Téma: Neboj, mami

31. července 2016 v 17:50 | Waster |  Co se stalo
Období mého života, které bych možná měl rozdělit na dvě samostatná témata, ale rozhodl jsem se je prostě sepsat dohromady. V každém případě k sobě patří a alespoň bude tento článek delší než předchozí.
Upozorňuji na možný sexuální a pohoršující obsah.

Základní škola:
Základní škola byla z nepochopitelného (hlavně pro mne samotného) důvodu nejhorší částí minulosti a i přes tolik let, které mne od ní dělí, si ji velmi dobře pamatuji. Nebyl jsem společenský (nejsem stále) a vlastně jsem tam prostě byl, protože jsem musel (prakticky jsem se tam pouze stal gramotným, všechno ostatní už je dodnes nepotřebná hromada vědomostí. Ostatně kolikrát v hospodě nebo na ulici poznáte člověka, se kterým začnete řešit rovnice o dvou neznámých, Nebukadnesara z říše babylonské nebo stavbu buňky?).
Vyvinul jsem si svůj nezájem o společnost už v prepubertě, a tedy pro mne byla opravdovým utrpením nejen práce ve skupinách ale pouhá existence spolužáka ve stejné lavici (příliš blízko). Během pár let od první do šesté třídy se to stále zhoršovalo a v sedmé třídě už jsem měl dokonalou fobii z každé minuty strávené v lavici v místnosti plné lidí. A jak už to bohužel bývá, stal jsem se věčným středem pozornosti, protože jsem o ni nežádal. Ve svých dvanácti letech jsem ze školy utíkal anebo do ní několik dní prostě nešel a poflakoval se po blízkém lese. Má absence byla spolužákům naprosto ukradená a však třídní učitelce po několika dnech podezřelá. Byl jsem opravdu idiot, když jsem si myslel, jak mi to bude procházet. Dny svobody se změnily na měsíce přísně střežené vazby a samozřejmě s trochou té vězeňské brutality. Do svých třinácti let jsem chování spolužáků ke mně nebral jako teror nebo snad šikanu, chcete-li. Bohužel jsem prozřel, až když se o ní zmínila třídní učitelka při jedné velmi klidné hodině českého jazyka, kdy (v té době to sama přikrmila a později toho litovala, když se třída opřela i do ní) nám jako téma slohové práce zadala něco jako "jak se cítím mezi spolužáky".


Následuje přehled tří situací, do nichž jsem se na základní škole dostal díky přátelské podpory spolužáků:

1. Zloděj (šestá třída)
Dopis rodičům o upozornění na podezření o kleptomanii (člověk co krade a "prostě si nemůže pomoc"). Nastražené věci u mne v batohu a ve skřínce mne dovedly až k situaci, kdy mne otec téměř ubil k smrti (tím nemyslím fyzicky, ale duševně. Když dostanete "přes držku" takovým způsobem a za to co jste neprovedli, něco to s vámi provede uvnitř. Začnete například věřit, že jste si to zasloužili).

2. Úchyl (osmá třída)
Na tehdy oblíbené stránce spolužáci.cz se pod mým jménem a veřejně (sám jsem tam nikdy přihlášen nebyl) objevil vzkaz třídní učitelce o tom "jak rád bych jí vylízal análek" (možná vám to přijde jako opravdu skvělý fór, sám bych se tomu i zasmál, ale…) trest, sezení u ředitele a rodinné problémy.

3. Šikana (devátá třída)
Celkem směšné obvinění, že já sám jsem aktérem a hlavně vůdcem psychického teroru jedné spolužačky. (tato situace se již ani nevyřešila, protože to byl jen dárek na rozloučenou se základní školou, který jsem si s sebou odnesl na střední v podobě zápisu u ředitelky). Mimochodem ona spolužačka byl vlastně jediný člověk, jehož společnost mi netrhala vnitřnosti na kusy.


Rodina:
Ke všem problémům se školou se u nás v rodině zlomilo ono kouzlo domova a nebylo to už místo, kde můžete v klidu spát. Přestože jsem měl internet a svůj život na jeho vlnách (Téma: Puberta), doma jsem se topil jako ostatní. Časté hádky zakončené prásknutím dveřmi nebo ranou do tváře. Starší sestra (Téma: Starší sestra) měla vždy obrovské nadání na učení a velmi malé nadání na vyjádření nějakého zájmu o důležité povinnosti v rodině. Projevy lásky tedy byly pouhým vzhlédnutím od učebnic či knížek, se kterými prakticky trávila veškerý čas (jistě ji to dostalo tam kde nyní je a pokud vím, život si prostě vede podle sebe a štěstím přímo září). Mé projevy vzájemné lásky byly dost podobné (netvrdím, že bych občas také nevynesl odpadky, nebo se nepokusil i něco uvařit či snad se nesnažil s rodinou vyjít) stačilo jen několik minut pobýt ve společnosti rodičů a měl jsem odbyto (žehlil jsem, dost neobvyklá činnost, ale já to měl rád a i dnes se u matky zastavím pouze z toho důvodu).
Absolutní a smrtelný řez přes rodinné zázemí se dá opět rozdělit do tří etap:

1. Internet a PC obecně
Závislosti na této vymoženosti propadl i otec a trávil s ní téměř stejný čas jako já sám. On hrál v té době online hry a já měl dost podobnou činnost. Studený oběd před klávesnicí, plný popelník a nulový zájem o realitu. Matka hledající jakýkoli kontakt s lidmi později také propadla chatu a však nikdy na takové úrovni, aby se snad stále nepokoušela rodinu spojit.

2. Rozvod kvůli penězům
To možná patřilo k té době, kdy se náš účet za elektřinu rovnal ročním výdajům za stravu celé rodiny. Sestra již měla přítele a bydlela u něho. Co původně bylo jen malým potůčkem dělícím rodinu od skutečného štěstí, se přelilo přes břehy do dvou ledovou vodou oplývajících ostrovů, které už nebylo možné navzájem vidět. Pokusy o jejich přeplavání končily v oceánu lidožravých žraloků v podobě ostrých a většinou ani nevyřčených slov (slyšet špatná slova je mnohem lepší, než tiché a duši drásající pohledy opovržení).

3. Lži a podvody
Několik let tiché domácnosti se na malý okamžik zdálo být překonáno, když si rodiče náhle našli společné přátele a trávili čas s nimi. Chození na bowling, hraní společenských her a vzájemné navštěvování (nikdy jsem neviděl rodiče tak šťastné jako v té době, snad pouze jednou na videu, když jsem se narodil). Přistihl jsem je několikrát v objetí, kdy u vypnuté televize mlčeli, a když jsem přišel, okamžitě mne stáhli k sobě (vlastně do dnes to jsou nejlepší chvíle mého života i přes to, že jsou již přelité tím chladným oparem pravdy).
Trvalo to pár dní. Pár dní a vše skončilo. Jednoho dne se prostě otec objevil ve dveřích (tehdy už pouze mého) pokoje a řekl, že odchází bydlet ke své matce. Jeho naprosto zničený pohled mám v paměti, jako jeden z nejhorších okamžiků mého života (s otcem jsem vždy vycházel v rámci mezí jako s nejlepším kamarádem a tehdy jsem ho tak opravdu bral, neskutečně moc pro mne znamenaly chvíle, kdy jsme spolu rozebírali počítače televize nebo pračky a on mne nechával mu podávat šroubováky a později je naopak podával on mně). Mluvili jsme spolu několik hodin, jen jsme seděli a mluvili. Skutečnost mi nikdy nebyla osvětlena, matka tvrdila něco jiného a otec stál za svým.


Střední škola:
Přechod na střední školu tedy nebyl s "čistým štítem" a první den jsem už seděl v ředitelně a obhajoval svou (tehdy už nalomenou) osobnost. Během týdne jsem se dokonce dokázal spřátelit se dvěma spolužáky, avšak dodnes si ani nepamatuji, jak se jmenovali (trvající problém, který často končí trapným tichem, protože si prostě do paměti neukládám obličeje a ani jména lidí, které potkám).
Přes všechny ty ostny minulosti jsem se pokoušel střední školu projít bez problémů a opět mě můj talent (magnet) na průsery dohnal.
Následuje (můj oblíbený) přehled:

1. Nebudu s ním sedět, je to psychopat (prvák)
Pár měsíců klidu a naprostého ignorování se změnilo na nevyhnutelnou účast při řešení problému s mou ignorancí (je opravdu neskutečné, jak pouhým nezájmem vzbudíte tolik zájmu). Přikláním se k názoru, že jsem tím psychopatem nejspíš byl vždycky a tuto část opustím pouze (pro mne vítaným) výsledkem. Kauza o mém psychopatickém já skončila poslední lavicí, kde jsem seděl sám. Problém vyřešen.

2. Je to feťák (druhák)
Jelikož trvalo mé alter ego v podobě internetového života, měl jsem celkem jasný problém se spánkem a jako řešení jsem v té době sbíral energii z jiných zdrojů. (drogy jsem nikdy pravidelně neužíval a ani bych se nepokusil, stálo by mě to víc, než peníze. Téma: Drogy). Propadl jsem užívání kávy a černého čaje natolik, že se třes mých rukou a velmi častý škubavý tik v krční páteři (věčné sezení u počítače s tím nemělo nic společného. Vážně ne.) stal i pro mne samotného dost otravným (v té době mi pouhý podpis dělal opravdu problémy a cigaretu jsem doslova upustil častěji, než si z ní potáhl). K tomuto tématu budu ještě psát níže v části rodina.

3. Kdo to je? (druhák, třeťák, čtvrťák)
Zájem o mou osobu se prohloubil aktivitou ve školním časopise (zvláštní věc pro školy na území ČR, ale vítanou možností, jak anonymně něco škole zanechat a potrápit pár studentů). Mluvení mi nikdy nešlo, ale pokud jde o psaní, jsem mistrem, proto mě učitelka češtiny zapojila do tohoto úžasného projektu. Už v prváku jsem několikrát přidával články a pomáhal s tvorbou školního časopisu, ale to bylo v době, kdy zájem o časopis školy byl asi tak vysoký jako zájem o koprovou omáčku ve školní jídelně. Až v druhém ročníku si mé účasti všimlo nejen několik studentů, ale i spousta rodičů. Anonymní příspěvky se tak staly hlavním tématem na třídních schůzích, ve sborovně mezi učiteli a i v samotných vyučovacích hodinách. Každopádně bylo celkem osvobozující slyšet ohlasy na mé názory od lidí, kteří neměli ani tušení, že s nimi sedím ve stejné místnosti. Jediný, kdo věděl skutečnou tvář za tím vším, byla ona učitelka češtiny. Témata a obsahy tehdejších příspěvků jsou stále zde na blogu a proto si dokážete (pokud si některé přečtete a ztratíte s tím spoustu volného času) představit, proč bylo tak důležité zůstat krytý pod pouhým "anonym".

Střední škola obsahovala i několik dalších ran a bolavých okamžiků o tom ale možná jindy.(Netuším, zda toto téma někdy dokáži sepsat, ale pokusím se. Samozřejmě se spoustou nadsázky, protože kdybych jej sepsal vážně, nebylo by to ke čtení)

Rodina:
Zůstal jsem s matkou sám, jelikož jsem tehdy neměl možnost volby a i přes to bych s otcem být nedokázal (náš vztah se změnil ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře a dodnes je oboustranně nucený a předstíraný). Matka nepracovala a já si těžko vydělal peníze praxí pro školu (většinou byla neplacená a později to bylo jen pár stovek na měsíc) i přes to jsme nějak dokázali táhnout náklady za byt a to okolo bylo v podobě instantních polívek slaných od matčiných slz. Vím, že plakala prakticky v kuse celé dva roky, ale nebyla možnost, jak bych jí já dokázal pomoci, aniž by mne nestahovala na dno s sebou. Utíkal jsem ve chvíli, kdy mě potřebovala nejvíc. ("Několikrát jsem slyšel matku po nocích srdceryvně brečet, ale nikdy jsem nesebral odvahu jejím slzám čelit. Snažil jsem se být nejméně v její blízkosti ze strachu, že její bolest exploduje jako sopka a spálí mne na popel. Čas ale dokáže, z toho co vás původně ničilo, udělat celkem snesitelný zvyk." Povídka: Jahodový). Pomluva o mé narkomanii ve druhém ročníku podemlela už tak slabý most mezi námi. Matka se mnou nepromluvila několik dní a já (což bylo to nejhorší) vůbec nevěděl proč. Všichni v rodině se na mne dívali krs prsty a tak jsem se prostě schovával dál za monitor a tíha skutečného života byla opět snesitelnější (trávil jsem ve svém temném místě tolik času, že jsem jej přijal natolik, že byl problém se vracet do světa plného tváří a tělesných projevů).
Období chlapů, kteří se střídali ve dveřích a matčině blízkosti, skončilo příchodem vážného vztahu (trvajícího do dnešních dní) a vím, že byl tím potřebným záchranným kruhem, který zachránil nejen mou matku, ale i mne samotného.
Narození mého bratra na několik let ukončilo můj život mimo realitu a upnulo mne ve skutečném světě, dokázal jsem sám sobě na chvíli přiznat, že je na tomto světě něco, co mě ještě dokáže rozesmát. Vlastně je do dnes tím jediným pojítkem mezi mnou a matkou.


Tím bych mohl ukončit toto téma, protože pozitivní konce nepíši moc často a rád se ještě chvíli budu cítit dobře, než se pustím do článku - Téma: Temné místo, což pro mne bude jako si zabodávat nůž do hrudi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mor-tem mor-tem | Web | 3. října 2016 v 23:30 | Reagovat

Základní a střední škola... jo.. je fakt hnusné, co vše dokáží lidé vymyslet jen proto, že je někdo trochu jiný, nevěnuje mu pozornost atd ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama