Jablečný

18. července 2016 v 1:29 | Waster |  Povídky
Jablečný
Vyrůstal jsem se dvěma staršími bratry a být nejmladším ze tří kluků je dost těžké, obzvlášť na tak malém místě jako byla vesnička, ve které jsme žili. Tomas, nejstarší z bratrů si mne často dobíral už jen kvůli tomu, že jsem byl oproti ostatním klukům ve svém věku dost odlišný a nezapadal jsem nejen do rodiny ale spíš do celé naší vesnice. On i druhý bratr Lukas byli po otci vysocí svalnatí černovlasí hromotluci a já byl po matčiných předcích světlovlasý malý a hubený. To byl také hlavní rozdíl mezi mnou a ostatními lidmi z vesnice, jako jediný blonďák jsem si vysloužil přezdívku světlík, kterou mne častovali i se spojením mého jména Tobias světlovlas, Tobík světlík a tak různě. Časem mne to přestalo urážet a zvykl jsem si na to, takže mi tak nakonec říkala téměř celá vesnička a stalo se z toho spíš mé křestní jméno než přezdívka.
Jediný, kdo mi tak neříkal, byl můj kamarád Martin, syn mámy nejlepší kamarádky z dětství. Možná, že to byl hlavní důvod našeho přátelství, trávili jsme spolu všechen čas ve škole i mimo ni a nebylo nic, co bychom o tom druhém nevěděli.
V letních měsících jsme chodili plavat na jezero nebo se jen tak flákali po okolí, ale nejraději jsme sbírali v sadech jablka. Pan Beránek byl postarší osamělý pán a dovolil nám sbírat jablka za výslužku. Když jsme nasbírali plný vozík, mohli jsme si natrhat i pro sebe a tak jsme většinu léta trávili v korunách stromů a jedli dokud nám nebylo zle. Když nám bylo třináct, tak se takové běžné léto změnilo v noční můru.
"Poslední. Už vážně nemůžu, asi prasknu." Smál se Martin a hodil si další jablko za tričko, měl lem zastrčený za kraťasy a hrozilo, že se mu každou chvíli jablka sesypají na zem.
Smál jsem se tomu, jak s nacpaným tričkem přelézá z větve na další a trhá obrovské rudé jablko a pak mi jej hází, chytil jsem ho sotva konečky prstů, když se ozvalo prasknutí větve a Martin s křikem spadl z výšky čtyř metrů do vozíku natrhaných jablek pana Beránka.
"Martine!" Křičel jsem stále dokola, ale on se ani nepohnul. Upustil jsem všechna jablka, rychle jsem slezl dolů a běžel jsem pro pomoc. Držel jsem ho za ruku, než pro něho přinesli provizorní nosítka ze starého žebříku a kusu shnilých dveří. Děsil jsem se představou, že se neprobudí, že umře a už ho nikdy neuvidím, brečel jsem každou chvíli, kdy jsem procitnul z dlouhého spánku a z vyčerpání jsem opět usínal. Celá nejistota trvala dva dny, kdy mi neřekli nic o tom, co se mu stalo nebo zda vůbec přežije. Martinův otec pracoval v dolech a nemohl si dovolit lékaře s takovým vybavením, které by přesně určilo jeho zdravotní stav. Sedával jsem celé hodiny u jejich domu na verandě a slyšel Martina křičet bolestí, plakat i prosit o milost samu smrt, aby mu přišla dát políbení. Maminka pro mne přišla v noci k jejich domu a v ruce nesla starou plechovku fazolí, v jejích očích jsem viděl nejistotu, když mne objala a řekla, abych si tu plechovku vzal a předal ji Martinově matce. Plná plechovka úspor naší rodiny původně určená ke koupi krávy, která by pro nás znamenala mléko, smetanu, sýr a spousty ušetřené práce s oráním pole, teď dokázala v jedné ženě vyvolat naději tak jasnou i pouhým pohledem, že by ji nikdy nedokázalo nahradit ani několik let dobrého pocitu z nasyceného břicha a odpočatého těla.
"Bůh vám žehnej!" Opakovala stále dokola v slzách a líbala mne i matku na tváře tak vroucně až jsme je měli zarudlé. Ještě tu noc se u jejich domu zastavilo velké tmavošedé auto a já oknem z pokoje sledoval, jak vynášejí Martina ze dveří a všichni odjíždí pryč. Několik dní jsem každé ráno běžel ke schránce u našeho domu a doufal, že tam najdu dopis, telegram nebo kus papíru, na kterém by byl vzkaz od Martinovy maminky, když jsem zjistil, že tam není, odešel jsem do jablečných sadů, seděl pod tím prokletým stromem a ryl do něho ukradeným kuchyňským nožem stále hlouběji písmeno M.
Dopis dorazil až po týdnu a já konečně cítil úlevu, když jsem se dozvěděl, že je Martin živý. Maminka četla dopis nahlas u kuchyňského stolu při snídani, nikdo ale to ráno nic nesnědl. Ve chvíli, kdy maminka četla očima další řádky, uchopila otce za ruku a vytřeštila oči, ve kterých se okamžitě objevil šok. Táta se k ní naklonil a vytáhl jí dopis z ruky. Bylo ticho. Dusivý letní vzduch ještě ztěžknul, když se na mne upřely tátovy a matčiny oči s ukrytou bolestí.
"Co se stalo?" Natáhl jsem se po papíru, ale otec ho složil a zastrčil si ho do náprsní kapsy košile. Srdce mi vyskočilo až do krku a já těžce polkl, když mi rodiče řekli, že Martin je sice živý, ale do konce života nebude moci chodit. Nechápal jsem, co to znamená.
"Nemá nohy?" Vyhrkl jsem zděšeně a vedle mne se Tomas uchechtl nad mou hloupostí, ihned přistála na jeho zátylku otcova ruka a on už dál tiše seděl s očima upřenýma do desky stolu.
"Má nohy, ale nemůže s nimi hýbat." Vysvětlila mi máma tiše a zakryla si rukou ústa jako by klela. Oči mi náhle zalil proud slz při představě, že bych nemohl chodit běhat nebo lézt po stromech. Na strom nikdy už nevylezu, tím jsem si byl jistý, ale kdybych ještě chtěl je tu ta možnost, že můžu a tu Martin už nikdy nebude mít.
"Musí se o něj teď hodně starat a proto zůstanou do konce roku v blízkosti nemocnice. Takže tě prosí, abys mu psal dopisy, než se uvidíte." Dodal ještě otec tiše a pohladil mne po vlasech.

Psal jsem Martinovi dopis jednou týdně o tom, jak je tu bez něho ticho a jak trávím volné chvíle tím, že ukrytým nožem v kůlně chodím řezat do stromu, který mu to způsobil. Odepisoval mi obratem na každou zprávu a vždy dodal nějaký nový zážitek z města, ve kterém teď bydleli. Uplynul rok a Martin stále nepřijel, dopisy od něho chodily dvakrát do měsíce a byly stále kratší. Měl jsem strach, že o něho přijdu, že už další dopis nepošle a tak jsem prosil doma, abych za ním mohl jet. Léto se vleklo jako nikdy předtím a já chodil každý den do sadů a vyrýval do jabloně zprávy, které jsem Martinovi nenapsal. Pan Beránek sedával na sesličce pod stromem se mnou a vyprávěl mi příběhy z války, aby mne nějak odpoutal od masakrování jeho stromu. Vždy když odcházel, položil mi ruku na rameno a lehce konejšivě ho stiskl. Ten prošedivělý muž věděl jako jediný o tom, co ryji do stromu, byl jediný, který to mohl číst a byl i jediný, kdo mi pomáhal tím, že o tom nechtěl mluvit.
Poslední dopis od Martina přišel v polovině druhého roku od jeho odjezdu. Jabloň stála stejně pevně jako dřív a já cítil tíhu, jako by ji podpírala a živila má bolest. Matka doma zakázala bratrům a otci mluvit o Martinovi když jsem byl v jejich blízkosti a tak jsem stále častěji chodíval do sadů za panem Beránkem a naslouchal už posté stejným vyprávěním o válce.
"Kluku bláznivá, kdy tomu stromu odpustíš?" Ptal se pokaždé, když mne z okna svého domu zahlédl pod stromem a přišel mi s brouskem naostřit špičku zašlého nože.
"Až spadne, uhnije nebo ho sežehne blesk." Hlesl jsem v odpověď a sledoval čepel nože, jak klouže po ploše brousku.
"Co takhle místo toho ničení něco vybudovat?" Podal mi nůž a usmál se na kmen stromu.
"Mám v kůlně hromadu starých prken a hodilo by se mi, kdyby je někdo vynosil ven a třeba je použil k vybudování něčeho pěkného." Mrkl směrem do koruny jabloně a pak se odšoural zpět domů.
Představa toho, že bych měl ještě někdy lézt po stromě, mě přímo děsila, ale na druhou stranu, co víc ublíží stromu, než spousta ořezaných větví a pořádně dlouhých hřebíků od kmene až po poslední list. Ještě ten večer jsem si doma nakreslil návrh domku na stromě a druhý den po škole se vydal do sadu, poprvé od té doby bez nože.
Pan Beránek na mne už čekal u kůlny s rukavicemi, nářadím a velkou krabičkou hřebíků dlouhých jako dlaň.
"Věděl jsem, že to máš v hlavě, ty kluku bláznivá." Usmál se a ukázal na naskládaná prkna v rohu kůlny. "Jsou tvoje, pokud je pořád chceš." Mrkl na mne a odšoural se pryč.

Stavění domku na stromě mělo jednu velikou nevýhodu a to ten prostý fakt, že jsem na něj musel vylézt. Prvotní strach, který jsem cítil, se ale během několika dní ztrácel a jak jsem postupoval se stavbou, začal jsem se znovu cítit živý. Před začátkem zimy už jsem měl podlahu a základy pro stěny domku hotové. Několikrát jsem se vydal do sadů i přes to, že jsem měl být ve škole, jen abych cítil pocit z toho, že dělám něco nejen pro sebe.
Až dva roky od Martinova odjezdu jsem se konečně dokázal usmát a necítit při tom výčitky.
"Co děláš tak důležitého, že nemůžeš ani obědvat?" Ptala se mne máma dotčeně první den letních prázdnin, když jsem odmítl ochutnat její speciální recept na pečeného králíka.
"Musím jít, večer to ochutnám." Políbil jsem ji na tvář a hnal se sadem k téměř hotovému domku.
"Počasí ti bude přát celý týden. Být tebou, rychle to dodělám a pustím se do nátěru. V tomhle počasí to bude schnout jedna báseň." Ohlásil mi pan Beránek, když se přišel podívat, jak pokračuje má práce.
"Dneska ještě začnu." Hlásil jsem.
"To je dobře, kluku, ale teď si pojď vypít tuhle skvělou limonádu." Natáhl ke mně ruku se sklenicí. Slezl jsem dolů po žebříku, když jsem stál naproti kmeni, pohladil jsem prsty písmeno M, vyryté do kmene a vzhlédl jsem na svůj výtvor.
"Není to tak špatné." Uznal jsem a napil se limonády.
"Kluku bláznivá, hodnotit se má až výsledek." Smál se mi, ale mne to donutilo se také usmát.

Zelené listí a téměř zralá jablka se pohupovala v teplém větříku a já seděl na střeše svého domku a dokončoval třetí nátěr. Pár tahů štětky a má práce bude hotová. Nic mne netížilo a já si pobrukoval píseň, kterou mi jako dítěti otec zpíval před spaním. Odložil jsem plechovku s červenou barvou na větev a slezl oknem do domku. Je hotový, opravdu je hotový. Rozhlédl jsem se kolem a natáhl se pro plechovku, slezl jsem dolů, kde seděl na sesličce pan Beránek a vyřezával z kusu dřeva malou podobiznu mého domku.
"Hotovo." Oznámil jsem a položil plechovku k ostatním barvám u kmene vedlejšího stromu. Pan Beránek zvedl oči a podal mi malé jablko vyřezané ze dřeva.
"Právě v čas." Podíval se vzhůru a spokojeně zamlaskal. Prohlížel jsem si malé dřevěné jablko s vyrytými dvířky a okýnkem.
"Vaše verze se podobá jablku víc." Zamručel jsem.
"Nezáleží na tom, jak to vypadá, ale jak to vnímáš." Odpověděl mi a nespouštěl z očí domek nad svou hlavou.
"Rád bych to viděl i uvnitř, ale starej dědek jako já co mu neslouží klouby, co zmůže." Zalitoval hořce a já cítil v jeho hlase opravdovou lítost.
"Nějak to vymyslím." Usmál jsem se na něho.

Prázdniny se pomalu lámaly, když přišel dopis od Martina. S třesoucíma rukama jsem roztrhl obálku a přečetl si krátkou větu, která byla ve spěchu načmárána na kusu papíru od nějakého pečiva z pekárny U Perníčků. Usmál jsem se a ten úsměv jsem si nesl celý den. Po škole jsem se zastavil v sadu, oznámit panu Beránkovi velkou novinu, že se Martin vrací domů a ukázal jsem mu papír se vzkazem: Čekej mě koncem týdne, vracíme se domů. Martin.
Celý následující čtvrtek jsem vyhlížel z okna, zda se neblíží auto a dočkal jsem se páteční ráno, kdy jsem se na okně probudil a zvedl hlavu se ztuhlým krkem směrem k jejich domu.
Hnědé auto na příjezdové cestě zářilo čistotou a budilo dojem, že nepatří do tohoto zaprášeného špinavého chudého světa. Pro mne to bylo ta nejkrásnější věc na tom světě, protože mi přivezla zpět nejlepšího kamaráda. Seběhl jsem schody a srazil se s Lukasem ve dveřích kuchyně.
"Koukej, kam letíš ty pako na baterky!" Pustil se do mne, ale já ho odstrčil stranou a vyběhl jsem kuchyní ven z domu.
"Kde je?" Křičel jsem ještě několik metrů od jejich domu na Martinovu mámu.
"Ahoj Toby." Zvedla hlavu a usmála se.
"Kde je?" Přiběhl jsem k ní a ona ukázala do domu. Srdce se mi rozbušilo do hrudního koše, až jsem se zalykal bolestí. Příjemnou bolestí, která dokazovala, jak silně jsem v ten okamžik žil. Rozrazil jsem dveře do Martinova pokoje a viděl ho, jak sedí v křesle s kolečky a rovná si oblečení do malé skřínky naproti dveřím. Měl delší vlasy, hustší obočí a téměř mužskou bradu, která se při jeho úsměvu ještě více zvýraznila. Téměř jsem ho srazil z vozíku na zem, jak jsem se mu vrhl do objetí a tiskl jsem ho dlouho a takovou silou, až mě pálili svaly na pažích.
"Jsem tak rád, že jsi zpátky!" Křičel jsem v pokusu se nerozbrečet.
"Já taky." Řekl přidušeně a já ho pustil, zadíval jsem se mu do obličeje, usmíval se širokým úsměvem a já nezadržel slzy. Znovu jsem ho objal a cítil jeho ruce, jak mne tisknou stejně silně jako předtím.

Seděl jsem v tom známém pokoji jako dříve, ale vše bylo jiné, cizí pocity mě polívaly chladným potem a Martinovi oči měly neznámý odstín, když vyprávěl o nemocnici a několika operacích. Popisoval přístroje, které ho udržovaly naživu a všechny doktory a sestřičky, kteří ho ošetřovali.
Po několika barvitých vyprávěních se mne zeptal, jak jsem se ty dva roky měl a co jsem dělal. Uvědomil jsem si, že jsem mu nikdy nenapsal o domku na jabloni a ani o tom, jaký je pan Beránek skvělý člověk a jak mi pomohl.
"Musím ti něco ukázat!" Vyhrkl jsem najednou a prudce jsem se zvedl. Trvalo několik minut, než se nám podařilo přemluvit Martinovi rodiče, aby ho se mnou pustili samotného, nakonec však souhlasili.
Vyrazili jsme z domu a já ho vezl před sebou směrem k sadu.
"Opravdu z toho místa nemám dobrý pocit." Přiznal se, když jsme projížděli kolem několika prvních stromů.
"Nakonec budeš rád, že jsem tě sem vzal, uvidíš." Hrbolatou zem s nekonečnými trsy trávy jsme několikrát museli objíždět, ale když začal sad houstnout, cesta byla přístupnější.
"Doufám, že mne ještě cestou někde nepřeklopíš. Jinak se plazím domů." Zasmál se tomu, ale já se cítil hrozně. Ještě jsem si nezvykl na jeho nemohoucnost a on o ní žertuje příliš skutečným způsobem.
"Už tam budeme." Oznámil jsem bez známky pobavení a on ke mně zvedl hlavu.
"Vzpomínáš, jak jsi mi psal, že do toho stromu ryješ nožem?" Zeptal se a já zastavil.
"Co je?" Rozhlížel se kolem a já si uvědomil, co všechno kromě domku na stromě mu mohu ukázat, co může vidět a co také může zničit naše přátelství. Nemohu o něho znovu přijít, to se prostě nesmí stát.
"Zapomněl jsem, že je tam potok a ten nepřejedeme." Vymyslel jsem si rychle a otáčel vozík zpět, když v tom se za námi ozval hlas pana Beránka.
"Tak jsi konečně v pořádku doma, co?" Lekl jsem se nečekaného zvuku a přivřel jsem oči v modlitbě, aly neřekl nic o domku na stromě. Otočil jsem Martina zpět směrem do sadu.
"A mám i o pár koleček víc." Usmál se Martin a já opět ucítil to bolestné bodnutí jeho smířenosti.
"Jsme na odchodu." Zdůraznil jsem poslední slovo a chystal se vyrazit pryč, když v tom se stalo to, čeho jsem se bál.
"To už jsi mu ukázal svůj domek na stromě?" Zeptal se pan Beránek a ve mně tiše praskla poslední bublinka naděje.
"Domek na stromě?" Zaklonil Martin hlavu a usmál se.
"Dyť to povídám, postavil na té jabloni domek, celý rok to tam kutil dokonce i za úplného mrazu." Vysvětlil pan Beránek až příliš podrobně.
"Tam žádný potok není. Přece se teď přede mnou, vlastně za mnou, nebudeš stydět." Usmíval se na mne Martin a pokynul rukou kupředu.
Vyrazil jsem jako na popravu. Tak tohle je tedy den, kdy přijdu o svého nejlepšího přítele navždy? Neexistuje nějaká možnost, jak tomu zabránit? Hlavou se mi honily představy toho, jak se na mne Martin nenávistně dívá a uvěřil jsem jim natolik, že se mi žaludek stočil do uzlu.
"Vymyslel dokonce i takové zařízení, kterým tě dostane nahoru, abys mohl vidět, co tam uvnitř vytvořil." Pokračoval pan Beránek cestou k jabloni a já si uvědomil, o co mu celou tu dobu šlo. Zadíval jsem se na jeho šedý zátylek a přál jsem si ho udeřit. Ten naviják ze starého člunu jsem tam přece dal kvůli tomu, aby to mohl vidět on a ne Martin.
Dorazili jsme k jabloni a já se v duchu loučil se všemi Martinovými objetími a úsměvy, o které od teď až do konce života přijdu.
"Páni!" Vydechl Martin úžasem a sám na vozíku dojel blíž k žebříku. Zastavilo se mi srdce a zachytil jsem úsměv pana Beránka. Pokynul hlavou k Martinovi a nepřestával se usmívat. Otočil jsem se zpět na Martina, který prsty přejížděl po kůře jabloně, a pak se naše pohledy setkaly. Teď to přijde, blesklo mi hlavou a přivřel jsem oči pod očekávaným náporem nadávek a tíhou jeho nenávisti.
"Můžu teda nahoru?" Ozvala se lehce přidušená otázka.
"Jasně, že tě tam rád vezme ten kluk bláznivá." Smál se pan Beránek a rukou mne poplácal po zádech, mrkl na mne a zamířil pryč.
Vytáhl jsem navijákem Martina do domku a on se chvíli rozhlížel kolem, než zamířil ke stěně polepené všemi jeho dopisy a našimi fotkami, i těmi, které mi posílal z nemocnice.
"Jsou tu všechny?" Hlesl, když si je chvíli prohlížel a pak se na mne s úsměvem podíval. Zavrtěl jsem hlavou a rukou jsem zalovil v kapse kalhot a vytáhl jeho poslední vzkaz o tom, že se vrací domů. Přešel jsem k němu a přilepil kouskem izolepy papír ke stěně.
"Teď už jsou." Polkl jsem, protože mi přeskočil hlas.
Ucítil jsem na ruce jeho dotyk a pak propletl své prsty s mými.
"Napsal jsem ti jeden dopis hned první den po tom, co jsem se probral v nemocnici." Oznámil mi a z kapsy vytáhl zmuchlaný ohmataný a ošoupaný kus papíru.
"Příliš jsem se bál ti ho poslat a tak sem si ho schoval, že třeba někdy budu mít odvahu ti ho dát." Podal mi dopis a já ho jednou rukou rozložil, druhou jsem stále vnímal jeho dotek a nechtěl jsem ani na okamžik dovolit, aby se přerušil.

Drahý Toby,
ve snu ke mně dnes přišel anděl a měl tvůj obličej, řekl mi, že nese tvář toho, kdo mi zachrání život. Bylo to zvláštní, ale od té chvíle vím, že jsi mi zachránil život už mockrát jen tím, že ses na mne usmíval a já díky tomu měl teď sílu přežít ten pád a uvědomil jsem si svou lásku k tobě. Nevadí, že nemůžu chodit, protože s tebou se dokážu vznášet nad zemí.
S láskou Martin

Sklonil jsem se k Martinovi a poprvé ho políbil.
V srdci se mi rozhořel plamen, který spálil všechny vzpomínky na ty prázdné dny, které jsem celé dva roky prožíval. Líbali jsme se dlouze a něžně a stvrzovali tak svoji lásku. Jeho psanou v listě papíru, který jsem stále držel pevně mezi prsty a mou vyrytou do kmene stromu, který nás nyní držel vysoko nad zemí.
Dívali jsme se navzájem do očí, smáli se a uvědomili si, že to stejné jako před dvěma lety, jako by nikdy nespadl, jako bych ho chytil a oba jsme se tomu smáli.

V životě nastanou chvíle, kdy vám osud téměř sebere něco pro vás tak samozřejmého a vy si až v ten moment uvědomíte, že bez toho nedokážete žít. Měl jsem štěstí a mám stále, že mi mou samozřejmost osud doopravdy nesebral.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. července 2016 v 23:29 | Reagovat

Tvoje povídky jsou plné citu, čtu je opravdu jedním dechem.Musím si ještě přečíst další dvě, začala jsem vlastně od konce, u té dvoudílné.

2 Waster Waster | Web | 22. července 2016 v 2:22 | Reagovat

[1]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama