Jahodový

18. července 2016 v 1:38 | Waster |  Povídky
Jahodový
Rozchody a rozvody jsou špatné vždycky, když je zapojeno dítě či děti. Naši se rozvedli, když mi bylo patnáct. Být svědkem toho jak se rodiče snaží vás nezasáhnout a při tom schytáte všechny střepiny přímo do zad je v celku frustrující. Dokonce i herecké výkony rodičů ztrácejí lesk, když potkáte v noci v předsíni tátu s dekou přes rameno, jak se plíží ke gauči, protože si myslí, že už spíte.
"Je tu zima, co? Jdu jen mamince pro vodu" Řekl mi zaskočeně. Pořád lepší než kdyby mi tvrdil, že je superhrdina a musí zachránit svět.
Vážně jsem přikývl, ale bylo mi to jasné. Tvrdit že je zima s dekou přes rameno v letním pařáku kdy je venku po setmění dvaatřicet stupňů a vy nemáte klimatizaci, může být znakem šílenství nebo toho že jste byli vyhozeni z manželské postele.

Několik let po rozvodu se v matčině životě střídala spousta chlápků. Někteří na jednu noc jiní na týden, měsíc ale žádný nevydržel. Hlavním problémem jsem byl ve většině případů já. Buď šlo o ochranu matky před ranou pěstí, nebo pouze má holá existence. Když jsem byl ve druhém ročníku na střední, matka se seznámila s mým učitelem fyziky. Na fyziku jsem byl vždy mezi nejhoršími žáky nemluvě o matice nebo chemii. Jistě znáte ty případy, kdy se nenávist učitele vůči žáku projevuje takzvaným "zasednutím". V mém případě to byla holá nenávist pocit absolutního odporu, kdy si i přes všechnu svoji lidskost přejete, aby ta osoba zmizela z vašeho života. V případě Pana učitele Voborského, ze světa.
Začalo to pouhým pozváním na kávu a skončilo to mým téměř sbaleným kufrem a jednosměrnou jízdenkou do internátu. Matka se poprvé v mém životě zachovala jako rodič, kterému na svém dítěti záleží a poslala fyzika rychlostí světla do míst kde ani Edison nerozsvítil.

Několik týdnů se naše domácnost ubírala pozitivním směrem, světlé chvilky ale pomalu pohasínaly a vše se vrátilo zpět k pouhým frázím kolem umývání nádobí a vynášení odpadků. Několikrát jsem slyšel matku po nocích srdceryvně brečet, ale nikdy jsem nesebral odvahu jejím slzám čelit. Snažil jsem se být nejméně v její blízkosti ze strachu, že její bolest exploduje jako sopka a spálí mne na popel. Sledoval jsem, jak si před spaním bere i několik léků a ráno jsem ji musel vozit autem, protože nebyla schopna řídit. Čas ale dokáže, z toho co vás původně ničilo, udělat celkem snesitelný zvyk.

Byl jsem panic ještě ve dvaceti letech. Možná jsem vás teď šokoval, ale kdyby, jste viděli, jak jsem v té době vypadal, ani by vás to trochu nepřekvapilo. Hlavní problém ale nebyl ani tak můj vzhled, jako spíše má sexuální orientace. Že mne přitahuje stejné pohlaví, jsem zjistil ve dvanácti letech v chlapeckých sprchách po hodině tělocviku a přesvědčil jsem se o tom ten samý den večer, kdy jsem objevil kouzlo masturbace. Vlastně jsem ho tak úplně sám neobjevil, ale jeden spolužák si všiml mé erekce a prozradil mi jak na to. Několikrát jsme si s ostatními kluky vyměňovali nové zkušenosti a dokonce si je po hodině tělocviku předváděli.
Tělesná výchova se tak u mne stala oblíbeným předmětem a celé dopoledne mne tlačilo v kalhotách při pomyšlení na tempa rukou, kterými se kluci budou v šatně uspokojovat. Každý sexuolog vám řekne, že v těchto případech nejde o jasný znak homosexuality u dospívajících chlapců ale pouze o normální projev puberty. Dokud tedy jako v mém případě nejde o pouhý vizuální stimul. Představy svých spolužáků jsem si uchoval i několik let jako hlavní prostředek při masturbaci. Pamatuji si trapný okamžik, kdy jsem poprvé na benzínové pumpě zahlídl časopis pro dospělé. Stačil jen krátký pohled, přejetí očima přes obrázek nahého muže držícího svůj obrovský penis v pravé ruce a v kalhotách mi slastně zaškubalo. Matka to tenkrát přešla jako pouhou nehodu, ale já si spolu se spermatem pod poklopcem nesl i pravdu o tom, kdo doopravdy jsem.
Opravdový problém s mou sexualitou ale nastal po mých devatenáctých narozeninách. Matka se tenkrát stýkala s prodejcem ojetých aut. Byl to vcelku pohodový chlap o tři roky starší než máma, měl výraznou lysinou na temeni hlavy, kterou ukrýval pod klobouky. Nedokázal jsem tenkrát pochopit jeho odvahu ve dvacátém století nosit na hlavě kovbojský klobouk. Do dnes si ale myslím, že ani o odvahu nešlo, prostě si nejspíš myslel, jak mu náramně sluší styl Jamese Deana. Od první chvíle jsem mu dal přezdívku Dean, která mu už zůstala. Chodil s mámou na dlouhé procházky, večeře a do kina. Byl jsem za něj rád, opravdu matce pomohl se dostat ze všech špatných vztahů a mě do života také dal něco, co mi ho změnilo.

Dean k nám několik měsíců po seznámení s mámou přivedl svého syna Jakuba z prvního manželství, nejspíš ho nechtěl hned z počátku tahat mezi cizí lidi vzhledem k jeho psychickému stavu. Jakub jako dítě trpěl depresemi a častými výkyvy nálad, jeden nepatrný podnět ho dokázal naprosto rozházet a v těch případech se zamykal v pokoji a nevycházel i několik hodin ale takový záchvat neměl už celé roky. Už dříve jsem ho ve škole potkával na chodbách a jeho nepřítomný výraz mne vždy fascinoval, chodil s pohledem upřeným do knížky, ale jeho medové oči se ani nepohnuly nebo seděl na lavičce mezi ukazováčkem a prostředníčkem si motal pramínek světlých vlasů, zatímco si pobrukoval píseň, která mu hrála ze sluchátek kolem krku. Prvotním pocitem ze seznámení s ním byl strach, který jsem vůči němu cítil, nebyla to hrůza z něho jako osoby, ale spíše z toho abych ho nějak nepřivedl do rozpaků a tím nevyvolal mezi námi okamžité nepřátelství. V rozpacích jsem se však nakonec ocitl sám, když se jednoho deštivého jarního dne ve dveřích objevil s matkou a Deanem. Jeho mokré slepené plavé vlasy mu pod hnědou kapucí mikiny padaly do očí a tvořili malé kapičky, které mu stékaly po rudých tvářích ošlehaných větrem. Jako ve zpomaleném filmu jsem je sledoval a přál jsem si být jednou z nich, pohladit ho od spánku až po bradu a pak se zřítit k zemi. Okamžitě jsem přimrzl k podlaze a uvědomil jsem si to až díky matce, která mne odstrčila stranou. Vykoktal jsem ze sebe rychlé "Ahoj." a nebýt jeho úsměvu, nejspíš bych utekl do svého pokoje a už nikdy z něho nevytáhl paty.

Jakub měl zůstat týden, a jelikož jsme oba měli před maturitními zkouškami tak se máma snažila nás hnát do společného učení. Nemluvili jsme spolu od chvíle, kdy přijel a tak jsme jen oba mlčky zírali do učebnic. Tedy opravdu zíral do učebnice jen on a já při tom nenápadně zíral na něho. Několikrát zvedl oči a já sebou trhl, přistižen při činu jsem zrudl v obličeji a předstíral jsem, že si žmoulám oči nebo že v zamyšlení sleduji stěnu za ním.
Po dvou dnech plných skenování levého profilu jeho obličeje, a když už jsem znal každou pihu jizvičku a záhyb ucha jsem teprve sebral odvahu promluvit.
"Už mám toho učení dneska dost." Zamručel jsem a odhodil knížku na kuchyňský stůl. Jakub zvedl oči a opět je sklonil k papíru, který četl.
"Ani se nedivím, když už celé dvě hodiny jsi tam měl stranu patnáct." Zamumlal tiše. Zněl pobaveně a já cítil, jak se mi do tváří řine krev a začíná mi hučet v uších. Rychle jsem popadl knížku a vytratil se do svého pokoje, abych unikl jeho pravdě. Vylezl jsem až druhý den ráno i přes večerní přemlouvání mé matky, abych šel dolů, na večeři prý Dean přivezl několik pstruhů a bude je grilovat. Jakub u snídaně nebyl, ale já si přes to jen rychle pobral několik koláčků s plánovaným úprkem zpět do pokoje. Narazil jsem však na něj hned, jak jsem se otočil.
"Děláš si zásoby na zbytek týdne?" Ukázal na mou plnou náruč a k mému zděšení se přese mne natáhl k tácu na lince. Pomalu uchopil mezi prsty jeden tvarohový koláček, a když ruku vztáhl zpět, lehce se otřel předloktím o můj bok. Určitě to neudělal schválně ale pro mne to bylo jako rána do zad, okamžitě se mi z plic vytratil všechen vzduch a jen jsem sledoval, jak se do koláče s chutí zakousl, nespouštěl ze mne oči, olízl si rty od cukru s lehkým úsměvem, otočil se a odkráčel do obývacího pokoje.
Po večerní zprávě, že tu Jakub bude další týden, jsem nemohl usnout, v hlavě se mi stále zjevoval koláč v jeho prstech, koláč který měl můj obličej a kterému šeptal stále dokola medovým hlasem "zásoby na zbytek týdne".
Ráno jsem se probudil s vlhkým flekem na trenkách a myšlenkou, že jsem zešílel. Do kuchyně jsem sešel až na oběd a překvapeně jsem zůstal stát ve dveřích, když jsem uviděl, jak Jakub sedí na jedné židli u stolu s koleny pod bradou, učebnicí v jedné ruce a ze sluchátek na uších mu nahlas hrála nějaká muzika. Vypadal zvláštně, roztomile. Ukazováčkem volné ruky kroužil kolem šroubu ze strany stolu a občas na něho zaťukal nehtem v rytmu hudby, kterou poslouchal. Snažil jsem se nenápadně vycouvat ven z místnosti, abych nerušil jeho soustředění, ale v tom to udělal někdo jiný. Z obýváku se přihnal Dean a strhl Jakubovi sluchátka z hlavy, až příliš surově pomyslel jsem si, než jsem pochopil, že to opravdu tak bylo.
"Vypni ten krám a uč se jako normální člověk." Tón Deanova hlasu mne vyvedl z míry, byl jiný než ho znám jako by v něm byl jed, co mne ochromil od zátylku až po prsty na nohách. Jakub poslušně odložil knihu, spustil nohy na zem a vypnul hudbu. Lehce se na Deana usmál a v tu chvíli si mne všiml, stočil oči zpět ke knize, pomalu ji zavřel a než vyšel z kuchyně, pronesl směrem k Deanovi "Omluv mne, půjdu se učit do pokoje."
"Jdeš taky?" Zeptal se, když mne míjel a já bych přísahal, že to víc než otázka byla prosba.
Vešel jsem za Jakubem do pokoje, který byl původně ložnice rodičů, matka se přestěhovala do pokoje pro hosty ihned po tom, co se táta odstěhoval, nejspíš ji ho ta místnost připomínala stejně jako mě.
"Proč s tebou tak mluví?" Zeptal jsem se hned, jak se za mnou zaklaply dveře.
Jakub odložil knížku na noční stolek a sedl si na postel.
"Je to špatně pochopená výchovná rada od mého doktora. Táta se mne nejspíš snaží vždy upozornit na to, co považuje za nenormální. Ale normalita se těžko definuje." Dokončil větu s krouživým pohybem prstu u spánku. Přišlo mi to směšné, ale neopovážil jsem se zasmát. Stál jsem dlouho mlčky a očima bloudil po místnosti, kterou jsem dobře znal, ale některé detaily jako bych za ty roky zapomněl. Na stropě nad oknem byla asi dva centimetry dlouhá prasklina, o které jsem nikdy nevěděl a na zdi vedle postele tmavší obdélník po chybějící fotografii rodičů ze svatebního dne. Tahle malá skutečnost ve mne vyvolala silnější pocity než bych někdy dokázal přiznat. Uhnul jsem pohledem od malé dírky po hřebíku a střetnul se se zkoumavýma medovýma očima.
"Co takhle někam vypadnout?" Zvedl zvědavě obočí a já se musel usmát nad tím, jak přehnaně to působilo. V tu chvíli jsem si vzpomněl na jeden den ve škole, kdy jsem viděl Jakuba stát opřeného o skřínku. Byl začtený do nějakého článku ve školním časopise, a když jsem ho nějakou chvíli pozoroval, zvedl ke mně oči a úplně stejně tázavě pozvedl obočí.
Přikývl jsem.
Jakub se usmál a ten pohyb jeho rtů jejich hebká napnutá kůže jako by mne pohladila uvnitř v hrudníku. Zvedl se z postele a cestou ke kufru v rohu místnosti si svlékl triko, sledoval jsem, jak se několik chvil prohrabuje oblečením a můj pohled upoutaly jeho břišní svaly, které se v předklonu rýsovaly pod bezchybnou kůží. Stihl jsem si ještě všimnout proužku světlých chloupků od pupíku ke gumě spodního prádla, než mi v tom zabránila látka trika. Děkoval jsem Bohu, že si nechal na sobě stejné kalhoty. Přesto jsem však chvilku v myšlenkách bloudil s představou jeho nahého těla.
"Tak jdeš?" Ozval se, když napůl visel z okna a pak jsem slyšel, jak doskočil na trávník u domu. Vylezl jsem za ním. Smáli jsme se jako šílenci a hnali se ulicí od domu.

Několik dalších dní jsme takhle vylézali z okna a toulali se okolím. Občas jsme prohodili pár slov, ale ve většině času jsme jen tiše kráčeli vedle sebe. Když jsme potkali spolužáky ze školy, nějakým způsobem jsme se vymluvili, že míříme do obchodu nebo kina abychom s nimi nemuseli mluvit. Byl jsem s Jakubem rád takhle potichu, ale stále častěji mne přepadal zvláštní pocit samoty, i když vedle mne seděl.
"Jsi vždycky takhle potichu?" Zeptal jsem se, když mne ten pocit jednou přemohl. Procházeli jsme se už několik hodin a Jakub za celý den nepromluvil ani slovo.
"Mlčím rád." Řekl tiše a sledoval vzdálený obchod s potravinami. "Obzvlášť když mám chuť na něco sladkého." Zasmál se a vyběhl směrem k obchodu, běžel jsem za ním, a když jsme vpadli do dveří, okamžitě zamířil k mraženým jogurtům.
"Jahoda, jahoda, jahoda…" Mumlal a přejížděl prstem po skle mrazáku.
"O čem bys chtěl mluvit?" Zeptal se o několik minut později, když jsme prošli lesíkem za obchodem a posadili se na břeh malé zarostlé vodní nádrže.
"Jako dítě jsem sem s tátou chodil chytat ryby." Usmál jsem se nad tou vzpomínkou. Jakub se rozhlídl po okolí a pobídl mne, abych mu to vyprávěl, zatímco se plastovou lžičkou snažil otevřít kelímek s jogurtem.
"Měl jsem prut, který jsem si vyrobil z větve a kusu vlasce místo splávku měl oříznutý korkový špunt a jako háček starý hřebík. Nikdy jsem nic nechytil." Zasmál jsem se.
"Nejspíš tu ani žádné ryby nebyly a táta se tě jen snažil zabavit." Oznámil mi Jakub, kterému se podařilo prorazit ve víčku kelímku díru a nabrat si pořádnou porci jahodové zmrzliny. "Jestli tu ty ryby byly, už nejsou." Dodal s plnou pusou.
"Právě jsi mi zkazil nejlepší chvíle mého dětství." Odfrkl jsem si. Podíval se na mne a provinile vrátil další plnou lžičku zpět do kelímku, vypadalo to jako by se trestal. Rozesmálo mne to ani jsem nevěděl proč, ale nemohl jsem se přestat smát. Zavrtěl hlavou, strčil mne rukou do ramene a s pohledem do dálky si dopřál další lžíci.
"Máš vážně ten jogurt rád, viď? Zeptal jsem se po chvilce, kterou jsem se vydýchával ze smíchu.
"Jahodový je nejlepší. Měl sis ho taky koupit." Zápasil se zmrzlou hmotou a pak mi ji nabídl. "Chceš ochutnat?" Zeptal se a přitom natáhl ruku se lžičkou mým směrem. Trvalo několik vteřin, než jsem si uvědomil, že se nakláním a dotýkám se svými rty těch jeho. Krátký chladný dech vonící po jahodách mi ovanul tvář a kolem žaludku se mi sevřela pěst. Odtáhl jsem se o několik centimetrů a zadíval se mu do tváře, měl kamenný výraz šoku s mírně staženým obočím, vypadal stejně vyděšeně, jako jsem se v té chvíli cítil já sám. Možná to mne podnítilo k tomu ho políbit znovu, lehce jako předtím, ale o něco déle. Nepohnul se a snad ani nedýchal, když jsem znovu a znovu lehce zahrnoval polibky jeho zavřená ústa. Nad kolenem jsem ucítil chlad, když mu plastová lžička vypadla z ruky a vyklopila na mne mražený jogurt. Byl to výstřel ze startovní pistole ohlašující začátek závodu mezi mou touhou a rozumem. Přesunul jsem se rty přes jeho bradu na krk a touha protrhla cílovou pásku, když jsem ucítil jeho rychlý tep pod tenkou rozpálenou kůží. Ruce mi vystřelily k jeho hrudníku a mírným tlakem jsem ho položil na záda, nepřestával ho líbat na krku a on těžce vydechl, když dolehl na zem. Lehce jsem zlíbal hranu jeho čelisti a vrátil se ke rtům. Sledoval mne tím vyděšeným pohledem a v ruce stále svíral kelímek s jogurtem. Několika letmými polibky přes tváře a spánky jsem ho donutil zavřít oči a ani jejich víčka jsem nenechal bez dotyku mých rtů. Vrátil jsem se k jeho krku a mírně jsem ho pootevřenými rty hladil, zapřel jsem se rukama o zem u jeho ramen a koleny mu stiskl ze stran boky. Ztuhlé svaly čelisti mu krátce zaškubaly a on mi vydechl do ucha. Okamžitě jeho rty jako magnet přitáhly ty mé a lehce jim vyšly vstříc. Chuť jahod mi na okamžik utkvěla v ústech. Přesunul jsem kolena výš a jednu ruku položil na jeho hrudník, prsty jsem zatáhl za zip jeho mikiny. Zvuk běžce, když se rozeběhl po kovové dráze zipu, na chvíli způsobil, že se Jakub odtáhl a věnoval mi opět vyděšený pohled s lehkým zastřením duhovek. Jeho oči měly barvu medu ve sklenici, kterou nakláníte pod slunečním světlem, vrhaly stejné jantarové odlesky a já je chtěl všechny do jednoho mít pro sebe. Prsty jsem v těsném závěsu za zipem přejížděl po látce jeho trika, když jsem na břiše mírně přidal nehty, přivřel oči a lehce se se vdechem prohnul v zádech. Vklouzl jsem rukou pod jeho tričko a celou dlaní přejel až ke krku, kde jsem si ho za zátylek přitáhl k polibku. Ucítil jsem nejdříve lehký dotek prstů za levým uchem a pak už mne obě jeho dlaně hřály na tvářích a krku. Polibek se během vteřiny prohloubil a oba jsme lapali po dechu. Vytáhl jsem mu triko až ke krku a dlaněmi ho hladil všude, kde jsem mohl narazit na novou neprobádanou část jeho těla. Prsty jsem četl příběh každého centimetru husí kůže na břiše, jizvu po operaci slepého střeva, zvláštně vypouklou část jeho pupíku i cestičku z jemných chloupků pod ním. Jeho ruce křečovitě svíraly mé tváře, a když na chvilku povolily, zlíbal jsem jeho hrudník, po kolenou jsem se pomalu přesouval níž a nepřestával ho hladit vždy tam, kde se mé rty dotkly jeho kůže. Přerývavě dýchal a prsty tlačil do trsů trávy za svou hlavou. Povolil jsem pásek na jeho kalhotách a rychlým pohybem rozepl knoflíky na poklopci. Chytil mne rukou za mikinu na rameni a silně stiskl, až se mi jeho nehty bolestivě zaryly do kůže. Zvedl jsem pohled a viděl ho, jak mírně vrtí hlavou.
Ve vteřině kdy jsem pustil gumu spodního prádla, odsunul se stranou a sedl si s obličejem ukrytým v dlaních. Díval jsem se na něj, jak seděl s rozepnutým poklopcem a vyhrnutým trikem pod mikinou a přál jsem si, abych se mohl vypařit jako mlha a už se nikdy neobjevit.
Přemýšlel jsem co říct nebo udělat ale než jsem se rozhodl, Jakub se prudce zvedl, zapnul si kalhoty a byl pryč.

Zbýval ještě týden do maturitních zkoušek a já jen seděl na posteli ve svém pokoji s učebnicí na kolenou, které jsem si ani trochu nevšímal. Máma odjela s Deanem do města a byli jsme s Jakubem sami v celém domě. Zíral jsem na dveře a přál si, aby na ně zaklepal, aby se rozletěly na kusy a aby tam stál. Věděl jsem, že je v pokoji naproti mým dveřím a několikrát jsem se přistihl, jak u nich stojím s rukou nataženou ke klice. Co bych mu řekl, jsem však nevěděl, jen jsem ho chtěl vidět a možná se omluvit za to, jak jsem ho před dvěma dny málem znásilnil. Opravdu jsem se cítil jako bych se o to pokusil, ale uklidňoval jsem se stále dokola tím, že se nebránil a chtěl to stejně tak jako já. Chtěl to. Ze začátku to chtěl a já bych to udělal znovu, udělal bych to klidně hned teď. Zavřel jsem knihu a jedním skokem jsem vyrazil z pokoje. Zaklepat na dveře bylo těžší, než jsem si představoval a tak jsem chvíli jen stál a díval se na kliku. Dveře se nečekaně otevřely a já stál tváří v tvář překvapenému Jakubovi.
"Hele vážně mě mrzí, že se to stalo. Teda nemrzí, udělal bych to znovu úplně stejně." Spustil jsem okamžitě vodopád slov, který mne celé dva dny svíral v hrudi.
"Chtěl jsem to a vím, že ty jsi to taky chtěl. Ze začátku. Nevím, co se pak stalo, ale omlouvám se, jestli jsem tě nějak naštval nebo ponížil tak mi to prostě řekni nebo z toho zešílím." Zmlkl jsem ve chvíli, kdy se na desce dveří u jeho hlavy objevila ruka s růžově nalakovanými nehty.
"Zrovna odcházíme." Střelil po mne pohledem plným odporu, vyšel ze dveří s kufrem v ruce a druhou držel kolem ramen nějakou holku, kterou jsem neznal.
"O čem to mluvil?" Zeptala se tiše, když vycházeli z domu.
"To netuším." Zazněl naposledy v mém životě jeho hlas a dveře se za ním s cvaknutím zavřeli.

Matka a Dean se po několika týdnech rozešli, protože se dozvěděl o mně a Jakubovi. Byl jsem ale za něho vděčný, protože mi dal do života něco, co mi ho změnilo. Vrátil mi zdravou, milující a šťastnou mámu, před kterou nemusím mít tajemství a rozumíme si víc než kdy dříve.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. července 2016 v 23:43 | Reagovat

Je zvláštní číst o pocitech homosexuála. Připadá mi to málem láskyplnější, citlivější, s větším prožitkem než u heterosexuálů. Přitom jsem jasná hetero. Dovedu ale pochopit, že je to člověku prostě dáno a nikdy bych nepřestala milovat své tři dospělé syny, kdyby se jich to týkalo.

2 Waster Waster | Web | 22. července 2016 v 2:28 | Reagovat

[1]: Velmi milé, až cítím radost za Vaše syny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama