Náhody neexistují 1.část (RW/HP a DM/PP)

11. srpna 2016 v 1:55 | Waster |  Povídky
Využiji tématu týdne a přidám jednu ze svých starších (kvůli nedostatku mého volného času, bude tato povídka rozdělena do několika částí, alespoň budu mít možnost ji poupravit a i něco připsat či kompletně přepsat, což se stalo už u této první).
Nevím, kolik času mi zabere úprava ostatních částí a tak se pokusím při nejhorším informovat případné zájemce o stavu úprav. (Předem upozorňuji naprosté fanatiky tématu HP, že nejsem znalcem všech faktů a přiznám, že jsem ani neviděl všechny díly v kině, pouze asi padesátkrát v originále a padesátkrát s dabingem na několika druzích přehrávačů od kvality 3gp na prvním mobilu s barevným displejem přes VHS až po kvalitu Blue-ray, co se týče knih, byl jsem mezi těmi, kteří čekali na vydání dalších dílů v originále a museli vlastnit čtenou verzi samotné J.K.Rowling nejlépe i s videem, takže se i přesto přiznávám, že nemám veškeré vědomosti potřebné k napsání alespoň průměrného příběhu.

Náhody neexistují 1.část (RW/HP a DM/PP)
Draco
"Vlastně jsi přesně taková holka, jakou by si vedle mne otec a matka představovali. Takovou jako ty, by pro mne chtěli." sedím v černém koženém křesle ve společenské místnosti mé koleje a na kolenou mne tíží Pansy Parkinsonová. Objímá mne jednou rukou kolem krku a druhou při tom tahá za mou kravatu, rád bych řekl, že mne toto jednání nějak naplňuje dobrým pocitem, ale bohužel necítím nic jiného než začínající brnění v levé noze. Společenská místnost se s přicházejícím podzimním večerem halí do stíny obehnaného kruhu světla před zapáleným krbem. Většina studentů je na páteční večeři ve Velké síni a tak mám konečně tolik potřebné soukromí, abych se mohl zbavit té tíhy. Vím, že to i přesto nepůjde přesně podle plánu, bez zbytečných hysterických a plačtivých scén nebo, nedej Merline, ječení a obviňování.
"Co to plácáš?" směje se svým dost otravným smíchem a šťouchne mne dlouhými prsty do hrudníku. Nesnáším, když tohle dělá, připadám si jako ve tmě mezi tuctem rarachů, nikdy nevíte, kam vás zasáhnou, ale víte, že to bude nepříjemné. Ostatně se tak cítím s Pansy permanentně. I ten její smích mi připomíná ty malé potvory.
"Říkám, že rodiče by byli nadšení, jenže…" jistě, že mne nenechá domluvit, není hloupá a z mého tónu musela pochopit, co se snažím říct.
"Počkej!" zvedne ke mně dlaně, abych nenarušil tok jejích myšlenek, jako by to bylo vůbec možné. Přivírá zelené oči a zamračí se. Vlastně tohle je ta jediná věc, která mi na ní nevadí, když přemýšlí, mlčí.
"Počkej!" zopakuje a zvedne se na nohy, chvilku jen couvá vzad a propichuje mne pohledem. Vzdávám pokusy se hýbáním prsty na noze zbavit mravenčení, které už dočista obsadilo celé lýtko, když se otevře tajný vchod a do společenské místnosti vtrhne Millicent Bullstrodeová.
"Pansy!" zaječí nadšeně, jako by se neviděly roky a ne pouhou hodinu od konce dnešního vyučování. Pansy se ani nehne a nejspíš se rozhodla přijít na poslední přísadu pro výrobu Doušku živoucí smrti, aby mi s ním osladila dýňovou šťávu při snídani.
"U Merlina!" zakřičí tak nečekaně, že sebou leknutím trhnu do opěradla křesla. Rukama si zakrývá ústa a natahuje v první slzy.
"Co se děje?" přiběhne k ní Millicent a chlácholivě jí položí ruku na rameno. Očekávám nejlepší divadelní výkon od doby, kdy jsem jako dítě byl s rodiči na živém představení bajky Barda Beedleho "Čaroděj a skákající hrnec". Tuším, že Pansy ten hrnec hravě překřičí.
"Draco…" mumlá mezi vzlyky. Kdyby byla šance nepozorovaně odejít, udělám to. Millicent po mně hodí jeden ze svých nechápavých pohledů. V jejím kulatém obličeji s rudými napnutými tvářemi to vypadá jako křeč při trávení velkého množství dýňových paštiček. Jen v odpověď pozvednu obočí.
"Chce…chce…" piští Pansy a už mám opět ten pocit, že tohle bude dlouhý večer.
"Co?" zahuhlá Millicent jako velmi starostlivý rodič. Tedy konkrétně, starostlivý otec, když vezmeme v úvahu její stavbu těla a když tak stojí u Pansy, vypadá mnohem větší, než ve skutečnosti je.
"Chce si mě vzít!" dostane ze sebe Pansy ve chvíli, kdy se tajný vchod znovu otevře a její věta přimrazí hned několik studentů Zmijozelu mezi dveřmi.


Ležím v posteli s tmavě zelenými závěsy a kroutím prstenem s rodinným erbem Malfoyů, ale není to taková zábava, jako když jsem zrovna středem pozornosti hloučku nebelvýrských prváků. Ten jejich strach v očích, když zjistí, kdo jim stojí v cestě je jednou z nejlepších vlastností toho prstenu. Vždy mne maximálně pobaví je sledovat, jak se v běhu ztrácejí za rohem, aby si našli jinou cestu do učebny. Teď mne ale nějak zvláštně tlačí do prstu a vůbec se mi to nelíbí. Představa, že stejný erb bude nosit Pansy mne neskutečně děsí. Největší strach, tedy nejistotu ve mně ale vyvolala má neschopnost, tedy přesněji pouze chvilková nezpůsobilost jí vzdorovat. Seděl jsem v tom křesle a jednoduše jsem nevyvrátil její přesvědčení o mé žádosti o ruku. Já jsem Draco a toto je má žena Pansy. Přeběhne mi mráz po zádech a to to ani nemusím a hlavně nikdy nevyslovím nahlas.
Zítra ráno to vše urovnám. Bude mít dost času si to přes víkend srovnat v hlavě a do pondělí bude v pořádku. Do pondělí snad budu v pořádku i já. Velice nerad bych trávil volné dny na ošetřovně po zasažení nějaké velmi nemilé kletby nebo hůř, po polití obličeje neředěným hnisem z Dýmějové hlízy.

"Milovníku!" haleká na mne půlka zmijozelského stolu, když se sice pozdě, ale přeci jen druhý den dostavím na snídani. Příšerné ráno pokračuje i po tom, co jsem téměř nespal a trvalo mi opravdu neobvykle dlouho se upravit, abych vůbec mohl mezi lidi.
Sedám si na své obvyklé místo a prvním překvapením je mi absence mého příboru. Vysvětlení tohoto neobvyklého jevu je mi okamžitě podáno v podobě Pansy, která se ke mně naklání, líbá mne letmo na rty a se slovy "Tady máš, drahý." mi nabízí kousek smaženého vejce napíchnutého na vidličku. Smích šířící se místností mi vžene krev do obličeje. Vrhnu rychlým pohledem k vedlejším kolejním stolům a můj vztek ještě vzroste, když si všímám hned několika desítek obličejů se škodolibými škleby. Vyrážím vidličku z Pansyných prstů a prudce se zvedám.
"Nemám hlad." procedím přes zuby a okamžitě odcházím. Smích mne provází ještě ve vstupní síni a já přidávám do kroku. Téměř běžím, když se mi najednou nějaký nebelvírský pitomec vrhne do cesty, registruji pouze červený lem hábitu, když se o několik centimetrů vracím vzad a poté dopadám na kamennou podlahu.
"Pitomče!" zamumlám směrem k nohám, které ve chvíli kdy ležím, mám první možnost spatřit.
"Malfoy?!" ozve se pitomec překvapeně. Nejraději bych mu okamžitě poslal kletbu do kolen, kdybych dokázal vylovit v hábitu hůlku.
"Weasley! Ty idiote!" křičím, když jsem konečně schopen se trochu nadzvednout. "Nemáš nic lepšího na práci, než tu čekat až někdo půjde kolem a skočit mu do cesty? Chápu, že máš problém s tím udělat na někoho dojem, ale tímhle si moc přátel nezískáš!" syčím vztekle a snažím se postavit na nohy.
"Promiň, myslel jsem že jsi…" zamumlá a nabízí mi ruku.
"Praštil ses do té zrzavé palice?" odrážím jeho nabízenou pomoc jediným mávnutím.
"To ty jsi ten, kdo se válel na zemi, Malfoyi." přechází okamžitě v útok a na chvilku mne dokonce překvapí svou odvahou, nikde v dohledu totiž není Potter a ani ta šmejdka, aby mu přiběhli na pomoc jak mají ve zvyku. Přecházím k němu blíž, ale stále do bezpečné vzdálenosti. Nemám v plánu si tento příšerný den kazit ještě nějakou havětí, co se mu určitě prohání v tom onošeném starém hábitu.
"Kdybych nevěděl, že jste tak chudí a vůbec...špinaví, požádal bych tě o galeon na vyčištění hábitu. Víš vůbec, jak vypadá galeon, Wasley?" nespouštím ho z očí a vychutnávám si tu prohru v jeho tváři.
"Už máte pro rodinu zařízenou veřejnou sbírku na školní pomůcky do dalšího ročníku? Být tebou zvážím možnost půjčky od někoho bohatšího, přece nechceš v tomhle páchnoucím hadru být další rok." přihazuji do ohně ještě jedno polínko, než kolem něho projdu a zamířím směrem ke schodišti do sklepení. Ve chvíli, kdy se konečně dnes cítím o trochu lépe, mi veškerou radost smaže z mysli hned další osoba, kterou potkám.
"Jako na zavolanou Pottere, myslím, že Weasley potřebuje půjčit kapesníček." utrousím, když mne míjí a vrhá na mne nenávistné pohledy. Nedostane se mi žádné odpovědi. Možná, že jsem tento den příliš brzy soudil, nakonec nebude tak strašný.
*
Ron
"No kde vězíš?" utrhnu se na Harryho hned, jak přijde blíž. Vypadá divně a tváří se jako obvykle nepřítomně, když mi věnuje jeden z výmluvných úsměvů. Jasně, zase měl ty sny. Tak rád bych mu nějak pomohl se těch nočních můr zbavit. Dokonce i mamka se celé prázdniny pokoušela do něho nalít snad každý lektvar pro lepší spaní a výsledek žádný.
"Jsem unavený, Rone." zamumlá, když ho táhnu chodbou za rukáv hábitu.
"Já vím, spím ve stejné místnosti, vzpomínáš? Křičíš celou noc." otočím se k němu a on udělá ještě několik kroků, než odolá setrvačnosti a napřímí se.
"Promiň." sklopí oči a na chvilku se zdá, že propadl únavě a spí ve stoje.
"Pojď! Vím, co ti pomůže." táhnu ho ke schodišti a zastavím se až v pátém patře před tajným vchodem do koupelny prefektů. Heslo mám na kousku pergamenu a chvilku mi trvá rozluštit cizí písmo, kterým je napsané.
"Rone, už jsem říkal, že nemám náladu." protestuje Harry, když se tajný vchod po několika mých chabých pokusech otevře a oba nás ovane hned několik vůní naráz. Vzájemně se nijak nebijí mezi sebou, ale spíš splývají v nekonečně dlouhý plynulý proud, který jako by vyprávěl příběh pomocí čichových vjemů.
"Pokusil jsem trochu pátrat, teda Hermiona se pokoušela." vysvětluji rychle a táhnu Harryho do zlatavé záře koupelny, než si stihne rozmyslet, jestli vejít nebo se otočit a utéct.
"Nakonec, když už jsme to vzdávali, se v knihovně objevila madam Pomfreyová a doporučila nám tohle." mávám malou skleněnou lahvičkou s narůžovělým obsahem.
"Co to je?" ptá se Harry a konečně se zdá, že se rozhodl neodporovat a možná ho jen zajímá jak dopadne ten příběh, který nám kolem nás vyprávějí všechny ty známé i neznámé vůně.
"Vlastně nevím." přiznám a pokrčím rameny. "Hermiona to namíchala a já se na nic neptal." šklebím se na lahvičku a nakláním ji ze strany na stranu.
"Paráda." zazní sklesle Harry a posadí se na lavici u stěny.
"Nebuď troll, Harry. Třeba to fakt pomůže." povzbuzuji ho, když pouštím kohoutky s teplou vodou a ta přehluší všechny jeho protesty, které místností zní jen jako nesmyslné huhlání. Přinutit ho se svléknout je ale nakonec téměř nadlidský výkon.
"Vždyť je to jen normální koupel, Harry." dostanu ze sebe přidušeně, když mu pracně stahuji hábit z ramen. Připadám si jako bych znovu svlékal pratetičku Tessie, která to přehnala s ohnivou whisky a rumovými pralinkami na mé oslavě jedenáctých narozenin. Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera a myslím, že to ani nikdy nezapomenu. Bude mne to děsit až do smrti.
"Tak dobře, stejně nemám co ztratit." vzdá se nakonec Harry a začne si sám zouvat boty. Nechám mu prostor a soukromí, přecházím k okraji kamenného bazénu a otevírám lahvičku s lektvarem. Okamžitě mě překvapí vůně čokoládových žabek linoucí se ze skleněné baňky v mých prstech. Páni, vůbec barvou nepřipomíná nic z toho, co cítím. Chvilku se nechám unášet vůní spadaného listí jabloně stojící vedle Doupěte a než nakloním lahvičku a vyleju její obsah do vody, ještě si připomenu domácí cukroví, které mamka vždycky peče na rodinné oslavy.
"Víš, že nevoní vůbec špatně?" otočím se na Harryho, který se už po pás brodí ve vodě a jeho obličej se zdá neobvykle barevný.
"Jako by do toho Hermiona přidala vosk na košťata." usmívá se Harry a jeho oči přímo září, když se potopí po ramena.
Smějeme se jako dva bláznivý mágové, kteří náhodou objevili tajemství Felix Felicis. Hýkáme smíchem, když se náhle rozhoduju skočit do vody k Harrymu, aniž bych si zul boty, nebo sundal hábit. Propadáme v šílenství, když se k sobě blížíme, líbáme se a Harry mě začne svlékat.
*
Draco
"Máš tu dopis." oznámí mi Zabini ihned, jak vstoupím do společenské místnosti. "Chudák pták, musel obletět třikrát Bradavice, aby tě konečně zastihl." natáhne ruku k našemu rodinnému výrovi, který ho okamžitě klovne do prstu.
"Nemá rád, když na něj někdo sahá." zašklebím se a natáhnu ruku pro dopis připevněný na noze hnědočerného monstra. Také jsem několikrát poznal sílu jeho zobáku, když jsem byl v prvním ročníku, dokonce mi drápy zaryl tak silně do ruky, že jsem rány musel několikrát natřít hojivým lektvarem, než se konečně zatáhly a přestaly krvácet.
"Tak padej!" ženu sovu k otevřenému oknu, ale není mi to nic platné. Výr sedí jako přibitý na opěradle křesla a očividně dostal povel se nevracet bez odpovědi.
"Jde z něj strach." zašeptá Blaise a mne si bolavý prst aniž by spustil výra z očí.
Seberu z misky na stolku sušenku a položím ji vedle sovy na opěradlo. Pták nejeví vůbec žádné známky vděku a jen otočí hlavu směrem ke stěně.
"Připomíná mi otce." zamumlám při rozkládání dopisu. Zabini tiše přitaká.
Draco,
dnes jsem se na Ministerstvu dozvěděl od pana Parkinsona, že chystáme svatbu.
Mohl bys být tak laskavý a obratem objasnit mě a své matce tuto nehoráznou hloupost?
Vydechnu a opřu se čelem o chladnou skleněnou tabulku okna. Mohlo mne napadnout, že to Pansy stihne okamžitě vyžvanit po celém kouzelnickém světě, ne-li i mimo něj.
Přecházím ke stolku u krbu a píši rychlou odpověď na druhou stranu dopisu:
Opravdu nevím, o čem pan Parkinson mluvil. Šlo jistě o další pokus mé spolužačky Pansy se mi vnutit do přízně.
Pozdravuj matku, uvidíme se o vánočních prázdninách.
D.
Skládám opět kus pergamenu do malého čtverce, který následně vkládám sově do koženého pouzdra nad pařátem. Nevěnuje mi jediný pohled a okamžité vyletí oknem ven. Chvíli jen stojím a sleduji nedotčenou sušenku ležící na opěradle koženého křesla.
"Už to vědí, co?" chechtá se Zabini a zdá se, že náhle zapomněl na bolest v ukazováčku. Připomínám mu ji tedy tím, že mu prsty druhé ruky přitlačím hranou stolu ke stěně, když procházím kolem do kolejních ložnic. Jeho křik mě zvláštně naplňuje dobrým pocitem po celé cestě až k mé posteli. Lehám si na záda a přemýšlím, jak se dostat z toho stisku Ďáblova osidla s Pansyným obličejem, které se mi omotává kolem těla.
Budím se a po několik minut netuším, kde se nacházím, než mne uklidní dlouhý pohled na zelená nebesa postele. "Skvělé!" zamumlám si pro sebe, když se celý rozlámaný konečně odhodlám vstát a vydat se do společenské místnosti. Útěchou mi je zjištění, že sobotní výlet do Prasinek využila většina studentů z třetího a vyšších ročníků, proto tahle obvykle studenty přeplněná místnost téměř zeje prázdnotou.
Všímám si Millicent sedící na koberci před krbem, má kolem sebe snad polovinu knih ze školní knihovny a horlivě listuje ve dvou naráz. Neobvyklý pohled na studenta, který v sobotu tak zapáleně touží po vzdělání, upoutá mou pozornost natolik, že se zastavím za jejími zády a pobaveně se zasměji, když v rozevřených knihách rozeznám Přípravy lektvarů pro první ročník.
"Copak Bullstrodeová, snad ti profesor Snape nezadal zvláštní úkol na víkend?" neodpustím si příležitost pobavit zbytek obyvatel místnosti a tak mírně zvýším hlas. Polekaně sebou škubne a zavře knihy v chabém pokusu skrýt jejich obsah.
"Z lektvarů mi hrozí Téčko, tak se snažím dohnat, co neumím." přizná nakonec tiše Millicent a vytáhne z hromady knih další, kterou okamžitě začne listovat. Nevšiml jsem si, že by měla v hodinách lektvarů problémy, naopak si troufám říci, že v nich exceluje a její listování mi připadá více jako hledání než učení.
"Nejsem moták, Bullstrodeová. Poznám, když někdo něco hledá." sedám si na pohovku ke krbu a čekám, než mi prozradí důvod svého předstíraného učení.
"Tak fajn!" protočí oči a poposedne si, aby ke mně byla čelem. "Ale nikomu ani slovo, dokud neuvidíme, jestli to klapne." položí si ruce na kolena a dvakrát se zhluboka nadechne.
"Byli jsme s Pansy ve středu v knihovně a narazily jsme tam na tu mudlovskou šmejdku Grangerovou, měla s sebou toho zrzouna a domlouvali se na nějakém lektvaru, který budou míchat pro Pottera." sype ze sebe Millicent a přitom se několikrát chytá za pusu a snaží se překonat vlnu smíchu, která jí ale přes to vždy krátce projde přes prsty.
"Samozřejmě jsme s Pansy usoudily, že tohle bude lépe strávený čas, než se učit na hodinu Přeměňování, kterou jsme měli druhý den a tak jsme je sledovaly celou cestu až do sedmého patra." na chvilku propadne smíchu a já jí v očekávání mávám před obličejem rukou, aby pokračovala.
"Určitě jsi si všiml toho, jak se ta šmejdka pořád snaží předčit výkony všech při hodinách lektvarů a ta malá nehoda v poslední hodině byla součást plánu, jak jí v jejích pokusech o nejlepší lektvar vyhovět." Millicent mne sleduje s očekáváním nějaké poznámky.
"Pamatuji, jak jí z kotlíku vyletěla ta fialová bublina a praskla Longbottomovi přímo u obličeje! Pokračuj!" vybízím ji okamžitě.
"Fajn. Když uklízela ten bordel a tisíckrát se omlouvala profesoru Snapeovi, měly jsme s Pansy čas vyměnit obsah lahvičky, kterou měla v brašně za několik hodin silně účinkující Dotek touhy." propadne v nekontrolovatelný hýkavý smích s vítězným, ač trochu přehnaně strojeným podtónem.
"Takže?" nechápavě sleduji její počínání.
"Je to dost podobné jako Nápoj lásky, jenže tenhle účinkuje při doteku, nemusí se pít. Vlastně někomu stačí si k němu jen čichnout a…" zakryje si ústa dlaní a několikrát se zahihňá.
"Podstrčili jste jí lektvar, po kterém nebude moci ovládat touhu po sexu?" zasměji se, aniž bych to měl v plánu.
"Ještě lépe." ozve se za mnou Pansy a přisedne si vedle mne na pohovku. "Podstrčili jsme ho Weasleymu, který měl v plánu ho Potterovi nalít přímo na hlavu, až budou sami. Teda, tak nějak to sám říkal." Pansy si založí ruce na prsou a sleduje Millicent s nasupeným výrazem.
"To bych opravdu rád viděl." zamumlám spokojeně a v ten moment opravdu cítím směšně neuvěřitelnou potřebu hned vyběhnout ze sklepení a hledat Pottera po celém hradě.
"To bys opravdu vidět nechtěl!" směje se Millicent a tím donutí mě i Pansy se k ní přidat.
"Plánujete snad ještě něco?" ukážu na rozložené knihy na podlaze, když se konečně zbavíme posledních náporů smíchu.
"Vlastně ani ne, jen jsem zjistila že lektvary jsou mnohem větší zábava, než jsem si myslela a tak na ně teď hledím z úplně jiné perspektivy. Třeba se opět najde něco, co se bude hodit." usměje se Millicent a stačím ještě postřehnout její mrknutí směrem k Pansy, které mne na malý okamžik vyděsí, než se ke mně Pansy nakloní a začne mne vášnivě líbat.
*
Ron
Otvírám oči do zlatých odlesků, které na podlahu vrhají žluté tabulky oken, a uvědomuji si jenom příšernou bolest hlavy, co mě nutí znovu přivřít víčka.
"Do hajzlu!" slyším Harryho hlas a jediné, co mi utkví na moment v hlavě je ozvěna mých vlastních myšlenek, které hlasem mé mámy nesouhlasí s tímto vulgárním vyjadřováním.
"Do hajzlu!" ozve se znova, ale tentokrát je to mnohem tišší a rušené několika tupými ranami a šoupáním věcí po podlaze.
"Můžeš si to nechat na potom? Měl jsem zrovna hezký sen." zamumlám rozespale a rukou hledám deku, která se mi asi zase svezla k nohám. Jediný dotek mé ruky na mém holém zadku a ospalost se okamžitě vytrácí.
"Tak vítej v noční můře!" křičí Harry s roztaženýma rukama, když se prudce posadím a hledám rychlým pohledem v místnosti něco, co bych si mohl oblíknout. Harry jen v kalhotách stojí u hrany vany a kravatou zvedá skleněnou lahvičku od Hermionina lektvaru, okamžitě ji do kravaty celou zabalí a chvilku ke mně stojí zády. Všímám si několika rudých rýh na jeho lopatkách a bocích.
"Co to sakra bylo?!" chytám se za hlavu a má potřeba se zahalit je mnohem silnější, když se mi před očima míhají obrazy nahého Harryho na podlaze koupelny, prosícího o rychlejší tempo.
"Myslím, že to ani nechci vědět, Rone." mne si oči a bolestně při tom křiví obličej.
Natahuji ruku ke svému hábitu, na první pohled je jasné, že by se mi teď hodilo sušící kouzlo, kdybych ho znal.
"Nesahej na to!" přiskočí ke mně Harry a chytá mne za zápěstí. "Je na tom ten lektvar." objasní mi, když mi podává své trenky a košili.
"Snad si nemyslíš, že si to oblíknu." ukazuji na jeho ruku, ve které svírá své spodní prádlo.
"Poslal jsem patrona pro Brumbála, tak jestli tu před ním chceš být nahý, buď si!" odsekne vztekle.
Vytrhávám mu oblečení z ruky a okamžitě se do něj oblíkám.
"Do hajzlu!" zamručím, když se snažím roztřesenými prsty zapnout o číslo nebo dvě menší košili.
Sedíme každý na jedné straně lavice, když se konečně otevře tajný vchod a dovnitř napochoduje polovina učitelského sboru a v závěsu za nimi Hermiona se slzami v očích.
"Kluci, já…" začne, ale ředitel ji umlčí zdvižením ruky.
"Popy, myslím, že by se hochům hodil nějaký silný bylinkový čaj." usměje se Brumbál na Bradavickou ošetřovatelku a ta s kývnutím zamíří ven z místnosti. "Slečna Grangerová by jistě také neodmítla." dodá ještě než se madam Pomfreyová ztratí ve dveřích.
"Teď už ale myslím je čas přejít k jádru pudla, jak se říká mezi mudly, že?" ředitelům pohled nevynechá jediného kouzelníka v místnosti a na delší okamžik spočine na osobě v černém hábitu.
Učitel lektvarů okamžitě schová svůj škodolibý úškleb za mírný a velmi krátký úsměv a přikývne.
"Nejsem žádným mistrem lektvarů, jako je tady profesor Snape, ale jsem přesvědčen, že hlavní roli tohoto zapeklitého případu sehrál Dotek touhy." říká Brumbál zamyšleně.
"Já to věděla!" zahaleká pištivě hlas a mezi profesorkou McGonagallovou a Snapem se objeví rozježená hlava profesorky Trelawneyové. Těká svýma opticky zvětšenýma očima ze mne na Harryho a nastalým tichem se ozývá cinkot stovek náramků, řetízků a korálků, kterými je věčně ověnčená.
"Sybilo, drahoušku, Vy jste tu také?" otočí se k ní překvapeně ředitelka nebelvírské koleje.
"Mé vnitřní oko mi řeklo, že tu mám být." objasňuje profesorka Trelawneyová.
"Pojďte, drahoušku." obejme ji profesorka McGonagallová kolem ohnutých ramen a vede ji z koupelny na chodbu.
"Hrozné věci se budou dít, Sybilo! Volalo na mne, tak jsem tady." doléhá k nám profesorčin zastřený hlas, než se za ní vchod do koupelny zavře.
Klopím hlavu a kryju obličej do dlaní. Harry na druhém konci lavice ztratil šokem několik nádechů a teď se opírá lokty o kolena a zhluboka oddechuje.
"Pane řediteli, pokud mohu něco říci." začne Snape svým přehnaně vážným hlasem. Musí se uvnitř pod tou klidnou maskou popadat smíchy za břicho, protože tohle bude jeho přesně mířenou střepinovou kletbou do zad mě i Harrymu už po zbytek let, které v Bradavicích strávíme.
"Lektvar už několik hodin nepůsobí a bylo by jistě velmi osvobozující, už pouze pro náš zrak, panu Weasleymu a panu Potterovi dopřát jejich hábity." dokončí Snape první přesně mířené zaklínadlo, které se okamžitě zabodává do kůže na zátylku.
"Samozřejmě, Severusi. Mohl byste, prosím?" ředitelovu otázku Snape přejde jen ztuhlým výrazem a potom mi strčí do rukou mé vysušené oblečení.
"Děkuji, pane profesore." zamumlám a přehodím si přes záda hábit. Harry se zarytě dívá do podlahy, a když mu podávám jeho košili, jen kývne.
Oblečený se cítím hned lépe a očima vyhledám Hermionu, téměř okamžitě, když si všimne mého pohledu, tak sklopí k zemi oči i ona.
"Tím bychom měli vyřešenou tu snadnější část." sepne Brumbál ruce a chvilku se jen usmívá směrem k obrazu jezerní panny, než se rozhodně pokračovat.
"Vyšetřování samozřejmě převezmou i ředitelé kolejí, kteří si se studenty ještě dnes před večeří ve společenských místnostech promluví." řekne ředitel a v očích za brýlemi mu zablýskne. "Bez výjimky." dodá směrem k učiteli lektvarů, který přešlápne z levé nohy na pravou a důrazně přikývne.
"Takže si nemyslíte, že bych já…" ozve se přiškrcený hlas Hermiony a Brumbál ji ujistí jedním ze svých vřelých úsměvů.
"Teď si ale vypijte svůj čaj, voní přímo fantasticky." vyzve nás ředitel vteřinu před tím, než se v kamenném průchodu objeví madam Pomfreyová se vznášejícím se tácem na kterém jsou tři hrníčky.
"Považuji tedy toto vyšetřování na pár hodin za uzavřené. Teď, když mne omluvíte, musím si dočíst jeden článek v Denním věštci, který o mně tvrdí, že jsem měl prsty v záhadném zmizení velké zásilky šumivých bzučivek do Medového ráje." spiklenecky mrkne směrem k obrazu visícímu na stěně nad kohoutky a vyzve všechny členy učitelského sboru k odchodu.

"Co…" začne Hermiona, když v koupelně zůstaneme jen my tři v dlouhé chvíli ticha, kdy jen držíme hrnky a zíráme na jejich kouřící nazelenalý obsah. S Harrym po ní střelíme pohledem a ona chvilku stojí na místě, pak položí hrnek na lavici mezi nás, propukne v pláč a vyběhne na chodbu, kde se ještě chvilku ozývají její kroky mizící pryč.

Náhody neexistují 2.část
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 11. srpna 2016 v 9:33 | Reagovat

super :-)

2 Switch Switch | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 23:52 | Reagovat

Abych se přiznala, tohle je první HP fanfikce, kterou jsem četla. A jako DOST dobrý :D ;-)

3 Waster Waster | Web | 16. srpna 2016 v 9:10 | Reagovat

[2]: Tak to je pro mne opravdu čest. Velmi děkuji, pokusím se co nejdříve dodat další části.

4 Switch Switch | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 9:22 | Reagovat

[3]: Už se těším, co nejdříve se chci vrhnout na druhou část ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama