Čas říct sbohem [2.část] 18+

19. července 2016 v 2:03 | Waster |  Povídky

Čas říct sbohem [2.část]
"Přestaň!" křičím na otce a snažím se uvolnit muže z jeho sevření. Poznal jsem ho. Musí být místní, protože jsem ho už několikrát viděl. Stoupám si před otcovu nebezpečně napřaženou pěst a rukama ho odstrkuji pryč. Cítím pod dlaněmi, jak se jeho hrudník napíná a on funí jako rozzuřený býk před tím, než se vrhne kupředu. Strach. Pocit strachu obalí mé vnitřnosti ve chvíli, kdy se otcovi oči s výhružným leskem zabodnou do mých. Přijde rána. Vím to. Stane se ale něco úplně jiného, horšího než všechny rány. Otcovo sevření povolí a muž se rychle vrhne do bezpečí mezi přihlížející lidi. Stihnu ještě zaznamenat, že jeho vyděšený výraz vystřídá lítost, než mne otec prudce chytá za čelist a několik žen okolo vyjekne.
"Co si to sakra o sobě myslíš, ty smrade?!" syčí mi do obličeje a stisk jeho prstů zesílí, nehty se zaryjí do kůže na tváři a na několika místech cítím, jak ji protrhávají. Přes všechen pocit hrůzy mne těší, že jsem toho cizího člověka ochránil před otcovým hněvem. Ať už mu řekl cokoli, nezasloužil si to, co teď otec chystá udělat mně. Nebo zasloužil?
"Právě se mi tu ten zmetek snažil nakecat, že tě viděl, jak se muchláš s tím Chvojkovic klukem." Mluvil tiše, abych ho mohl slyšet jen já. Cítil jsem z jeho úst ten známý zápach alkoholu a zkažených zubů. Poprvé v životě ve mne nevyvolal strach ten páchnoucí dech, ale jeho slova. Okamžitě jsem nevděky očima vyhledal mezi lidmi Juliana, měl ve tváři takový výraz děsu, který jsem ještě nikdy neviděl. Uvědomil jsem si svou chybu ve chvíli, kdy rána pěsti zasáhla mou levou tvář. Tím, že jsem věnoval Julianovi pohled, jsem také otci potvrdil, že ten muž mluvil pravdu. Dopadám tvrdě na zem a několik okamžiků trávím ve tmě. Kolem se ozývá křik davu, dva lidé mne zvedají na nohy a táhnou mne do deště. Kapky chladné vody mne rychle probírají a já se vysmekám ze sevření dvou mužů, kteří nejspíš čekali, že mne ta jedna rána poslala do blaženého nevidomí a teď mne překvapeně sledují, jak vbíhám zpět do altánu. Rozrážím hlouček lidí, který v altánku zůstal asi jen ze zvědavosti, co se ještě semele a opět stojím tváří k otci. On na rozdíl od většiny lidí věděl, že se vrátím a jeho výraz zadostiučinění to potvrzoval. Z dálky se od jezera ozývá siréna policejního auta. Tušil jsem, že někdo zavolá policii, ale nečekal jsem je tu tak brzy.
"Měl bys jít domu." řeknu otci prostě. Přes to, že mi cuká koutek oka a pod ním mi pulsuje bolest, vím, že nechci, aby si ho odvezli. Pochybuji, že by přežil jen noc na záchytce, vypadal jako troska. Ke svému překvapení jsem o něho opravdu měl strach. Byl to přeci jen můj táta. Ten starý špinavý věčně ožralý a vzteklý muž v roztrhaných džínách flekaté bundě propálené od cigaret a prošlapaných starých křuskách. Můj táta.
"On ho ještě brání?" slyšel jsem z hloučku lidí hlas Julianovi mámy a podíval jsem se jejím směrem. Stála vedle svého muže, držela ho jednou rukou za paži a druhou si zakrývala ústa. Julian stál před svým otcem a tvářil se jako by cítil mou bolest víc, než já sám. Nebyl překvapený tak jako jeho matka. On věděl. Věděl, že přes všechnu temnou stránku mého táty mi na něm záleží.
"Neví, že to dělá. Je opilý." říkal jsem mu před třemi lety, když mne otec praštil. Julian tu byl už měsíc na prázdninách. Byli jsme spolu v lese a já měl položenou hlavu v jeho klíně. Seděl opřený o kmen stromu a hladil mne ve vlasech, nic mi nevyčítal, pouze poslouchal, co jsem mu říkal a občas jen prohodil "já vím" nebo "máš pravdu". Druhý den ráno mne otec dokonce objal a omlouval se. Večer už byl znovu opilý a vše se vrátilo do normálu.
Sirény policejních aut se blíží a já už se rozhoduji, že budu otce prosit, aby odešel, když se několikrát jeho oči stočí na mne a Juliana, pak plivne na podlahu, otočí se a vyrazí do deště.
Mluvím s policisty, kterým bych už mohl vlastně říkat i jménem, protože se už velmi dobře známe.
"Už je doma?" ptá se mne policista v průhledné igelitové pláštěnce, pod kterou se na jeho uniformě leskne odznak strážníka a štítek se jménem Miller.
"Ano, odešel, než jste přijeli. Už nebude dělat problémy." ujišťuji ho.
"Dobře, v to také doufáme." řekne strážník a než s kolegou odejdou zpět k autu, tiše dodá. "Už kvůli tobě."
Vracím se do altánu a uklidňuji Julianovi rodiče, že je vše v pořádku. Věnuji ještě Julianovi rychlý pohled a on přikývne. Pochopí. On jediný vždy pochopí, co chci říct, aniž bych musel vyslovit jediné slovo.
Prolézám oknem do svého pokoje a tiše za dveřmi naslouchám cinkání lahví z kuchyně. Svlékám si promočenou bundu a mikinu. Tričko si nechávám, i když je také na několika místech vlhké a opět si přehazuji přes ramena bundu. Teď už nebudu dlouho moknout a stejně už nemám žádnou suchou mikinu. Z vedlejší místnosti se ozve vrzání kuchyňské lavice a já přimrznu na místě. Uklidní mne až cvaknutí vypínače v koupelně. Rychle vylézám z okna a přivírám ho tak, aby nebylo vidět, že je otevřené. Přestalo pršet a mokrá tráva vrže pod mými gumovými podrážkami, když se vydávám kolem jezera na kraj lesa, kde už na mne čeká Julian. Mlčí. Objímá mne a stále mlčí. Cítím na zádech, jak mne dlaněmi hladí a jeho dotyk rozhání napjatost z mých svalů.
"Rodiče byli vyděšení. Viděl jsem to." říkám mu.
"Jo. To já taky." přizná a položí studené vlhké prsty na můj krk. Pustím ho ze sevření a z blízka se na něho dívám. Vypadá jako by se každou chvíli měl rozbrečet a mne bodne u srdce provinilý osten. Jistě, že není má vina to, co se stalo, ale přesto toho byl svědkem právě jen kvůli mně. Nepamatuji se, zda někdy předtím byl přímo svědkem toho, kdy jsem schytal ránu od otce. Křičel na mne, to ano, ale před nikým mě nikdy neuhodil.
"Jsi v pořádku?" hladí mne palcem pod okem, kde se nejspíš už objevila modřina. Neodpovím mu. Nechci lhát. Julian zavrtí hlavou a otočí se ke mně zády. Chvilku jen přechází od jednoho stromu k druhému a zpět.
"Tohle ti nemůže dělat!" spustí najednou hlasitě. Myslel jsem si, že to přijde. Bude na mne křičet i on.
"Do hajzlu!" zakleje a složí obličej do dlaní. Promne si prsty oči a zadívá se na mne. Musí si o mne myslet, že jsem idiot. Stojím a nevím, co bych měl říct. Hlavou mi bloudí věty, které by určitě nechtěl slyšet jako například, že to zítra bude v pohodě. Táta se vyspí a pár dní bude zase klid. V horším případě by stačilo jedno slovo. Promiň.
"Viděl nás." řeknu pravdu. "Ten chlap nás viděl a řekl mu to." zvýším hlas, ale nechci na něho křičet.
"Sakra." zakleje znovu Julian a mne zatím opravdu dochází, jaké bude mít náš polibek následky. Otec může ublížit i Julianovi. Byl by schopen to udělat? I přesto, že ten polibek pro mne znamenal tak moc si teď přeji, aby k němu nedošlo. Tedy aby k němu nedošlo tamtomu chlapovi na očích. Mohl se odehrát teď, protože tady jsme ukrytí před všemi okolo.
"Musíš odjet." slyším se říkat pevným hlasem.
"Cože? Zbláznil ses? V žádném případě tě tu nenechám." vrtí hlavou Julian a snaží se mne chytit za ramena. Odrážím jeho ruce. Musí jet pryč za každou cenu. Julian se mne pokusí znovu sevřít, pár chvil spolu zápasíme a já ho vždy od sebe odstrčím. Musí pryč. Nemohu dopustit, aby se mu něco stalo.
"Přestaň s tím!" rozkřičí se na mne a z očí mu tečou slzy. Vidím je, jak se lesknou i přes tmu, která se kolem pomalu snáší.
"Prosím." šeptá pořád dokola a já spustím ruce. Prosby nemám rád. Jako dítě jsem prosil tolikrát a nikdy nebyla žádná má prosba vyslyšena. Julian mne okamžitě chytá za bundu a položí čelo na mé rameno. Přiznám porážku. Nechci, aby odjel a nechal mne tu.
"Bože." zamumlá a chytá mne kolem ramen. Zavírám oči. Nechci vidět okolní svět. Opětuji mu objetí a hladím ho prsty ve vlasech. Připomíná mi to naše poslední loučení a možná, že i tohle je jedno z posledních.
"Omlouvám se." šeptám a tisknu rty do jeho vlasů. "Nechci, aby se ti něco stalo."
Zvedá hlavu a líbá mne. Hořký polibek smutku.
"Pamatuješ si, jak jsem se jednou schovával v tom domku u mola?" zeptá se mě, když spolu sledujeme Slunce zapadající za stromy. Jistě, že si to pamatuji. Domek dříve sloužil jako sklad pro rybáře z města, aby si tam mohli nechávat pruty a náčiní k rybolovu. Později z toho udělali pokladnu pro půjčovnu loděk a v době, kdy jsme domek objevili my, měl vylomený zámek a byl plný nepotřebného haraburdí tehdejšího majitele. Párkrát jsem se tam schovával po tom, co mne otec zbil, ale domek si pak odkoupil někdo jiný a zámek tam znovu visí až do dnes.
"Našli jsme tam malé patrony a házeli je do ohniště. Rodiče se divili, že tak praská dříví a my se smáli jako blázni." vzpomínám s úsměvem.
"Jdeme." Směje se Julian a vbíhá do lesa. Táhne mne za ruku a o chvíli později se oba zastavujeme u malého dřevěného domku na břehu. Od jeho dveří vede do klidné vody krátké molo z prohnilých prken. Několik kachen se s poplašeným máváním křídel vrhá do bezpečí jezera a rychlými tempy mizí pryč.
"Je zamčený." oznámím, když mne Julian pustí a přechází kolem domku.
"Ne na dlouho." směje se a vyloví z trávy nějaký kus dřeva.
"To by se ti nepovedlo, ani kdybych ti to dovolil." hlesnu a přejdu k němu, chytím ho za ruku, ve které drží prkno a chystám se mu ho vytrhnout, když si mne přitáhne k polibku. Vášnivost, se kterou mne líbá, mi na chvilku zatemní mysl. Pustím jeho ruku a natisknu ho na dveře domku. Srdce se mi v hrudi rozbuší takovou silou, že mi pulsuje i v konečcích prstů, které se dotýkají Julianovi tváře. Nové. Všechno je tak nové tak lákavé a tak omamující, že mi několik sekund trvá uvěřit tomu, že se to děje. Líbáme se pomalu a jemně, rychle a hladově, vášnivě a nekontrolovatelně když v tom se Julian odtáhne, otočí a jediným švihem urazí zámek ze dveří. Vnímám jen řinčivý zvuk pantů a tupý dopad zámku na zem vítězoslavný smích a skřípot petlice, vrzání otevíraných dveří, cvaknutí vypínače a na mé stále ještě roztřesené nohy dopadne kužel slabého světla.
"Musel jsi to udělat." řeknu smířeně.
Julian odhodí prkno někam do trávy, otře si ruce o sebe a s úsměvem se na mne otočí.
"Musel jsem ti dokázat, že se to povede." přizná a zatáhne mne do domku. Chytím kliku dveří a zavřu za námi. První pocit z malé místnosti, ve které se ocitnu, je překvapení že už se všude kolem neválí krabice plné zaprášených starých věcí, ale je tu celkem čisto. Nynější majitel si musel dát dost práce s tím, to tu uklidit a nejspíš nebude mít radost z uraženého zámku.
"Hele." upozorní mne Julian a vezme z police krabičku s petardami.
"Škoda, že to tu dříve nebylo." směji se.
"Kdyby nám chyběli prsty, už by to nebyla taková sranda." vrátí krabičku zpět na místo a oplatí mi úsměv. Ten úsměv se mi zdá jiný, je to tím, že vím, jak chutnají jeho rty? Možná je to tím, že ho za každý ten úsměv chci líbat. Za všechny ty úsměvy, které mne roky držely naživu. Teď mám možnost mu to říct, říct mu, že jen on mi pomáhal to překonat. Že kvůli němu jsem odjel na nádraží a chystal se nastoupit do vlaku, který by mne za ním odvezl. Že jsem sbíral lahve po otci a měnil je za peníze, abych mu mohl z budky zavolat a slyšet jeho hlas. Že jsem tu každý rok čekal jen na něho a pak s ním chtěl odjet pryč.
Natahuji k němu ruku a pohladím ho po prstech položených na polici regálu. Zadívá se na naše ruce a proplete studené prsty s mými. Několik chvil se konečky palců hladíme po dlaních a tiše je sledujeme. Stačí mi jen jeden krok, abych ho volnou rukou objal kolem pasu a přitáhl ho k sobě. Nepatrný výdech mi ovane tvář a okamžitě se mi z něho rozežene husí kůže po těle.
"Miluju tě." protne ticho můj zlomený hlas.
Říká se, že v životě je všechno jednou poprvé. První nádech po narození, první srozumitelné slovo, první krok od gauče ke stolu, první jízda na novém kole, první den ve školní lavici, první opravdová láska. Skrývá se za tím ale mnohem víc. Vůle žít a bojovat, snaha říci co chceme, postavit se na vlastní nohy, být svobodní a radovat se ze života, potřebu se vzdělávat, zdokonalovat a realizovat tak své sny, přijetí, že máme pocity, které nám dokáží vzít vůli k životu i sílu bojovat, připraví nás o dech a my nemůžeme ani mluvit, srazí nás na kolena, až zapomeneme jak se znovu postavit, okradou nás o svobodu i radost a z nás zbydou jen hloupí idioti, kteří však poznali opravdovou lásku.
Čekám dlouhou chvíli, než se vůbec pohne. Očima upřeně sleduje svou dlaň na mém hrudníku, když je konečně zvedne a zadívá se na mne, jeho rty zdobí lehký úsměv. Cítím se najednou tak trapně, že se mi do tváří hrne krev a on může vidět mé rozpaky. Nadechuji se, abych mohl tu hloupou větu přejít nějakým vtipem, když mi jeho ruka zakryje ústa.
"Nekaž to." zašeptá a nakloní se ke mně, lehce se rty dotkne mé tváře a dalšími polibky zahrne mé ucho, krk a bradu. Chytám jeho ruku a chladivé prsty na mých ústech vystřídají dva horké měkké polštářky jeho rtů. Pokud bych si někdy představoval místo, kde poprvé vyslovím, že miluji, nejspíš by to nebylo v dřevěné krabici s petlicí na dveřích, ale v této chvíli jsem si byl jistý, že lepší místa bych si vysnít ani nedokázal.
Líbáme se, hladíme a svlékáme jeden druhého s hravou zvědavostí, která má za následek občasné chvilky smíchu a několik momentů tichého soustředění při rozepínání nedobytných knoflíků a zipů. Nazí stojíme natisknutí na sebe ve vášnivé potřebě cítit horkou kůži tak blízko, jak jen je to možné. Přejíždím dlaní po jeho krku a hrudi, bledá dokonalá kůže bez jediné pihy či nedostatku jako by zářila pod mými opálenými křivými prsty. Julian byl jako hedvábím pokrytá socha. Žádné jizvy nebo špatně srostlé zlomeniny jen alabastrové znázornění dokonalosti. Ten nahý šestnáct let v bavlně vychovávaný kluk tu stál zády natisknutý na špinavý neopracovaný dřevěný regál a já se náhle cítil jako by mu hrozila pod mým tlakem zkáza.
"Co je?" ptá se mne, když povoluji sevření jeho těla. Beze slova chodím od krabice ke krabici a nakonec z jedné dokonce zalepené vytahuji kus nějakého prostěradla. Julian mne sleduje, jak jej roztahuji na zem a na vrch ještě rozkládám bundy a mikiny.
"Lepší." uznám spokojeně sám sobě. Vracím se jedním skokem k Julianovi a okamžitě se rty hladově zaměřím na jeho krk. Směje se, když ho zvedám ze země a pokládám ho na záda do hromady oblečení. Skláním se nad jeho obnaženým tělem a přitom necítím žádný stud, když si všímám své erekce tak blízko u jeho stejně vzrušeného penisu.
"Pojď sem." vydechne a rukama mne stáhne na sebe. Cítím na stehně, jak mu pulsuje klín a líbám ho v houpavém rytmu jeho pánve. Přistihnu se při myšlence, zda už v sexu nemá nějaké zkušenosti a okamžitě zaháním představu mužů a žen na jeho těle. Julian se náhle zapře rukama a zvedá se do sedu, nepřestáváme se líbat, ale chvilkové vytržení z rytmu mi dokonale z hlavy vyžene i poslední doznívající představy. Chvíli klečím na tvrdé zemi, než si mne znovu přitáhne a já si na něho opět lehám. Jeho stehna mne svírají v bocích a teprve ten tlak jeho nohou mně přesvědčí o tom, že dnešní den ještě chystá další mé poprvé. Nejsem si v této chvíli moc jistý, že tohle poprvé vůbec zvládnu, protože mi stačí Juliana líbat tisknout se k němu a slastný vrchol není příliš daleko. Ruce na mých zádech kloužou bříšky po páteři a přes lopatky na ramena, tam, zpět a podél boků zase dolů. Jestli mne ještě chvíli bude takhle tisknout k sobě, tak to nevydržím.
"Zpomal" vydechnu mu úst tichou prosbu. Zavrní nesouhlasně, ale povolí stisk nohou. Na kůži v mém klíně se potem lepí jeho světlé chloupky a dodávají jeho penisu zvláštní auru, která mne láká. Chytám ho do dlaně a jemně ho mnu. Julian se na mne přivřenými víčky dívá a já mu pohled opětuji, zatímco mu prsty přetahuji a stahuji předkožku přes naběhlý žalud. Nakloním se pro polibek a volnou rukou hladím jeho stehno. Cítím každé jeho nepatrné zachvění, když se prsty přibližuji k jeho zadku. Krátkou chvíli rozmýšlím, zda do něho mám zkusit strčit prsty, ale strach z toho, že mu ublížím, mi nedovolí to udělat. Julianovi svaly se napínají a povolují v přenádherné souhře temp jeho ruky, která chytí mé vzrušení do pevného stisku. Chvíli se ještě pokoušíme líbat, ale přibývající vzdechy a nedostatek kyslíku nás oba donutí se soustředit každý na své a přitom společné stoupání na vrchol a následné zhoupnutí na vlně blížícího se orgasmu. První vlna mne smete z nejvyšší věže mého hradu z písku tak prudce, že mne Julian chytá za ruku a ještě několika tempy se o něco později se svou pomocí také zhoupne s vlnou do blaženého náručí orgasmu.
Probírám se z omámení a ještě zachytím slastný výraz v jeho tváři. Skousnutý spodní ret a zavřená víčka s třepotajícími se světlými řasy. Alabastrová dokonalost, naprosto dech beroucí.
"Miluju tě." vydechne a s ještě zastřeným pohledem se mi dívá do očí. Políbím ho jemně na jeho horké zarudlé rty a pohladím ho po tváři, zavře oči a vtiskne mi do dlaně letmý polibek. Přemýšlím, zda by bylo hloupé mu za něj poděkovat, protože právě teď opravdu cítím vděčnost za to, že mi jej věnoval. Sleduji jeho nahé tělo, které znám díky dotekům a ukládám si do paměti každý jeho milimetr. Jeho ruce se zježenými jemnými chloupky, jeho ramena a klíční kosti, hladký hrudník, z něhož vystupují bradavky s prstýnky z růžové měkké kůže, žebra, která se při každém nádechu rozpínají a břicho z uhlazeného potem lesklého mramoru potřísněné naším spermatem. Julian se natahuje po cípu prostěradla a začne se jím utírat. Lehám si vedle něho a sleduji ho.
"Měli bychom jít, než tě rodiče budou shánět." říkám mu, když se ke mně natočí a obejme mne.
"Ještě chvilku." zamumlá tiše a prsty mne hladí po rameni. Ještě chvilka je přesně to, co stačí k tomu, abych zavřel oči, vnímal jeho blízkost a ukolébán pocitem štěstí jsem usnul.
Probouzím se do slabého světla z žárovky u stropu, všímám si pod dveřmi pruhu denního světla a okamžitě procitám. Julian leží natisknutý na mém boku a lehce ze spánku oddechuje. Nechci ho budit, rád bych tu zůstal ležet a už nikdy nevstal, nevyšel ven ze dveří do reality, která mne čeká. Pokud se otec nepropil do rána, nejspíš si všiml, že nejsem doma a pokud je to pravda, čeká na mne. Pocit strachu sevře mé hrdlo.
"Usnul jsem." ozve se vedle mne Julian rozespale a mne si oči.
"My oba. Už je nejspíš poledne." zvedám se a rychle se oblékám. Pokud jsem mohl otce ještě víc naštvat, tohle bylo přesně ono. Přes noc být pryč. Být s Julianem. Přemítám, co bych mu měl říci, jak vysvětlit, že jsem prostě usnul někde v lese, ale je mi jasné, že ať bude má omluva jakákoli, nebude stačit.
"Musím rychle domu." vyslovím to, co mne děsí a v mém hlase je můj strach dokonale slyšet.
"Nemusíš, nějak to vymyslíme." slibuje mi Julian. Leží stále nahý na podlaze a tím nijak nepřidává na jistotě jeho slov.
"Nechápeš to." vydechnu zoufale. Shýbám se pro svou bundu, ale on ji chytá.
"Tak mi to vysvětli." naléhá, když se mi podaří bundu vytrhnout z jeho ruky. Rád bych mu to vysvětlil, tedy se alespoň pokusil, ale vedlo by to jen k hádce a já se s ním hádat nechci.
"Oblékni se, prosím." požádám ho a on se konečně zvedá. Sleduje mne vyčítavým pohledem, který mne zasáhne jako otrávený šíp.
Celou dobu mlčíme, když skládáme prostěradlo a vracíme věci poshazované z regálu zpět na police. Zavírám dveře domku, který až na uražený zámek vypadá, jako by se v něm předešlá noc vůbec neodehrála.
"Půjdu s tebou." protrhne dlouhé ticho jeho hlas, když se vracíme lesem. Měkká vlhká půda porostlá mechem tlumí naše kroky a já přímo slyším bít své srdce. Vyděšeně tluče někde u žaludku zaplněného chladným olovem.
"Zvládnu to." ujišťuji ho, aniž bych si sám byl alespoň z poloviny tak jistý. Opět zavládne ticho a já se ztěžka nutím k chůzi. Dorazíme ke karavanu jeho rodičů, je to jedno z těch luxusnějších obytných aut, která se od našeho, ve kterém bydlím s otcem, liší už jen tím, že stále mají kola.
"Ani netušíš, jaký jsme o tebe s tátou měli strach!" vyřítí se ze dveří Julianova máma a obejme syna. K mému překvapení mne přitom pohladí po tváři a věnuje mi soucitný pohled. Trvá mi jen vteřinu, než si uvědomím, že po včerejší rvačce s otcem musím mít při nejmenším monokl. Rád bych, aby k té malé modřině dnes nepřibyla spousta jiných.
"Hledal tě tu." oznámí mi Julianova matka a tím absolutně potvrdí mé obavy.
"Jo. Už musím jít. Uvidíme se později." věnuji povzbudivý pohled Julianovi a neberu na vědomí jeho pokus mne zastavit. Kolikrát už se mě v mém životě pokoušel zastavit a ochránit?
Kráčím po cestě jako odsouzený k šibenici. Zvažuji dokonce, zda se nemám otočit a utíkat zpět. Zastavuji se a následně opět přemlouvám nohy do kroku. Zpoza nízkých jehličnatých stromů se jako z mlhy vynořují dveře, ke kterým však nezamířím. Na poslední chvíli se schovám mezi stromy a plížím se k oknu. Zavřené. Nevěřícně zírám skleněnou deskou na západku okna. Přikládám na studené okno dlaně, abych viděl dovnitř.
"Sakra!" unikne mi ze rtů, když vidím dokořán otevřené dveře od svého pokoje.
"Kdes byl?!" ozve se mi za zády. Trhnu sebou a prudce se otočím za hlasem. Otec stojí s lahví whisky v ruce a druhou se opírá o kmen nejbližšího stromu. Jak jsem ho mohl přehlédnout?
"Ptal jsem se, kdes byl?!" zvýší hlas a náhle jako by vyrostl o pár centimetrů. Neodpovědět by bylo mnohem horší, než kdybych řekl pravdu.
"Usnul jsem. V lese." skoro šeptám odpověď a cítím, jak se mi začínají třást ruce.
"Tak ty jsi usnul v lese." zvedne flašku jako by se chystal na přípitek, pak ji přiloží ke rtům a nakloní. Vidím, že mne za celou dobu nespouští z očí a já pod jeho pohledem stojím přimrazen k zemi.
"Půjdeme dovnitř a můžeš mi to všechno vyprávět, co ty na to?" utírá si rukávem ústa, přejde ke mně a přehodí mi přes ramena paži, v níž drží whisky. Cítím na hrudi náraz dna poloprázdné lahve a jako opilec vracející se k ránu domů se jím nechám vléci ke dveřím. V okamžiku, kdy se dveře otevřou, mne otec strčí dovnitř a já narazím do kuchyňského stolu naproti vchodovým dveřím. Narovnám se a hledím otci zpříma do tváře. Zatínám pěsti. Nepraštím ho, ale přemýšlím o tom. Už dlouho cítím potřebu mu rány vrátit, ale vždy se nakonec jen snažím bránit před těmi jeho.
"Chceš mě praštit?!" pozná, na co myslím, strčí do mne a já opět narazím do stolu, ale teď se okamžitě rukama odrážím a znovu stojím otci tváří v tvář. Pohledem ho vyzývám i přes to, že mne uvnitř těla sžírá strach. Je na čase se mu postavit. Je na čase ukončit všechny ty dlouhé roky plné teroru.
Několik vteřin se měříme pohledy navzájem, když se náhle ozve cinkot lahve dopadající na podlahu a otcovi ruce sevřou límec mé bundy.
"Pusť mě!" zachroptím a snažím se jeho ruce povolit, zatímco mne strká zády směrem k mému pokoji.
"Tak hele ty malej nevděčnej zmrde, nebýt toho, že tě tu snášim, byl bys dávno už někde na ulici a prodával svůj zadek německejm turistům!" křičí mi přímo do tváře. Narazím zády na dvířka skříně a otcův stisk ještě zesílí, kluby tlačí na můj hrtan a já stěží lapám po dechu. Nashromáždím tolik slin, kolik zvládnu a plivnu mu do tváře. Tlak z mého hrdla zmizí a já se konečně dvakrát volně nadechnu. Při třetím nádechu dopadám zády na postel a otec mi věnuje přesně mířenou ránu. Nejspíš mi zlomil nos a má ústa naplní chuť krve. Dusím se jí a vše se mlhavě ztrácí v dálce, než dopadne další rána, která mne opět probere. Oči se mi zalijí slzami, každá z nich vypaluje slanou brázdu od koutků víček přes spánky a zachytávají se mi ve vlasech a na chrupavkách uší.
"Dokud budeš pod mou střechou, tvůj zadek zůstane pěkně v kalhotách!" pokračuje křikem otec a odráží mé pokusy ho ze sebe shodit, praštit ho, škrábnout nebo cokoli, co by mu druhý den bolestí připomnělo to, co mi udělal.
"Doufám, že sis to včera užil, protože to bylo naposledy cos tu malou buznu viděl. A nemysli si, že nevím, co jste v tom lese dělali!" vrčí vztekle a já se přestanu bránit, ležím a tiše polykám krev, která mi plní ústa.
"Jestli ho ještě jednou uvidím se kolem tebe motat, přísahám, že si ho rodiče budou muset znovu složit dohromady. Rozumíš?" Dokončí otec, a když přikývnu, ještě mne několikrát dlaní poplácá po tváři. Dveře s vylomenou klikou se přivřou a já slzy sleduji otcův stín, jak mizí na stěně chodby a z kuchyně se ozve cinkot lahví. Krčím se v rohu postele, objímám svá třesoucí se kolena a hřbetem ruky otírám krev tekoucí z nosu, která po několika minutách naštěstí ustupuje. Později usuzuji podle hmatu, že není zlomený a bořím obličej do polštáře. Za okny se začíná smrákat a já nehnutě civím na fotku nalepenou na nočním stolku. Dva šťastní kluci u ohně, který je nemůže popálit, protože mají dětskou představu nezranitelnosti. Sedí na plastových židlích a s úsměvem sledují své rodiče. Je to jako obrázek ze života někoho jiného. Strhávám prsty fotografii a ta neslyšně dopadá na koberec.
Je konec. Opakuji si stále sám sobě v mysli a nakonec už jen tupě zírám do šedého stropu.
Z letargie mne vytrhuje jemné zaklepání na okno, otočím hlavu na bolavou stranu tváře a zadívám se do okna. Julián s naléhavým pohledem ukazuje směrem na západku na plastovém okenním rámu. Natahuji se a otáčím kličkou. Okno se okamžitě prudce otevře.
"Sbal si věci!" křikne na mne Julián a vylézá na okno.
"Na co cekáš?! Dělej!" naléhá a přehoupne se oknem na podlahu vedle postele, okamžitě loví v mé skříni a skládá oblečení na matraci vedle mne. Necítím v té chvíli naprosto nic, než sžíravý potit viny. Nikdy jsem ho neměl zatahovat do svého života. Připomíná mi tím pobíháním mou matku, také vždy plnila a pak naopak vyprazdňovala kufry.
"Přestaň." hlesnu a zní to téměř znuděně. Výraz naprostého překvapení se v jeho tváři okamžitě mění v šok. Stojí s hromádkou triček v ruce na půli cesty ke mně.
"Co…?" začne, ale zmlkne, když se zvednu a vracím oblečení zpět do skříně, kam patří.
"Neměl bys tu být." oznámím a táhnu ho za rukáv bundy k oknu. "Pak ti to vysvětlím, ale teď jdi." držím rám okna a hledím do překvapené Juliánovi tváře. Vlhké vlasy mu rámují obličej a dodávají mu ještě více zmučené vzezření.
"Půjdu jen s tebou!" zoufale ke mně natáhne ruce, ale já ho zastavím.
"Jdi, prosím." skloním hlavu a sleduji jeho boty, jak chvíli přešlapují po odřeném linoleu a pak projdou kolem mne pryč z mého zorného pole. Zavřu okno, sklopím západku a poté naprosto propadnu dusivému tlaku na hrudi. Několikrát se jen těžce nadechuji a sedám si opět do rohu postele.
Skřípění dveří od pokoje a těžké nepravidelné kroky mi oznamují další otcovu opileckou kontrolu mé přítomnosti. Nevím, zda to dělá kvůli mně, nebo pro vlastní přesvědčení o svém vítězství. Sám se přikláním k druhé možnosti, protože se opravdu cítím být poražený. Kdybych se jen mohl zbavit myšlenek na Juliána, na jeho zlomený výraz, když jsem ho posílal pryč. Opětovné zaskřípění pantů zohýbaných dveří. Otec skončil s pravidelnou obchůzkou kolem mé cely. Překvapeně se posadím, když mi do nateklého nosu vnikne vůně smažených vajec. Na kraji nočního stolku svítí do šera bílý talíř a orosená sklenice jablečného džusu. Všímám si utěrky s hromádkou ledu zamotaného do igelitového sáčku, neváhám ani chvilku a přikládám si led ke své tváři a nosu. Jídlo nechám netknuté, ale upiji trochu džusu.
"Víš, že je to pro tvé dobro." zamumlá hrubý hlas a já okamžitě přikyvuji. Není to ten druh bezmyšlenkovitého souhlasu, vím přesně, co se za těmi slovy skrývá. Omluva, za jeho ač krutý ale dobře míněný trest, něco jako když plácnete dítě přes ruce, které se kvůli své hlouposti popálilo o plamen svíčky. Otec stojí na prahu dveří a lehce se houpe na alkoholem obtěžkaných nohách.
"Děkuju." odpovím a myslím to nejspíš vážně, sám nevím.

Budím se do šera a několik vteřin nevím, zda Slunce vychází nebo zapadá. Otevírám okno, vůně orosené trávy ranní chór a narůžovělé světlo za stromy lesa. Lehký vánek s vůní borovic mne hladí po tváři. Téměř okamžitě jsem oblečený a prolézám oknem ven. Na poslední chvíli se ale vracím zpět do pokoje a procházím dveřmi do kuchyně, cestou kopu do kusů rozbité židle na podlaze.
První spatřím otcova záda opřená o lavici u stolu, zase usnul s lahví v ruce. Tiše se sunu kolem něho a pak zůstávám stát. Otec sedí u stolu s hrnkem kávy a luští křížovku, přitom si pobrukuje melodii nějaké country písně. Ten výjev je tak neuvěřitelný až přemýšlím, zda ve skutečnosti neležím v posteli a tohle se mi jen zdá. Než dokáži uznat, že jsem se prostě už z té spousty ran do hlavy zbláznil, tak se na mne otcovi oči zvednou v němé otázce. Okamžitě se chystám od této nepochopitelné situace uniknout ven dveřmi, když v tom mne otec zarazí.
"Stůj!" zazní zvláštně cize jeho hlas. Otočím se k němu. Jediným dlouhým krokem je u mne a já ze zvyku přivírám oči a čekám, kam padne první rána. K mému překvapení se naopak místo bolesti objeví celkem příjemný dotek na mé bradě. Zírám v šoku do zkoumavé tváře otce, který natáčí můj obličej na světlo.
"Nevypadá zlomený." řekne jako doktor, který vás takovou větou zbaví představ svědivých týdnů se sádrou, o nichž jste byli celé hodiny v čekárně přesvědčeni, že vás čekají.
Vytrhávám se z němého úžasu a couvám otci z dosahu.
"Co to má být?!" zvýším hlas a aniž bych to měl v plánu, mávnu ke stolu, kde leží načatá křížovka a kouřící hrnek s černou kávou. Otec si opět začne broukat a bez jediného pohledu mým směrem se vrátí k luštění křížovky.
Všechno mi pomalu začíná docházet, když po cestě od karavanu zamířím k návštěvnické části na břehu jezera a nevidím na obvyklém místě jeden luxusní bílý obytný vůz. Je pryč. Juliánova rodina odjela. Jsem sám. Cítím se jako by mi chyběla převážná část těla a já byl jen kus masa, co se hroutí k zemi. Mířím tam, kam mne ještě chvíli táhne setrvačnost a pak opravdu dopadám na kolena.

Prosklená stěna a za ní na nemocničním lůžku leží muž. Vypadá mnohem starší než by měl být podle data narození vepsaného mým písmem do formuláře v mé ruce. Dělá se mi nevolno ze zápachu desinfekce od opodál stojícího vozíku pro uklízečky. Zírám na zelený kýbl a přemýšlím, zda do další kolonky formuláře mám vypsat skutečné nebo vymyšlené telefonní číslo. Nakonec nechám řádek, kontakt na osobu blízkou, nevyplněný.
Několik chvil ještě sleduji přes sklo otcův hrudník, jak se nepravidelně zvedá a při klesání se několikrát trhavě zastavuje. Dopují ho léky a udržují ho ve spánku, prý je jeho srdce příliš slabé a nezvládlo by abstinenční příznaky. Sedám si do tvrdé židle na chodbě, veškerou pozornost věnuji zahánění myšlenek si zlámat prsty, které prostrkuji jejím chladným kovovým výpletem.
V jedné vteřině ještě cítím na kolenou tvrdou papírovou desku s nevyplněným papírem a v té druhé už kolem mne chodí lidé v čerstvě nalakovaných černých botách. Vždy jen lehce stisknou mé rameno nebo mi věnují polibek či pohlazení na temeni hlavy. Mumlají stále dokola, jak je jim mé ztráty líto a ani jeden z nich se mi při tom nedokáže upřímně podívat do tváře.
Jsem přesně tam, kde mám být. Nalevo od zkypřené hlíny otcova hrobu a napravo od květinami ozdobeného hrobu matky. Sleduji dva stejné kameny vystupující ze země. Žádná na věky vytesaná jména do žuly, žádná data. Pouze dva obyčejné neopracované kusy bezcenného šutru.
Cítím na zádech teplo a pak mne obejmou paže v příliš povědomém stisku. Tlak na rameni od opřené brady. Mlčíme. Je až k nevíře jak přirozeně to na mne působí i přes dva roky dlouhou propast od posledního takového objetí. Jistě, že se musel dozvědět o otcově smrti od někoho z místních, ale ani mne nenapadlo, že se tu objeví. Snažím se nehýbat, protože mám náhle strach, že to není jen má představa ale skutečnost. Slunce zakryje mrak, ruce náhle zmizí a poryv větru odnese poslední pocit tepla z mých zad. Jsem sám.
Lesní cesta se klikatí do kopce, mokré bahno klouže pod podrážkami bot bez vzorku, které už dávno ztratily svůj lesk. Běžím a cípy černého saka se zachytávají o větve a popínavé rostliny na krajích úzké pěšiny. Zastavuji se až na hraně nejvyššího bodu kamenného převisu. Věnuji jediný pohled dolů na jezero a jeho stromy porostlému okraji hluboko pode mnou. Světlá skála ještě více září v kontrastu se zabahněnými botami a lemy černých kalhot. Vítr mi cuchá vlasy a trhá sakem do stran kolem mých boků. Stačí jediný krok. Stačí jen zvednout nohu a šlápnout do prázdna.
Jediný krok.

Udělám ho.
*

Inspirace:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. července 2016 v 16:27 | Reagovat

Krásně, citlivě napsaná povídka o citech vůči rodičům i milému člověku. Přečetla jsem ji v jednom "zátahu". Jen mi trochu vadilo, že jsem si musela text "obtáhnout", aby byl pro mne čitelný. Je to škoda, na tmavém podkladu tmavá písmena nejsou čitelná.

2 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. července 2016 v 23:18 | Reagovat

Je to krásně čitelné, ale nemusíš to nechávat na bílém pozadí, udělej si blog podle svého. Já to kolikrát změním a pořád hledám ty správné barvy. Jen se držím toho, že kdo chce číst, musí to vidět. Opravdu by bylo škoda, aby tak zajímavé čtení někdo opustil jen kvůli tomu. Je obdivuhodné, že ti záleží na připomínce, to cením. Díky. :-)

3 Waster Waster | Web | 22. července 2016 v 2:37 | Reagovat

[2]: Bílé pozadí stránky se mi zalíbilo, je čisté a nutí mne tak více psát.
Znovu děkuji za všechny milé komentáře.

4 Emo Emo | E-mail | 25. července 2016 v 1:45 | Reagovat

moc pěkná povídka :-)

5 Waster Waster | Web | 25. července 2016 v 2:03 | Reagovat

[4]: Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama