Náhody neexistují 2.část (DM/PP)

14. srpna 2016 v 22:50 | Waster |  Povídky
Předem se omlouvám za zdržení a délku druhé části, můj volný čas se zkrátil už jen tím, že se mi v rukách náhle a nečekaně objevila kniha "Harry Potter and the cursed child" a neopustila je, dokud nebyla dočtena (žádné spoilery nečekejte). Poté jsem se musel opět vymanit z vlivu alkoholu a tedy tím byl velmi poznamenán můj sobotní den, kdy jsem měl v plánu vydat tuto část.
Konec omluv a tady to tedy máte.

Náhody neexistují 2.část (DM/PP)
Draco
Zmijozelská společenská místnost je přeplněná studenty, kteří se mezi sebou dohadují o smyslu hlášení zástupkyně ředitele, profesorky McGonagallové, jejíž hlas na několik dlouhých minut ovládl všechny kouty Bradavického hradu i školních pozemků. Několik mladších žáků se vyděšeně krčí u stolků kolem stěny místnosti a v očích je jim přímo vidět, že jejich myšlenky bloudí kolem povídaček o tajemné komnatě, které se během let ještě vylepšily o pár krvavých detailů. Starší studenti, samozřejmě tím myslím i mne samotného, trochu přibarvili skutečnost a tu prvákům rádi vypráví hned první noc, kterou tráví na hradě. Není lepší začátek školního roku, než ten, kdy se první ročníky strachy rozutíkají po hradě ve snaze se co nejrychleji dostat zpátky domů.
Stojím u stěny vedle chodby do chlapeckých ložnic a za prsty levé ruky mne svírá Pansy, kterou jako vždy vůbec nic nerozhází, když tedy nejde o její špatný účes nebo nevyhovující stav školní uniformy. Kolem mne je asi metrový kruh volného místa, který si Pansy zdatně obhajuje svým přecházením z jedné strany na druhou, přičemž mi při každé cestě zpět věnuje jeden spokojený úsměv. Vím, že jsem to s ní měl ukončit, ale prokázala mi ohromnou dávku loajality a svou nenávistí k Potterovi mi nakonec odhalila svou druhou stránku, o které jsem vůbec netušil, že se v ní skrývá. Rozhodl jsem se tedy náš vztah neukončovat dříve, než před Vánočními prázdninami. Není totiž vůbec spatné mít na své straně někoho, kdo dokáže plynule číst a nemá věčně nacpáno v puse kilo griliášových hrudek naráz. A nebudeme si lhát, Crabbemu ani Goyleovi bych nedovolil mne líbat a jsem přesvědčen, že to ani jeden z nich neumí tak dobře jako Pansy.
Otevření kamenného vstupu do společenské místnosti má za následek okamžité ticho, které přeruší až šustivý zvuk černého hábitu, když se ředitel zmijozelské koleje, profesor Snape, rychlým krokem přesune před zraky všech němých studentů a zastaví se před krbem.
"Velice nerad ruším vaše sobotní plány, ale byl jsem ředitelem Brumbálem požádán, abych s vámi strávil tento příjemný podvečer při kterém budu já hovořit a vy…" očima propichuje každého v místnosti. "budete poslouchat každé slovo a neodejdete z této místnosti, dokud si nebudu jistý, že se vám má slova nevykouří z hlav s prvním soustem dnešní večeře." odmlčí se na krátkou chvíli, aby dal svým slovům ještě nějakou dobu k tomu se každému znovu zopakovat v mysli.
"Jsem rád, že si rozumíme." rozezní se znovu jeho hlas tichem. "Dnes, v odpoledních hodinách jsem byl svědkem důsledků velmi nepříjemného vtípku, jehož cílem byli dva studenti nebelvírské koleje a nepřál bych nikomu z vás nést tíhu odpovědnosti za tento podlý a dětinský žert." přes jeho chladný tón se na okamžik zdá, že tento podlý a dětinský žert pobavil i jeho samotného, ale to se mi jistě jen zdálo. Přesto se nemohu ubránit pohledu na Pansy, která mi stále svírá prsty a její tvář září ve vítězném úsměvu. Samozřejmě. Podlá a dětinská Pansy jistě zažívá vnitřní blaho, protože zjistila, že její plán vyšel. Ostatně se usmívám také, což si uvědomím, až když mne na to upozorní hlas profesora Snapea.


"Pane Malfoyi, mohu vědět, co Vás a slečnu Parkinsonovou tak pobavilo?" všechny hlavy následují učitelův pohled a zírají na nás. Ve většině tváří se zračí úleva, že to nejsou oni sami, komu se Snape rozhodl věnovat plnou pozornost. Chystám se odpovědět, když v tom profesor pokračuje svým nejnepříjemnějším hlasem. Zadostiučiněním.
"Vezměte Vaši spokojenost a slečnu Parkinsonovou s sebou do mého kabinetu. Okamžitě." lehce zvýší hlas a několik spolužáků se nepříjemně ošije. Pansy mne stiskne pevněji a její obličej už nezáří úsměvem, je ztuhlý a postrádá veškeré známky krve v obvykle rudých tvářích. Vycházíme spolu z místnosti na chodbu sklepení a Snape se za námi vyřítí o pár vteřin později se svým už opět kamenně vyhlížejícím výrazem.
"Pojďte." zavelí a my ho následujeme úzkou uličkou. Posměšné chrastění několika opodál stojících brnění se v chladném vzduchu zdá mnohem děsivější, než kdykoli jindy. Profesor tiše mumlá nějaká zaklínadla, než se ozve cvaknutí zámku a dveře jeho kabinetu se otevřou.
Stojím na prahu i přesto, že Pansy vykročila vpřed se vztyčenou hlavou a překvapeně se na mne otáčí, když si stejně jako já uvědomí, že se stále držíme za ruce a že se nemám k pohybu. Vtáhne mne do místnosti plné dřevěných regálů, stojanů, polic a stolků s plochami přeplněnými baňkami, zkumavkami a lahvičkami všelijakých barev a odstínů. Jistě, byl jsem tu dříve, ale nikdy z důvodu z jakého tu stojím právě teď. Dnes jsem tu, abych byl vyloučen ze školy. Myslí mi probíhá scénář, při kterém se pokouším otci a matce vysvětlit, že to byl omyl, že jsem v tomhle prsty neměl, když se konečně profesor Snape posadí za svůj stůl a promluví.
"Měl bych strhnout nejméně sto bodů zmijozelské koleji za každého z vás nebo bych vás měl oba okamžitě vyloučit ze školy. Vašemu otci, pane Malfoyi bych se však ještě dnes musel osobně zpovídat a jistě chápete, že to raději ze svých plánů vynechám." říká učitel lektvarů a zamyšleně nás sleduje.
"S přihlédnutím na kvalitu použitého lektvaru, který byl ale samozřejmě namíchán z mých osobních a tedy kradených zásob, se jistě shodneme, že by toto vyšetřování mělo za následek více, než pouhou ztrátu bodů nebo vyloučení." pokračuje profesor a jeho použití slov kvalita a lektvar, když nemluvil sám o sobě, se vznáší ve vzduchu jako malý obláček naděje. Pansy se vedle mne zachvěje, jako by bloudila v představách o vyšetřovací místnosti na Ministerstvu kouzel.
"Budete tedy souhlasit s následujícím, strhávám Zmijozelu padesát bodů za to, že jste byli tak neskutečně prohlédnutelní. Každý následující den až do Vánočních prázdnin se budete po vyučování hlásit u mého kabinetu a já vám zadám školní trest pro daný večer. Rozumíte?" nastane ticho, ve kterém mně i Pansy několik vteřin trvá si uvědomit, že nejspíš čeká na náš souhlas.
"Ano, pane profesore." řekneme s Pansy sehraně, jak to máme už zažité z hodin lektvarů.
"Můžete jít." propustí nás a sklopí oči k desce stolu, přitáhne si štos pergamenů a namočí brk do kalamáře.
"No páni." zubí se Pansy a doslova tančí uličkou směrem ke společenské místnosti.
"Čekal jsem cokoli. Křik, proměňovací kouzla, hrůzostrašné jedy i kletbu Cruciatus, ale uznání opravdu ne." přiznávám a ani nezápasím s naprostým pocitem štěstí, které mi stejně jako Pansy tančí před očima.
"Ještě teď se mi třesou ruce." zastaví se a natáhne prsty před sebe.
Stane se to rychle a je to jistě zapříčiněné hlavně tím opravdu dobrým pocitem, který nás oba dva ovládá. V jedné chvíli se na sebe jen usmíváme a v druhé už se v zákoutí sklepení skrytí ve stínu vášnivě líbáme a drtíme se v toužebném objetí. Už jsem říkal, že Pansy skvěle líbá? Dnes jsem se přesvědčil o dalších schopnostech, ve kterých je také dost dobrá.
"Víš, že tohle je nejlepší den mého života?" šeptá mi tiše, když se na okamžik přestaneme líbat a její ruka mi tře rozkrok přes látku kalhot. V téhle chvíli bych jí odkýval cokoli. Usměje se a s dalším polibkem mi prsty rozepíná pásek knoflík i zip, políbí mne na krk a usměje se znovu, než si klekne a dá mi jeden opravdu dobrý důvod si myslet, že tento den je nejlepší nejen v jejím ale i v mém životě.
*
Ron
Sedím na nebelvírské tribuně famfrpálového hřiště a čekám. Na co? Sám nevím. Profesorka McGonagallová mě vyhnala spolu s Harrym a Hermionou ze společenské místnosti a tak jsem se vydal na místo, kde jsem si jistý, že nebude ani jeden z nich. Hermiona je v knihovně, to je tak jasné, jako to, že k Vánocům dostanu nový svetr od mamky. Harry? Nevím. Možná šel k Hagridovi. Co já vím, ať jde třeba k čertu.
Lehám si na dlouhou lavičku v první řadě, tam, kde vždycky s Hermionou fandíme při školních zápasech a zavírám oči. Chladný listopadový vítr mi občas pocuchá vlasy, když má dost síly a projde krs pevnou látku se znaky nebelvírského lva anebo se stočí podél dřevěného hranění tribuny. Nechce se mi vracet do hradu na večeři. Pořád slyším Harryho, jak na mě křičí. Pořád se nemůžu zbavit pocitu, že naše přátelství je už u úplného konce. Dokonce si už plánuju Hermionu stáhnout na svou stranu, ale vím, že Harryho nikdy neopustí. Je do něho blázen. Všechny holky jsou.
"Ahoj, Rone." vytrhne mě z myšlenek Hermionin hlas. Už blouzním, jsem zralý jít ke Svatému Mungovi. Představuju si, jak tu nade mnou stojí s těma velkýma hnědýma očima a vlasama, co jí lezou zpod čepice, protože se tam všechny nevejdou.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptá se a otře si pletenou rukavicí pihovatý nos. Zvedám se do sedu a chvilku na ni zírám jako na zjevení. Vážně tu je?
Hermiona se posadí vedle mne a já najednou neodolám pokušení se jí dotknout a zjistit, jestli už mi opravdu nepřeskočilo. Mé promrzlé prsty se zarazí o její kabát a poslední články prstů se z červeného odstínu vybarví do bílé.
"Rone, jsem tady, nejsi blázen." lehce nakloní hlavu a věnuje mi nejistý ale přesto uklidňující úsměv.
"Proč?" ptám se dřív, než vůbec sám vím, "proč". Chvilku se na mne nechápavě dívá a je jasné, že jí ta kolečka v hlavě jedou na plný výkon. Fakt musí se mnou zažívat tak často ty momenty, kdy se snaží odpovědět rozumně na mé úplně pitomé otázky? Čím jsme starší, tím si toho víc všímám. Má mě za pitomce. Asi se se mnou stejně baví jen kvůli Harrymu. Kvůli tomu, že se kamarádíme. Teda, kamarádili.
"Chci si jen promluvit, teda pokud chceš. Harry šel k Hagridovi a nechtěl se se mnou bavit, tak jsem si řekla, že to zkusím u tebe." prsty motá třásně své šály a její oči při tom těkají po celém hřišti pod námi. Ani se na mne nepodívá. Najednou se ve mně zvedne hladina vzteku. Jasně, přišla, protože se na ní Harry vykašlal. Proč by to mělo být jinak?!
"Hele, Hermiono, určitě je plná škola jiných lidí se kterýma by ses bavila radši." zvedám se a mířím k dřevěnému schodišti dolů na hřiště.
"Rone! Tak to ale vůbec není!" slyším, jak na mne volá, než její hlas přehluší mé rychlé dupavé kroky po vrzajícím dřevě.
Sedím ve Velké síni na kraji nebelvírského stolu a sleduji zlaté mísy plné mých oblíbených jídel. Nemám vůbec hlad a tak se jen sleduji v odraze svého talíře. Smích z protější strany místnosti se nese všudypřítomným hlukem a dodává mým myšlenkám mnohem pravdivější směr. Zmijozel! Nepřekvapilo by mne, že se podíleli na tom všem, ale pořád jsem doufal, že šlo o náhodu. Takové náhody, ale neexistují. Vedle mne sedí Seamus a pořád dokola se ptá: "Kde je Harry?", "Kdy přijde Hermiona?", "Co je ti, Rone?", "McGonagallová nám nic neřekla, co se vlastně stalo?". S každou otázkou se cítím mnohem hůř a tak po chvilce odcházím, všímám si, že smích od zmijozelských mě celou cestu provází a je hlasitější.
"Co je ti, Rone?" ptá se mne Neville, když ho míjím ve dveřích Velké síně. Vrhám na něho nenávistný pohled, trochu ho to zaskočí a nejspíš hlavně proto se mne nesnaží zastavit. Mířím po schodech a mám v plánu se okamžitě schovat pod deku ve své ložnici ve věži Nebelvíru, když mne někdo dobíhá a přimrazí mne na místě ve chvíli, kdy se otočím, abych ho seřval.
*
Draco
Stojím a jsem slabý v kolenou, přidržuji se rukou hrany výklenku, ve kterém se s Pansy skrýváme. Udržuji spojení se skutečností pouze jen díky tomu hrubému chladnému povrchu kamene a plně se navracím do reality ve chvíli, kdy se chodbou rozléhají hlasy zmijozelských studentů odcházejících na večeři do Velké síně. Nepřekvapí mne tolik ani to, že se Pansy rozhodla zrovna teď pokračovat s ještě větším zápalem, jako spíše má vlastní reakce na vysokou pravděpodobnost našeho odhalení. Mé srdce se náhle rozeběhne mnohem rychleji a neubráním se myšlence, že by bylo opravdu vzrušující mít svědka svého vyvrcholení a právě ta představa je posledním, co ještě vnímám, než pevně sevřu rty a vyvrcholím do Pansyných úst. Po několikavteřinové euforii zjišťuji, že skousnout rty byl opravdu chabý pokus o to nedělat žádný hluk a sám sebe překvapím, jak nepřirozeně zní mé funění.

"Nečekal jsem, že vás ještě dneska uvidím. A už vůbec ne s takovými úsměvy." říká Blaise, když se konečně posadíme k večeři.
"Mě by jen tak nevyloučili, Zabini. Mohli by to tu rovnou zavřít." odpovídám a překvapený sám sebou stahuji Pansy na lavici vedle mne. Obyčejně si sedá naproti a vždy se tak zvláštně kroutí při naklánění přes stůl, že ji dnes rád vyhovím a ušetřím její nebohá záda.
"Jo…" mumlá Goyle s kusem kuřecího stehna v mastné ruce. "To je pravda, tvůj otec by se o to postaral." dokončí, když si do druhé ruky z talíře vezme druhý kus. Stejně a možná i víc upatlaný Crabbe vedle něho jen nesoustředěně přikyvuje a chlebem otírá ze stolu omastek. Přicházím o chuť k jídlu a celkově i o svou dobrou náladu.
"To si můžete být jistí." přitakám a na malý moment jen vnímám Pansynu ruku na mém stehně. Myslím, že by nebylo tak špatné si dnes ještě dopřát trochu té její společnosti.
"Ani jsme se nakonec nedozvěděli, co to bylo za fór a kdo byl cílem." šeptá sklesle Zabini.
"Cílem byl Potter, samozřejmě." přisedá si k nám Millicen Bullstrodeová s širokým úsměvem a svou větou si stahuje veškerou pozornost celého zmijozelského stolu a i několika studentů Mrzimoru. Spousta hlav se ještě několikrát při jejím vyprávění se smíchem otáčí a přes místnost očima hledá Pottera. Marně. Což tak nějak kazí vrcholnou zábavu. Jediné, co alespoň trochu udržuje sílu pobavení je temeno zrzavé hlavy toho krvezrádce Weasleyho. Na krátký okamžik mne napadá, že jeho směrem přes místnost zakřičím nějakou poznámku, ale jeho podivně bolestné jednání mi to nedovolí. Připraven v hlubokém nádechu ho sleduji, jak se zvedá z lavice a prochází místností. Zajímalo by mne, proč mou reakcí není ani špetka radosti nad jeho bolestí. Celé roky byl cílem Potter a Weasley se s ním většino svezl. Nikdy mne ani nenapadlo, myslet si, že kdyby se Potter tenkrát rozhodl přijmout mé přátelství, že bychom opravdu přátelé byli. Obzvlášť, když je to Potter. Ten Potter. Zatracený Potter a ti jeho šmejdi všude kolem. Nechutné. Jenže Weasley je z čistokrevné kouzelnické rodiny a není důvod, proč by měl následovat svou rodinu v jejich odporných názorech na mudly. S malou pomocí, by se stal mým spojencem a špehem. Nebylo by zlé, mít ho přímo u zdroje. Ten mistrovský vtípek s Pansyným lektvarem dokázal oddělit Weasleyho od Pottera i od té šmejdky. Teď je jejich bratříčkování jako zlomená hůlka. Nelze ji opravit, jediné, co se dá dělat je, že si pořídíte novou.
"Kam jdeš?" ptá se Pansy překvapeně, když se zvedám od stolu. Nevím, proč bych měl být povinen jí odpovídat a tak jen mávnu rukou, když se vydávám podél zdi místnosti k východu.
Původní jednoduchý plán se mi ale rychle komplikuje už pouze tím, Weasleyho dohnat. Je už ve čtvrtém poschodí pohyblivého schodiště a já jen doufám ve své štěstí, že se nezačne zrovna měnit, když vyrážím po koberci vzhůru.
*
Ron
"Nemám náladu, Malfoyi!" hulákám na něho a on se jen pitomě usmívá. Ten jeho výraz je až nepříjemně podobný tomu, který měl v prvním ročníku, když jsem ho poprvé viděl. Připomíná mi i ten úšklebek, když se ve druhém ročníku stal zmijozelským chytačem. Dokonce je dost podobný i tomu, který měl ve třetím ročníku. Vlastně je stejný jako vždycky. Zase dělá něco, co ho těší. Nesnáším vidět někoho jako je on, tak pobaveného. Tak rád bych mu to pobavení smazal z ksichtu ranou pěstí.
"Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá, Weasley." zazní jeho nechutně egocentrický hlas. Jasně, zase si myslí, že každému dělá laskavost už jen tím, že s ním mluví. Že se posadím na zadek a budu mu děkovat za chvilku strávenou v jeho záři.
"Nemám zájem." odseknu a vydám se po schodech vzhůru.
"Vím o tom lektvaru." zvýší hlas, když se náhle schodiště začne měnit a odřízne mu cestu. Děkuji za možnost se ho zbavit a přidávám do kroku.
"Můžu se postarat o to, aby na to všichni zapomněli, včetně tebe, Pottera a celého učitelského sboru." opírá se o zábradlí na odpočívadle v šestém patře a je nepříjemné, že jeho tvář zračí přesně to očekávání, které splňuji. Zírám na něho z vyššího patra a odolávám pokušení čekat, až se schodiště znova změní a sejít za ním dolů.
"Jak?" ptám se a jeho výraz na chvilku povolí, než se opět změní v ten sebestředný a povýšený škleb.
"Jsem Malfoy." řekne prostě, jako by to vysvětlovalo úplně všechno. Za zády slyším obraz Buclaté dámy, jak upozorňuje studenty, že večerka je už za hodinu a ať se do té doby vrátí, nebo je nechá přes noc na chodbě. Otáčím se, abych zjistil, kdo vylézá z nebelvírské věže a když zjišťuji, že je to jen nějaký prvák, vrátím se pohledem k Malfoyovi. Tedy na prázdné odpočívadlo v šestém patře, kde původně stál. Vypařit se teda umí skvěle.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Switch Switch | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 23:53 | Reagovat

Super, už se těším, až si zítra dočtu třetí díl :3 vypadá to zajímavě! Ale dnes už jsem unavená :-D

2 Waster Waster | Web | 18. srpna 2016 v 0:47 | Reagovat

[1]: Velmi děkuji za milá slova chvály, zítra se pokusím proluštit další čast. Je opravdu směšné jakým způsobem jsem to před lety psal. Nejen, že je to psáno ručně na spoustě otrhaných kusech papíru, které jsou vloženy do stejně otrhaných desek, ale některé části doplňují i zápisky z vyučovacích hodin, když jsem byl na střední škole. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama