Téma: Moje dětství

28. července 2016 v 22:17 | Waster |  Co se stalo
Nebudu vám tady tvrdit, že jsem nikdy dítě nebyl, abych z klávesnice smetl prostý fakt, že si téměř nic z dětství nepamatuji, ale pokusím se prostě něco slátat.

Zplozen a narozen jsem byl přírodní cestou jako druhý v pořadí (mám o dva roky starší sestru). Vyrůstal jsem ve v té době velmi silně stmelené rodině, která přes svůj ohromný počet nikdy na žádného svého člena nezapomínala s přáním k narozeninám i jmeninám. Vánoce (a všechny jiné oslavy) se vždy slavily v největší možné místnosti a přes to si několik z nás potom masírovalo pošlapané prsty nebo modřiny od hran stolů (napadlo mne přidat fotku, tak se pokusím nějakou schrastit a naskenovat pro představu).

Za mé dětství jsem se stěhoval pouze jednou a to z města do stejného města (ani nevím, proč to píšu). Sdílel jsem vždy pokoj se starší sestrou a když jste do něho vešli, byl opravdu rozdělen neviditelnou stěnou. Polovina, kterou obývala sestra, byla čistá. Má polovina byla jako ohromná hromada bordelu, který se běžně válí někde u popelnic, protože se do nich nevejde (nebo je to víko popelnice moc těžké a moc vysoko). Můj systém v hledání věcí - nulová šance. Můj systém úklidu - kopat, kopat, kopat dokud to není vidět ode dveří nebo dokud to sestru nenaštvalo a neuklidila to za mne (promiň ségra). K tomu se možná rozepíšu více v článku: Téma: Puberta (bylo to horší, mnohem horší)

V dětství jsem měl (díky své do dnes trvající nešikovnosti a nejspíš trochu zakrnělého pudu sebezáchovy) věčně prodřená kolena a spousty nepochopitelných pádů a úrazů. Pro příklad vám tři uvedu.

1. Visel jsem na pletivu (můj věk tuším na čtyři/pět let):
Výskoky na šrouby upevnění plotu u domu prarodičů, klasické dětské pošťuchování a hecování mé sestry a mého bratrance (se sestrou jsou stejně staří) o to, kdo vyskočí výš. Tuším, že jsem do dnes vítěz, protože já jediný jsem si odnesl cenu (trvalé následky a jízdu trabantem do nemocnice na místě spolujezdce). Visel jsem na tom pletivu dost dlouho na to, abych si jej nejen pěkně z blízka prohlédl, ale i dost dlouho na to, aby téměř přišel o prst (jestli vás to zajímá, je to prostředníček). Na štěstí pro mě, byl prst zachráněn a mohu jej téměř bez problémů používat (těmi problémy myslím bolest, kterou mi jeho pohyb způsobuje a ne tu bolest, kterou mi způsobí někdo, na koho ho použiji).

2. Byl jsem pokousán, poškrábán a téměř zabit zvířaty (můj věk nebudu nijak upřesňovat, každopádně to trvá do dnes)
Zvířata jsem měl vždy rád a ona mě vždy nenáviděla. Každopádně jsem jich i několik sám vlastnil od pakobylek (nesnáší mne i hmyz) přes křečka až po psa (díky Bohu pes, kterého nyní již sedmým rokem vlastním, mě nikdy nekousl). Následující odstavec patří těm milým zvířátkům, která mi do života tolik dala. Udávám pouze zvířata, od kterých mám podpis.
Jizvy od škrábnutí: Kočka (naše i cizí), pes (bylo to v afektu kvůli jinému, poučil jsem se nestrkat ruce mezi dva rvoucí se psy), fretka (slide od krku až po lýtko), papoušek (krásný příběh o tom, jak kamarád naučil papouška na bidýlku viset hlavou dolů a on to pak předvedl na mé ruce), králík (když se prostě rozhodne, že už se vámi nenechá hladit, je těžké mu zabránit v pádu z výšky jednoho metru, naštěstí se mi to podařilo).
Jizvy od kousnutí: Garfield (jistě znáte toho vypaseného animovaného kocoura, jednou jsem velmi podobného potkal na hřbitově, chtěl jsem si ho pohladit a on mne na mou drzost slušně upozornil), pes (stejný příběh jako u škrábanců), fretka (jiná, ale taky svině), had ("Klidně si ho vezmi do ruky. On nekouše." říkali).

3. Byl jsem poražen a zostuzen robobýkem (můj věk opět jen hádám na deset let)
(pokud máte zájem si k tomuto úžasnému příběhu pustit nějaký podklad, doporučuji soundtrack "The apology song" z filmu "Book of life" a než se budete ptát, tak ano bylo to přesně jako v tom filmu.)
První pokus o to, dokázat si svou nezranitelnost či snad první pokus o to se o ni připravit. Tento úraz si řadím mezi top ten na seznamu už jen z toho důvodu, že to byl opravdu můj nápad a rodiče jsem přemlouval asi dvě hodiny. Volání po slavném vítězství mezi okolními čumily skončilo nejen mým pádem z ocelového monstra, ale také následným letem z jednoho metru vysoké žíněnky okolo něho. Vykloubené rameno, natažený hýžďový sval a spousta odřenin z několika perfektně provedených kotrmelců. (tentokrát z toho vyšla jako vítěz má sestra, která se mohla na býkovi vozit, dokud ji to neomrzelo).

Nikdy jsem pořádně nepřemýšlel nad tím, jaký vztah jsme se sestrou v dětství měli, teď když píšu tento článek a vzpomínám, mohl bych to také později sepsat. Téma: Starší sestra

Každopádně mé dětství mělo i spousty kladných dní bez větších úrazů. Tedy myslím, že mělo.
Rodinné prázdniny jsme netrávili v zahraničí u moře. Raději jsme celé dva měsíce lítali venku, lezli po stromech (já z nich spíš padal), byli se koupat v přírodní vodě nebo na koupališti. (To za nás, to byla doba)
Nikdy jsem nebyl ochuzen a ani rozmazlován. Pokud to vezmu čistě z majetnického hlediska (nemyslím, že by se tím ovlivňovalo moje dětství, ale vyrůstal jsem v takové době, kdy si děcka začala porovnávat hadry a chlubila se mobily). První kolo jsem měl v desíti (do dnes kvůli bezpečí okolí na kole neumím jezdit), připojení k internetu (počítač společný se sestrou) jsem měl až později, tuším někdy ve třinácti/čtrnácti. Mobil. Sakra, na to se nepamatuji (nastala chvilka pro google). Teď trochu zaskočen uznám, že první (opravdu svůj) mobil jsem měl ve dvanácti (zda mám napsat, že je to brzy, nebo pozdě, to je mi záhadou). Napište mi do komentářů, v kolika letech jste měli mobily vy, protože se nemohu zbavit dojmu, že to bylo dost brzy na to poznat hry jako Snake (teď už vím, proč můj herní život stojí za hovno).

Další téma věnuji tomu nejhoršímu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anita Anita | Web | 28. července 2016 v 23:03 | Reagovat

Tá prvá fretka to vyhrala na plnej čiare. Je mi ľúto že som nedokázala zastaviť ten výbuch smiechu, naozaj.
Čo sa týka mobilov, myslím že to nezáleží od generácie, ale od rodičov. Svoj prvý mobil som dostala tuším v druhom ročníku a prisahám, že vyzeral ako vysielačka. Dispej 1,5x3 cm.

2 Waster Waster | Web | 28. července 2016 v 23:14 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář a smích.
Vysílačku jsem měl opravdu i já(Alcatel HB100 s tou milou krytkou číselníku)

3 mor-tem mor-tem | Web | 3. října 2016 v 23:09 | Reagovat

Třeba jsi měl tak útlé předloktí, že tě papoušek nerozeznal od bidýlka..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama