Limetkový

18. července 2016 v 1:44 | Waster |  Povídky
Limetkový
Zamiloval jsem se ve svých šestnácti letech do svého spolužáka Pavla, patřil mezi sportovce a mne jako většina třídy dokonale ignoroval. Nemohl bych o sobě tvrdit, že jsem patřil mezi šprty, protože mi učení šlo tak nějak samo od sebe a ani jsem se nemusel snažit. Být ale nejlepším studentem v ročníku mělo spousty výhod například doučování nižších tříd za nějaký malý výdělek nebo to, že jsem mohl zůstat déle ve školní knihovně a sledovat oknem fotbalové hřiště kde Pavel po škole trénoval. Stal se z toho takový zvyk, že žádného učitele nepřekvapilo mne vidět v knihovně i dvě hodiny po konci vyučování a já mohl nerušeně sledovat celý trénink.
Měl jsem šťastné dětství a maličkost, že jsem gay rodinu nijak nepřekvapila. S rodiči jsem vždy velmi dobře vycházel a oni se tak o mé homosexualitě pouze přesvědčili, když jsem se jim svěřil, že se mi líbí kluci. Táta pracoval jako trenér boxu a od té doby mne několikrát vzal sebou na zápas nebo do posilovny protože, jak mi sám říkával, to že jsem na chlapy, neznamená, že nemůžu jako chlap vypadat. Nemyslel to zle a později jsme spolu vycházeli ještě lépe, když jsem v patnácti propadl jeho vášni k boxu a začal jsem s ním trénovat.
Ve škole o mém životě nikdo nic nevěděl a já se to ani nesnažil změnit. Neměl jsem zájem o kamarády, protože jsem se sám vždy cítil lépe a nemusel jsem se s nikým dělit o svůj volný čas, kterého jsem kvůli sledování Pavla a boxování už tak moc neměl.
Osud mi však přichystat malé překvapení, se kterým jsem nepočítal. Týden před koncem druhého ročníku, když nám třídní učitel rozdával výsledky závěrečných prací, jsem se ve volné chvíli zadíval na Pavlovu tvář, držel propisku u rtů a lehce s ní na ně poťukával, vypadal unaveně a já z něho nespustil oči, ani když se dal do řeči s učitelem, který mu podával jeho práci. Zahlédl jsem velkou čtyřku v pravém rohu vrchního papíru a ve chvíli, kdy jsem se opět zadíval do Pavlovy tváře, se naše pohledy střetly. Několik vteřin na mne civěl jako by si za celé dva roky poprvé všiml, že existuji. Lehce kývl učiteli na souhlas a já sklopil oči k desce své lavice, na které ležel papír se zakroužkovanou jedničkou.
Ten den po vyučování jsem se zdržel v lavici a otevřel si rozečtenou knihu, měl jsem půl hodiny čas, než se vydám do knihovny sledovat poslední letošní trénink fotbalistů. Nestihl jsem přečíst ani jedno slovo, když mi někdo vytáhl knihu z ruky a posadil se na mou lavici. Střelil jsem pohledem vzhůru a chystal se nadávat, když se mi jazyk zarazil o zuby v tichém c.
Na mé lavici seděl Pavel, v ruce držel mou knihu a předstíral, že si čte náhodnou stránku.
"Ty jsi Michal, co?" Zeptal se, když po chvilce knížku zaklapl.
"Jo." Odpověděl jsem jen a zadusil poznámku o tom, že jsme spolužáci už dva roky a je tudíž nepochopitelné, že se mne tak hloupě ptá.
"Bukanski mi řekl, že mi pomůžeš s matikou. Nepustí mě to třeťáku, když si během posledního týdne neopravím tu čtyřku." Zamručel dotčeně a přitom si mou knihou klepal do kolene pravé nohy, naštvalo mne to a tak jsem natáhl rychle ruku a vytrhl mu knihu z ruky.
"A nenavrhl ti Pan Bukanski se mne zeptat, jestli ti laskavě ve svém volném čase nepomůžu se matematiku doučit?" Zvedl jsem se, uklidil si knihu do brašny, a když jsem se nedočkal odpovědi, vyrazil jsem ze třídy.
"Prosím." Ozval se za mnou Pavel. Zastavil jsem se až u dveří a otočil se na něho.
"Fajn. Kdy?"
Usmál se a seskočil z lavice. "Co takhle hned?" Navrhl.
"Myslel jsem, že máš fotbal." Zalhal jsem, věděl jsem přesně, že za dvacet minut má být na hřišti.
"Poslední den." Pokrčil rameny. "Trenér bude mít celé prázdniny na to, aby zapomněl, že jsem tam dneska nebyl." Dodal ještě vítězoslavně, když prošel kolem mne ven z učebny.
"Pokud tě během příštího týdne nepotká na chodbě nebo na obědě." Oznámil jsem pochybovačně.
"I kdyby, vyhodit z týmu mě nemůže, jsem nejlepší hráč."
Vyšli jsme ze školní budovy a Pavel se chvástal tím, jak dokázal během jednoho zápasu dát pět branek. Věděl jsem o tom, seděl jsem zrovna v knihovně, když hráli.
"Nebude vašim vadit, když neohlášeně vezmeš někoho domu?" Zeptal se mne Pavel a tím mne nečekaně zaskočil.
"K nám nemůžeme." Řekl jsem rozhodně a v mysli jsem ještě stále viděl svůj pokoj s plakáty namakaných boxerů ve spodním prádle.
Po tom, co mi Pavel chvíli vyprávěl o problémech doma, jsem uznal, že ani tam by nebylo moudré jít a tak jsme zamířili do parku a rozložili mé učebnice na jednu z laviček u malého jezírka. Tam jsem totiž zjistil, že Pavel s sebou nemá ani jednu knížku matiky a nejspíš je viděl vůbec poprvé.
"Zase to máš špatně." Zamumlal jsem unaveně po třech hodinách strávených vysvětlováním primitivního příkladu.
"Už mě z toho bolí hlava." Masíroval si krk Pavel a podíval se na hodinky. "Stejně už musím jít. Trávit pátek v knížkách je pro ubožáky." Zvedl se, popadl svou brašnu a ani se neobtěžoval mi pomoci uklidit jedinou učebnici. Podal mi papír s telefonním číslem a řekl, abych se mu ozval druhý den až po třetí hodině, že prý bude dospávat. Měl jsem ho za ten den plné zuby a s drtivou tíhou jsem si uvědomil, že viním sebe za to, že jsem si vůbec myslel, že se mi líbí.
Když jsem dorazil domu, byla už tma, ale nebyla tak hustá a neproniknutelná jako ta, kterou jsem cítil uvnitř, dusil jsem se jí jen při pomyšlení na Pavla a tak jsem se rozhodl vypustit vztek. Krvácely mi klouby, než jsem se rozhodl přestat bušit vzteky do zavěšeného boxovacího pytle vedle své postele. Svalil jsem se do peřin a ještě několikrát jsem rukama bouchl do matrace postele, než jsem úplně vyčerpaný usnul.

"Nevolal jsi." Ozval se za mnou vyčítavě Pavel po pondělním vyučování, když už všichni ostatní odešli ze třídy.
"Neměl jsem čas." Nasadil jsem lhostejný tón hlasu a chystal se odejít, když mi zastoupil cestu.
"Hele, vážně jsi jediný, kdo mi může pomoct, za kámošema nemůžu, mysleli by si, že jsem pitomej, když chci doučovat. Jestli budu opakovat ročník, už nikdy nebudu moct hrát v týmu a fotbal je to jediný co mám. Pomůžeš mi?" Držel ruku na klice dveří od učebny a sledoval mne prosebným výrazem. Došlo mi, že mne nepustí, dokud nebudu souhlasit. Zahnal jsem myšlenku ho praštit a přikývl jsem.
"Mám ale dvě podmínky." Začal jsem, než se na jeho obličeji stihl objevit ten vítězoslavný výraz a začal by se opět chovat jako sebestředné hovado.
"Jaké?" Zeptal se s nejistotou v hlase.
"Vezmu tě k nám domů a ty se nebudeš ptát na nic, co nesouvisí s matikou." Rozhodl jsem.
"Proč bych…" Začal a okamžitě zmlkl, když jsem odstrčil jeho ruku z kliky dveří a vyšel jsem jimi ven.
Celou cestu mlčel a já doufal, že mu to zůstane po celý den. Jen pár hodin to s ním vydržím, jistě se mi stihne ještě víc znechutit a pak si mne opět ani nevšimne, vše se vrátí zpět do normálu a po prázdninách se budu věnovat víc boxu, než sledování Pavla na hřišti.
Rodiče odjeli do kina a máma mi nechala na lince celý limetkový koláč se vzkazem abych si užil volný večer a netropil hlouposti. Kdybych za zády neměl Pavla, nejspíš bych do koláče okamžitě hrábl a během několika minut bych ho snědl. Limetky jsem vždy miloval, a když máma objevila recept na koláč, stal se z něj okamžitě můj nejoblíbenější. Sebral jsem z příborníku dvě vidličky a vzal koláč s sebou do pokoje.
Pavel se zastavil ve dveřích mého pokoje a vešel, až když jsem ho pozval dál, bylo to zvláštní od někoho, kdo si neváží nikoho a ničeho jen sebe. Ukázal jsem na postel a on se chvíli rozhlížel, než si sedl.
"Doufám, že dneska máš alespoň s sebou knížky." Zeptal jsem se.
Vytáhl z brašny učebnici matematiky a já s překvapením uznal, že se vážně začal snažit.
Po půl hodině zvládl pochopit příklad, který mu posledně zabral tři hodiny a já mu jako pochvalu nabídl kus limetkového koláče. Zasmál se a vděčně přijal vidličku.
"Páni, je vážně dobrý." Uznal po několikátém soustu a já ho na chvilku přestal nenávidět.
Scházeli jsme se celý týden po škole u mne doma, i když zvládl vypočítat každý příklad, který jsem mu zadal. Bavili jsme se o fotbale, boxu a vyprávěli si zážitky z dětství. Začal jsem ho poznávat v úplně jiném světle, když dokázal se mnou mluvit bez toho, aby se něčím chvástal nebo se stále povyšoval. Během vyučování jsme ale nepromluvili ani slovo, chodili jsme kolem sebe jako bychom se neznali a po poslední hodině školního roku jsem na něho čekal na smluveném místě pod okny tělocvičny z druhé strany školy, než napíše svůj opravný test.
"Dvojka!" Zaradoval se a mával mi papírem před obličejem. "Dvojka!" Zopakoval a objal mne. Držel mne pevně za ramena a dlouho jsme stáli, srdce mi bušilo do jeho hrudníku a já cítil horko po celém těle. Pavel pomalu povolil stisk a několik vteřin jsme si zírali do očí, pak mne natlačil na zeď tělocvičny a po rychlém ohlédnutí kolem sebe mne políbil.
Letmý dotyk našich rtů visel v horkém vzduchu ještě dlouho po tom, co jsme beze slova seděli na zídce u našeho domu. Slunce se klonilo k západu a Pavel nehnutě zíral do země s rukama v kapsách.
"Hele." Začal, ale já ho přerušil.
"V pohodě, nestalo se nic tak hrozného." Usmál jsem se na něj a Pavel odešel s tichým oznámením, že mi zavolá, až bude mít čas.
Týden jsem při každém zvonění telefonu málem vyletěl z kůže, ale Pavel to ani jednou nebyl. Jednou jsem ho zahlédl v místní samoobsluze, ale zaplatil a zmizel dřív, než jsem ho stihl dohnat. Seděl jsem večer nad limetkovým koláčem a zíral do něho, jako bych čekal, že se změní v odpovědi na otázky, které mne trápily. Uvidím ho během prázdnin? Co se stane, až prázdniny skončí? Co když mne nenávidí? Co když ho miluju? Venku burácela bouřka a má nálada s každým zábleskem zajiskřila a znovu pohasla. Cvakl zámek hlavních dveří a do kuchyně vešel táta v promočené bundě. Vrátil se z posilovny a bouřka ho nejspíš zastihla na půli cesty domů.
"Venku na zídce seděl nějaký kluk. Když jsem se ho ptal, co dělá u našeho domu, sebral se a šel pryč." Oznámil mi táta a svlékal si promočenou mikinu. Zapíchl jsem vidličku do netknutého koláče a proběhl kolem překvapeného táty ke dveřím. Seběhl jsem z verandy a rozhlédl se na obě strany ulice, jestli někde neuvidím Pavla. Vlažný déšť mi téměř okamžitě promočil triko a já vyrazil tryskem náhodným směrem. Nevěděl jsem, kde Pavel bydlí a tak jsem prostě běžel, kam mne napadlo. Po několika zastávkách jsem se otočil a opět běžel kus zpátky, abych se ujistil, že tam někde není. Zůstal jsem stát uprostřed silnice několik bloků od domu a pocit zoufalství mne pomalu přemáhal. Pouliční lampy se odrážely v loužích bičovaných deštěm a nebylo vidět nic jiného než černá tma a vzdálené světelné kužely žlutooranžových světel. Posadil jsem se na obrubník pod jednu lampu a založil obličej do dlaní. V mysli se mi míhaly vzpomínky na cokoli, co mi řekl a co by mne přivedlo k tomu, kde bydlí nebo kam by šel. Viděl jsem jeho zoufalou tvář, když mluvil o rodičích a jeho úsměv kdykoli zmínil fotbal. Hřiště!
Fotbalové hřiště u školy bylo během roku volně přístupné, a když jsem došel na udržovaný trávník, okamžitě jsem uviděl Pavla stát u jedné kovové brány. Vzal jsem fotbalový míč z bedny na kraji hřiště a kopl ho směrem k brance, u které stál. Pavel se překvapeně otočil při zvuku míče a zastavil ho těsně před tím, než se odkutálel kolem něho z hřiště. Šel jsem pomalu směrem k němu, čím jsem byl blíž, tím víc jsem se cítil šťastný. Přes studené poryvy větru mne hřál pocit, že ho vidím a že jsem ho našel.
Stál nehnutě s míčem pod chodidlem, a když jsem od něho byl pět metrů, kopl ho směrem ke mně. Několik minut jsme si posílali balon mezi sebou se stále menší silou, abychom toho druhého přinutili jít blíž, až jsme se na délku paže dívali do očí jeden druhému. Přestávalo pršet a vzduch jako by s námi tajil dech a čekal, co se stane.
Pavel ke mně natáhl ruku a uchopil mne prsty za triko na rameni, cítil jsem, jak se mi studená mokrá látka na pravé lopatce napnula a rozehnala po těle lehký svalový třas. Stál jsem a pokoušel se nepohnout, zatímco mi chladné konečky prstů přejely po krku přes čelist na tvář a palec se mi zastavil na spodním rtu. Přivřel jsem oči a polkl jsem výdech, když ke mně Pavel jedním krokem přistoupil a na svůj palec téměř přiložil své rty. Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi a já na místě zemřu, jestli bude ještě chvíli bránit tomu, abych ho políbil. Pavlův teplý dech mi pohladil tvář a chladný palec vystřídaly horké rty, které se ze začátku jen jemně přitiskly k mým, ale po chvilce se pootevřely a my se ledovými nosy třely o tváře ve vášnivém polibku. Třas našich promrzlých těl drtících se v objetí dodával celému polibku elektrizující napětí, které nás obklopilo a my ho nemínili ještě dlouho přerušit.

Vlastně jsme ho už nikdy nepřerušili, protože je tu vždy, když se jen díváme jeden druhému do očí. Je tu pořád i přes to, že je teď Pavel ženatý a má dvě děti. Náš vztah zůstal naším tajemstvím a vídáme se několikrát do měsíce při fotbalových utkáních jeho syna, jehož tým Pavel trénuje nebo při pozdních návštěvách motelových pokojů kde se spolu celou noc milujeme a pak oba odcházíme s bolestí u srdce a slibujeme si další setkání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. července 2016 v 23:52 | Reagovat

Další zajímavá povídka, zvláštní svým zakončením. Takovým smutným, zbytečně, že?

2 Waster Waster | Web | 22. července 2016 v 2:33 | Reagovat

[1]: Děkuji, příště se pokusím nechat svým hrdinům trochu více štěstí. Přeci jen, když už ho (Bohužel) lidé nemají v osobním životě, alespoň si o něm mohou přečíst.

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 22. července 2016 v 11:39 | Reagovat

[2]: Nemyslela jsem, že jsi to ukončil zbytečně smutně, ten konwec života jako takový. Přece kvůli jakékoliv ztracené lásce si brát život, je nesprávné.On to neměl ukončovat, nemyslíš?

4 Waster Waster | Web | 22. července 2016 v 16:25 | Reagovat

[3]: Předem se velmi omlouvám za smazání předchozího komentáře, blog vlastním již deset let a mnohé se změnilo, i mé vlastní "já", přesto se však necítím na smazání blogu a zakládání nového(čistě z vlastní zvrácené sebedestruktivní povahy).
Již tedy k věci:
Lidé si dokáží vzít život i z mnohem banálnějších důvodů, že nakonec smrt ze ztráty opravdového citu v porovnání některými není až tak nepochopitelná, nesprávná či snad tragická.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama