kolem Zapovězeného lesa, tedy alespoň na tak dlouho, abych se vrátil na začátek snídaně a vyhnul se návalu ve Velké síni.
"Co tak brzy?" ptá se místo pozdravu Bullstrodeová a žvýká kus topinky se slaninou.
"Byl jsem vyhozen z vlastní postele." hlesnu jen jakoby mimochodem a reakce se dostaví okamžitě. Millicent zaskočí kus topinky v krku a v pokusu se zbavit dusivého kašle na sebe převrhne celý pohár dýňové šťávy.
"Jak rozkošné." vrtím hlavou a odsouvám svůj talíř dál od oranžové povodně. Vytáhnu lenivě hůlku a zamumlám "Scourgify", dýňová šťáva se nahrne do malé louže, která se stále zmenšuje, dokud úplně nezmizí. Vracím svou hůlku a talíř zpět na místo a chystám se si nabrat pořádnou porci rýžového nákypu.
"Cože?!" vyhrkne ze sebe Millicent a mžourá na mne oči plné bolestných slz.
"To je čistící kouzlo, Bullstrodeová." pozvednu nechápavě obočí a až poté mi dojde, že na to se jistě neptala.
"Nic, co by tě mohlo zajímat." přejdu její naléhavý pohled a konečně si vychutnám první lžíci sladké rýže.
"Ale no tááák…" protáhne Millicent a poposedne si blíž na lavici. Vrtím hlavou.
"Malfoyi!" rozezní se poloprázdnou místností nasupený hlas Theodora Notta a když se otáčím, už stojí téměř u mne. Millicent chvilku těká očima ze mne nahoru na Notta a zpět dolů na mne, poté se nenápadně sune spolu se svou snídaní o kousek dál.
"Ty pitomče! Nemáš představu o tom, jakou jsem měl noc!" křičí na mne, když jeho zvolání přecházím mlčením a další lžící nákypu.
"Tak to ty taky ne." odpovím a předstírám svou úplnou pozornost snídani přesto, že v hábitu svírám hůlku.
"Nějaký problém, pane Notte?" zazní mi za zády protahovaný a téměř znuděný hlas profesora Snapea. Pokračuji ve snídani, při tom nenápadně pouštím hůlku a pokládám ruku na lavici vedle sebe.
"To se ptejte jeho!" huláká Nott a v tu chvíli jsem si jistý, že je nejen po problému ale také po několika bodech Zmijozelu, ten idiot Nott.
"Váš tón si vyprošuji, pane Notte. Vaše drzost právě stála Zmijozel deset bodů." syčí učitel lektvarů a nemusím se na něho ani dívat, aby věděl, že se teď jeho černé oči upírají na můj zátylek.
"Pane Malfoyi, máte snad také něco na srdci?" důraz na slovo srdci mi kůží projde jako drápky kůroleza a zanechá ve mně neobvyklý příval nenávisti k řediteli zmijozelské koleje.
"Ne, pane profesore." odpovím a prsty pevně svírám lžíci, až se mi do dlaně prořezávají nehty.
*
Ron
Mám volnou hodinu a tak sedím na schodech v Sovinci a píšu dopis mamce o tom, že letos k nám Harry na Vánoce nepřijede. Za celý týden se mi i s Hermionou úspěšně vyhýbali a dokonce se při několika hodinách vesele vybavovali mezi sebou po tom, co se přesunuli na druhou stranu učebny. Leze mi to na nervy víc, než posměšky a nadávky, které slýchám na chodbách. Jasně, že nejsem středem těch výsměchů jen já, ale Harry už se ani nesnaží s tím něco dělat. Stejně jako se záchranou našeho přátelství. Pašík mi krouží kolem hlavy a jako obvykle nesnesitelně vyvádí. Přivádí mě to k šílenství a tak se ho chvíli snažím chytit ve vzduchu a zavřít mu ten upištěný zobák.
"Sklapni!" rozkřičím se, když se mi ho nakonec nepodaří ani dotknout, natož ho sevřít v ruce. Pitomá sova! Vždycky musím mít to nejhorší zvíře. Nejhorší oblečení. Nejhorší koště. Nejhorší dům.
"Ty malá bestie!" zvedám se na nohy a honím sovu po schodech nahoru a dolů dokud se vztekem vyčerpaný znovu neposadím k rozepsanému dopisu. Lámu v ruce brk a muchlám pergamen. Možná to do té doby nějak vyřešíme. Je to přeci ještě čtrnáct dní a Bradavice jsou před Vánoci ještě kouzelnější. Vyháním Pašíka z okna s tím, že nemám dopis, se kterým bych ho poslal a on konečně mizí ve vrchních patrech Sovince.
"Ahoj!" přitančí ke mně Lenka Láskorádová a podává mi časopis s červenomodrým pavoukem na obálce.
"Jinotaj?" usmívá se jako by z nebe pršely sladké bonbóny bez cukru. Poposedám si o dva schody výš a ani neřeším, od jakého humusu budu mít hábit.
"Copak je?" sleduje mě vykulenýma očima, ale její úsměv ani o trochu nepohasl. Je až děsivě šťastná.
"Nesnáším pavouky!" zvolám, když ke mně znovu natahuje ruku s obrázkem té havěti. Připadá mi to, jako by to dělala v naději, že si ten časopis prostě vezmu, abych se jí zbavil.
"Já myslím, že jsme pavoukům podobní. Například ve chvílích, kdy se cítíme být na rozcestí, jako bychom sami měli osm nohou a každá chtěla jít jiným směrem." sedá si na schody ke mně.
"Je úžasné, že se pavouci vlastně nikdy na rozcestí necítí." pokračuje a sleduje očima obálku časopisu ve svých rukách.
"A když se i my nebudeme na rozcestích zastavovat a prostě půjdeme vpřed, možná se zbavíme těch pocitů nejistoty a nedáme těm osmi nožičkám šanci naši cestu ovlivňovat." stočí pohled směrem ke mně a opět se usmívá tím děsivým úsměvem.
"Fajn, díky za tip." sbírám si své věci a obcházím ji co největším obloukem.
"Měj se." mává na mě a otočí si před očima časopis vzhůru nohama.
Mířím přes viadukt zpět do hradu a už se nemůžu dočkat dnešního oběda. Kloužu na zmrzlém schodišti u hlavní brány a do Vstupní síně spíš vjedu, než vejdu. Z dálky slyším jak Filch huláká na studenty, protože nanosili do hradu špinavý sníh a tak se rychle protahuju do Velké síně, kde si už téměř plné kolejní stoly užívají obědové pauzy. Tyhle poslední dny před Vánoci se vyučování stává pro každého trošku víc otravné a některé hodiny jako jsou Lektvary nebo Bylinkářství se stávají až nesnesitelnými. Snape nám vědomě dává mnohem více práce a Prýtová si vyloženě užívá rytí v promrzlé hlíně. To mi připomíná, že to jsou právě tyhle dvě hodiny, které mě dnes ještě čekaj. Ke všemu nejhoršímu jsou to taky jediný hodiny, který musíme s Harrym a Hermionou trávit ve třech. Snape nám nepovolí si přesedávat, protože ho těší naše tichá spolupráce ze slušnosti a Prýtová nejspíš uvěřila, že ta pomluva ze začátku týdne, o našem vášnivém trojúhelníku, je pravda.
Sedám si ke kolejnímu stolu a očima mimoděk přelétnu celou místnost. Zarazím se pohledem u osoby, která mě jako jediná v místnosti sleduje. Malfoy!
*
Draco
Je to týden a já jsem nevyspalý, otrávený a dělá mi problémy se při hodinách soustředit. Naopak ode mne se Pansy téměř rozplývá štěstím. Věčně se na mne věší a pořád, pořád a pořád mluví, piští, šišlá a rozhazuje rukama tak nečekaně, že mi nejspíš jednou přivodí zástavu srdce. Začínám toho mít dost. Se školními tresty od Snapea se mé šance na chvilku klidu ztenčily na pouhých pár hodin spánku, které se samozřejmě Pansy také daří ruinovat.
"A Millicent si pak přivřela sukni ve dveřích kupé. No to byla sranda!" překřikuje celou místnost Pansy a já hledím do prázdného talíře. Už abych byl doma. Vánoce s otcem, matkou a Bellou nejsou sice zrovna úplným rájem, ale alespoň budu mít pokoj od Pansy a dokážu se v klidu najíst, aniž by se mnou někdo pořád házel ze strany na stranu. Její sevření je přesně jako to Ďáblovo osidlo z mého snu. Zvedám oči ve chvíli, kdy si přes celou místnost naproti mně sedá k nebelvírskému stolu Weasley. Nedá se přehlédnout už jen kvůli té jeho zrzavé hlavě. A nemůžu z něj spustit oči ani kvůli jeho výrazu, který nasadí, když si všimne, jak ho pozoruji. Myslím, že to chce ještě nějaký čas, týden maximálně. Pár perných novinek roznesených po škole, které tak fantasticky udržují příhodu s Potterem a lektvarem ve varu a Weasley přiletí jako ten odporný třaskavý tvor, co nás ten tupec Hagrid nutil chovat. Přesně tak to bude, Weasleymu vyletí jiskra ze zadku a…
"Na co koukáš, drahý?" přitáhne se za má ramena Pansy a chvilku se pokouší najít cíl mého zájmu, který ovšem už dávno sklopil hlavu a tak se její oči prostě jen zabodávají do všech dívek v místnosti.
"Dívám se do budoucnosti, drahá." dám si záležet, aby slovo drahá vyznělo jako nadávka. Pansy se na mne opět naprosto nechápavě dívá a pak to přejde mávnutím ruky a pouhým "Ty máš zase náladu.".

Hodina Lektvarů a Weasleyho ramena se svěšují o další centimetry. Možná, že jsem to s tím týdnem přehnal, když teď vidím, jak se krčí u svého kotlíku v co největší vzdálenosti od svých, původně, nejlepších přátel. Musím přiznat, že by mne zajímalo, co se teď těm třem honí v hlavách.
Drtím čepelí nože kořen Asfodelu a trvá mi dlouhou chvíli si přestat pod tím křupavým zvukem představovat zvukový efekt rozpadajícího se přátelství mezi slavným nebelvýrským triem.
"Co děláš?" naklání se ke mně Pansy a bere mi nůž z ruky. Dívám se na dřevitou placku na pracovním stole.
"Lisuji kořen Asfodelu?" zvedám ramena a nasazuji nevinný výraz.
"Máš ho ale drtit." smetá z desky stolu zbytky kořene a pokládá na něj nový.
"To přesně dělám." řeknu a dívám se směrem ke stolu, kde se Weasley snaží nenápadně sebrat Grangerové odměrku, aby se nemusel ptát na dovolení.

Náhody neexistují 4.část
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 0:34 | Reagovat

Konečně jsem se dostala k tomu čtení (to by člověk neřekl, jak málo může mít o prázdninách času...)!
Jsem zvědavá, jak to mezi Pansy a Dracem dopadne :D
Už jsem natěšená na pokračování :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama