Téma: Temné místo

31. července 2016 v 20:54 | Waster |  Co se stalo
Jak jsem již několikrát psal v předchozích článcích, toto téma bude pro mne dost citlivé, ale jak jinak se zbavit toho tíživého pocitu, že jsem se přes to nikdy nedostal?
Článek bude (opět) obsahovat sprostá slova a může tak být považován za nepřístupný nebo pohoršující (jedná se o popis pocitů a projevů chorobné mysli jednoho dost obyčejného šílence).
Song: Beartooth - Sick and disgusting

Sedím ve vaně vlažné vody a přemýšlím o sebevraždě (dost drsný začátek, já vím, ale tohle byla opravdu první situace, kterou si pamatuji). Svůj věk přesně nevím, ale bylo to myslím ve čtrnácti. V té vaně jsem seděl několik hodin a opravdu jsem přemýšlel nad způsobem, jakým ukončit tu příšernou přehlídku bolesti a zrady, jakou pro mne byl život (v té době vznikla krátká povídka, kterou mám tedy ve smazaných článcích, ale kousek vám sem na konec tohoto téma přidám). Utěšování "to bude zase v pohodě" už dávno nemělo žádný vliv na šílenství, jakému jsem propadl. Nazýval jsem to temným místem a i několikrát jsem za tím v mysli téměř psychopaticky zasmál, protože to prostě bylo natolik šílené, že se má mysl sama chránila.

Várka mého tehdejšího temna v bodech:

1. Nedokázal jsem se na sebe dívat
Zavíral jsem oči před tím, kdo jsem tak dlouho až jsem začal nejen nenávidět své tělo ale i ho úspěšně ničit všemi možnými způsoby (nebudu tu rozepisovat jakými, pouze podotknu, že k nim patřila jakákoli možnost dosáhnout pocitu zadostiučinění).
Ve svém internetovém světě jsem neseděl se zkrvavenými kusy látky na těle a ani jsem neměl žádnou skutečnou tvář.

2. Být sám se sebou byla nejhorší část dní
Celkem zbytečné rozepisovat, když sami víte, že před sebou člověk nikdy neuteče. Samozřejmě byly chvíle naprostého ticha, kdy jsem prostě jen tupě zíral do zdi nebo do vypnutého monitoru a pak si uvědomil, že v tom stavu jsem přes hodinu.

3. Sám sebe jsem nutil k pocitu sebe nenávisti
Trestal jsem se za pouhý úsměv nebo chvilkový pocit štěstí. Nedovoloval jsem si cítit se dobře a pak se mučil za to, že jsem to dělal. Začarovaný kruh, kdy si nějakým způsobem ublížíte a pak to uděláte znovu, protože jste to předtím nezvládli ovládnout. Nejhorší jsou ty chvíle, kdy to přeženete natolik, že zvracíte sami ze sebe a těší vás to.

4. Bolest ostatních byla balsám
Často jsem procházel internetové stránky s fotografiemi oběšených, upálených či jinak před smrtí trpících lidí. Fascinoval mě každý detail natolik, že jsem si představoval agonii, kterou oni museli projít, svým způsobem mne uklidňovala. Videa, která ostatní znechucovala, jsem si přehrával před spaním, abych dokázal usnout.

5. Chodil jsem po nocích a hledal správné místo
Tato skutečnost se mi stala celkem vzrušujícím obdobím, kdy jsem potkával lidi bloudící městem i lesními cestami ať už pod vlivem alkoholu nebo z pouhé potřeby se projít.
Objevil jsem několik krásných míst v okolí, která jsem ještě nikdy ve dne nenavštívil a občas tam chodím přemýšlet.

Zacházel jsem dost daleko od reality a pak jsem se nemohl už vrátit do normálního života (což do dnes nedokáži a nejspíš ani toho nikdy nebudu schopen).
Veškerý zájem o okolí projevuji dle naučených pravidel. Vím kdy a jak reagovat, ale vlastně je mi vše cizí. Naopak od doby, kdy jsem nedokázal být sám se sebou, dnes je to jediný způsob, jak dokáži chvíli volně dýchat (zvykl jsem si na své temné místo a dokáži s ním celkem vycházet. Přijal jsem temnotu jako část sebe a už mne nijak zvlášť neděsí). Body se nijak za celé ty roky neliší, pouze k nim přibyli jiné.
Várka mého nynějšího temna v bodech:

1. Chci být sám
Necítím žádnou potřebu fyzického kontaktu s lidmi, děsí mne jen tím, když se mě dotknou v nečekané chvíli. Naprosto šílím z témat hovorů a touhy lidí veřejně (a s co největším počtem zainteresovaných osob) projevovat své názory na kvalitu života, který vedou oni nebo druzí.

2. Neexistuji
Přes to všechno, co jsem kdy dokázal udělat sobě i druhým, tak se necítím být naživu. Ublížil jsem lidem ve skutečném životě a přes to si nepřiznám, že jsem to udělal (nemyslím tím fyzické ublížení, nejsem zase až takový psychopat) já sám, ale že to prostě patří do jiného světa jiného člověka.

3. Špína a hnus
To v jakém prostředí jsem schopen přežít, by vyděsilo i dlouholetého uživatele heroinu.

4. Jsem slaboch
Ukončit život jsem se ve skutečnosti nikdy nepokusil, ale často nad tím přemýšlím natolik, že kdybych ten krok udělal, byl bych s tím smířen. Opilecké cestičky mého života končí vždy u počítače, kde jsem schopen všechny myšlenky sepisovat, ale poté je ihned smaži, aby se k nim mé střízlivé já nikdy nedostalo (mnou nepochopitelná vlastnost, protože nejsem nikdy natolik opilý, abych si to nepamatoval. Je až fascinující jakým způsobem chráním sám sebe před tím si to všechno přiznat).

Téma tedy nakonec ukončuji bez jediného sprostého slova (jsem překvapen svým klidem, s jakým jsem toto všechno sepsal. Na rozdíl od svých plic, kterým jsem poslal pár desítek cigaret a svých jater, která musí nyní slušně zápasit o svůj holý život).

A nyní ta slíbená povídka:
15. ledna 2007
Zírám se do stropu, snad jako každou noc. Venku je po minutách stále více světla. Zvedám se, abych zatáhl žaluzie na oknech a vyhnul se tak dennímu světlu. V mysli si stále přehrávám, jak mou kůží prochází ostrý předmět, aby mne osvobodil. Ba naopak, uvěznil ve věčné sebe nenávisti?! Vyhnu se zrcadlu. Tolikrát jsem jej už zničil, ale stále jako by tu bylo. Zavírám oči únavou, ale spánek je mi utrpením. Snažím se dojít do koupelny. Je tam příjemná tma a chladné bílé stěny mne okamžitě přijmou mezi sebe. Opřu se o dlaždičky, které už nespočetněkrát poznaly chuť mé hnusné krve. Natáhnu ruku ke kohoutku, abych uskutečnil tu dokonalou souhru ledově bílých stěn a ledové čiré tekoucí vody.
Shodím ze sebe všechny zbytky roztrhaných hadrů. Jsem jako chodící mrtvola. Vlastně ano. Jsem mrtvý. Kůže má nezdravou barvu a mé oči jsou podlité krví. Vstoupím jednou nohou do chladivé lázně a mým tělem projde vlna nedočkavosti. Nečekám ani chvíli a ponořím celé své tělo. Cuknutí končetin. Stáhnutí a třes svalů v beznadějné snaze zahřát kroutící se vnitřnosti. V rohu místnosti sedí má kočka. Vždy se na mne dívá, když jsem ve vaně. Jako kdyby ona jediná věděla, kolik bolesti právě prožívám. Ví to? Nože, žiletky, jehly, skalpely a břitvy se v jeden okamžik obrátí proti mně a bodají, sekají, řezají mé tělo. Zavřu oči a vychutnávám si boj mého těla proti neporazitelnému živlu. Pomalu se ochablými svaly zapřu za okraje vany. Únava mne opustila a teď se někde vznáší v chladném vzduchu v místnosti. Chvíli jen sedím a nechávám stékat vodu z těla. Toho těla. Toho mrtvého těla. Obléknu si znovu to rozdrbané tričko s dlouhým rukávem a tepláky. Vyjdu z koupelny. Útok teplého vzduchu mi podlomí kolena. Zachytím se však kliky a zatřepu hlavou. Studené, mokré pramínky delších vlasů mě štípají do tváří. Vejdu do svého pokoje. Vždy u těch dveří mě přivítá má kočka, která se mi snaží naznačit, abych ji pustil dovnitř. Okamžitě pak spokojeně zamíří na okenní parapet. Zavřu a zamknu za sebou dveře. Sáhnu do svého batohu pro cigarety a jednu si zapálím. Krabičku hodím na stůl a pousměji se nad vrozeným loveckým talentem koček. Posadím se na židli k počítači, jehož denně zapnutá kysna a monitor na mne vábivě blikají. Prachu je na nich tuny, ale nepřipadá mi, že by jim to nějak vadilo. Kouřím a jen zírám na černou plochu, ani nevím, proč tu sedím. Abych utekl sám před sebou? Nebo pro pouhou potřebu něco dělat? Sám nevím, při pohledu jinam se příliš vracím do reality a ta je neúnosná. Je příliš skutečná. Jsem tam já a mé tajemství. Jsem tam já a spousta krve. Jsem tam já a přetvářka. Jsem tam já a je tam ona. Je tam ona. Ta má tajná část, která mi pomáhá to všechno překonat, všechno to ze sebe vykrvácet, všechno to ze sebe vybít. Nechám ji tam samotnou. Alespoň ještě chvilku. Chviličku, kdy můžu svobodně žít.

Sem na mne nemůže, nemůže na mne nikdo. Protože já tu nejsem. Nejsem skutečný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama