Čas říct sbohem [1. část]

19. července 2016 v 1:59 | Waster |  Povídky
Čas říct sbohem (1.část)
Stojím v koupelně u umyvadla, studenou vodou si umývám krev z roztrženého rtu a rozseklého obočí. Zbil mě. Znovu. Dělá to rád, když je hodně opilý. Posledních pět let vlastně ani nevystřízlivěl, budí se u stolu s flaškou chlastu v ruce. Co umřela máma při autonehodě, kterou zavinil právě kvůli opilosti, začal chlastat ještě o to víc. Podváděl ji s alkoholem, a když mu uhnula z cesty, hned se s ním oženil. Soudně nařízená léčba z protekce, nejnižší možný trest. Otcův právník a soudkyně byli nějací staří známí, nebo spolu spali. Už ani nevím.
Zadívám se na svůj obličej, za většinu jizev v něm může také otcova ruka nebo předmět v ní a bylo jedno, který zrovna držela. Jedna jizva nad pravým uchem se do dnes pořádně nezhojila. Bylo to před měsícem, když mne uhodil prknem, které mělo sloužit jako nový práh dveří, ale já kvůli škole neměl čas jej přišroubovat. Otec mne dokonce potom odvezl k nemocnici, jenže se pro mne zapomněl v alkoholovém opojení vrátit a já odjel domů autobusem se třemi stehy.
Lékaři jsem řekl, že jsem zakopl.
Lidem, kteří otce lépe znají, musím i několikrát opakovat, odkud všechna má zranění údajně pochází, ale ne vždy se mi podaří jejich přesvědčení vyvrátit. Například zítra, ve škole budu znovu požádán, abych osvětlil záhadu nových poranění a jako obvykle to bude nějaký barvitý příběh mé nešikovnosti.
Odmotávám kus toaletního papíru a utírám si obličej od krve, která se stále řine z levého obočí. Ret mi pulsuje bolestí a na spánku se mi tvoří fialové otisky kloubů. Dnes mě nešetřil. Celkem jsem dostal pět ran. První bolela nejvíc, protože jsem pocítil úder pěstí do břicha jen párkrát a na tu bolest si nejspíš nikdy nezvyknu, na rozdíl od obličeje, který se však na druhou stranu hůř vysvětluje. Spláchnu zkrvavený papír do záchodu a vyhlédnu z okna našeho malého karavanu na vzdálené jezero. Měla to být rodinná idylka, splněný sen. Bydlet na místě kam jiní jezdí na dovolené a potom co umřela máma, se z toho stala klec bez zámku, který by znamenal alespoň tu nepatrnou naději na útěk. Útěk. Už mnohokrát jsem ho plánoval a jednou jsem dokonce i odjel. Na dvanáct hodin. Seděl jsem na nádraží ve městě vzdáleném dvacet kilometrů a očima hypnotizoval tabuli s odjezdy vlaků. Dvě hodiny jsem se odhodlával koupit si jízdenku a pak bylo pozdě. Vlak odjel i s mou chvilkovou odvahou a já dalších pár hodin čekal na autobus, abych se vrátil zpět k otci. To bylo ten den, kdy mi myšlenky na útěk vyrazil z hlavy prknem a také jsem si poprvé myslel, že to otec musel udělat. Že jsem si to zasloužil.
Jezero se v západu slunce třpytí oranžovými odlesky a na chvilku mne obejme hřejivý pocit léta. Každý rok k jezeru jezdí na prázdniny spousta lidí a vše tak zvláštně ožije. Včetně mě, protože každé letní prázdniny se vidím se svým kamarádem Juliánem a na ty krátké dva měsíce se můj život přesune o pár centimetrů mimo klec, ve které žiji. Jsem s ní stále spoutaný, ale nejsem uvnitř. S Juliánem se znám od šesti let, kdy sem s rodiči přijel poprvé a letos už to bude desátý rok, co se vrací. Celé ty roky si pravidelně píšeme nebo voláme a stali jsme se nejlepšími přáteli prakticky hned první den, co jsme se potkali. Tenkrát zuřila silná bouřka a já ho viděl z okna svého pokoje stát na dešti a brečet. Když jsem za ním vyběhl, řekl mi, že se ztratil a neví, kudy má jít. S mou maminkou jsme ho odvedli zpět k jeho rodičům. Na druhý den se bouřka přehnala a on mi přišel vrátit pláštěnku, kterou jsem mu půjčil. Celé hodiny jsme si pak hráli u jezera a strávili spolu každý další den až do konce prázdnin. Následující roky jsme si byli stále blíž, čím víc jsem ho znal, tím víc mi pak chyběl, když odjel.
Letos se na něho opět těším mnohem víc, než kdy dříve. Týden. Už jen jeden týden. Usměji se nad tou myšlenkou a ve rtu mě opět nepříjemně štípne.
Smyji z umyvadla zbytky krve a z lékárničky vytáhnu náplast. Přelepím ránu na obočí a rychle se vydám do svého pokoje. Kolem otce spíš proběhnu, než projdu a vysloužím si tak další hromadu nadávek. Přibouchnu dveře pokoje. Zámek je luxus, který si bohužel nemohu dovolit a tak využívám malého prostoru mezi postelí a dveřmi tak, že zapříčím židli opěradlem o kliku a nohami o postel. Stal se z toho celkem účinný způsob jak zamezit otevření dveří z druhé strany. Věřím, že kdyby otec opravdu chtěl dovnitř, nebyl by i tak veliký problém dveře vyrazit. Je však většinou příliš opilý, než aby se mu to podařilo a tak se uchytí v mém pomláceném těle malý pocit bezpečí, který mi dovolí alespoň v klidu spát.

Ráno je horší, než jsem čekal. Bolest. Hlava mi třeští a každý nádech připomene pohmožděná žebra. Musím vynaložit mnoho sil, abych se vymotal z přikrývky a ještě víc, abych se převlékl. V odrazu zrcadla stojí chlapec, který mne sleduje krví podlitým okem. Zavrtí hlavou a přetáhne si s bolestným syknutím tričko přes deset centimetrů velkou fialovou skvrnu pod žebry. To co je druhým skryto, jako by neexistovalo. Vytáhnu ze skříně kalhoty a na chvíli se zadívám na fotografiemi polepenou vnitřní stranu dvířek. Uprostřed celé té změti vystříhaných obrázků se na mne s úsměvem dívá máma a ve svých bílých svatebních šatech vypadá jako anděl. Je to jediná její fotka, kterou mám. Vzal jsem si ji v den jejího pohřbu přímo z její zavřené rakve před tím, než ji ponořili do tmy a já bych ji ztratil z očí už navždy. Svatební fotografie v černém rámu se saténovou stuhou. Nemohu uvěřit, že byla tak šťastná v den svatby s tátou a nemohu ani uvěřit, že on potom dovolil, aby s ní byla pohřbena zrovna tahle fotka z jejich svatby. Přejíždím prsty po obrázku ženy, která mi dala život a o svůj přišla, zpívala mi před spaním, když zatarasila dveře židlí a ode mne slyšela jen pláč, stírala si nenápadně slzy svými kaštanovými vlasy a šeptala, že tatínka proklel zlý čaroděj, proto bouchá do dveří a křičí, ale za chvilku bude všechno v pořádku, protože ho naše láska dokáže vysvobodit. Zlý čaroděj Alkohol, mami? Je dobře, že tu teď nejsi. Už ti totiž neublíží. Když přivírám dvířka skříně, upoutá mou pozornost jiná fotografie, jsem na ní já s Juliánem. Naše první společná fotografie a také poslední, kterou maminka fotila. Sedíme na umělohmotných židlích a opékáme buřty nad ohněm. Obyčejná fotka a přitom je něčím výjimečná. Tvářím se na ní šťastně. Usmívám se. Jako bych to ani nebyl já. Mezi všemi ostatními našimi fotkami je tahle má nejoblíbenější. Slupuji izolepu, kterou je připevněna ke skříni a novým proužkem lepenky ji nalepím na noční stolek u postele. Oblékám se a s batohem na zádech odstraňuji židli z pod kliky dveří. Otec spí na lavici v kuchyni a celý náš malý karavan se jako každé ráno v denním světle mění ve skladiště skleněných lahví od whisky piva slivovice a dalších flašek se zahraničními etiketami, které se válejí všude po podlaze. Vytáhnu z linky plastový pytel a sesbírám několik prázdných lahví z bezpečné vzdálenosti od brlohu té ožralé bestie. Každodenní rituál. On to koupí a vypije. Já to sesbírám a směním za peníze v místním obchodě, abych si koupil snídani. Někomu by se to mohlo zdát jako dobrý systém. Mě ostatně taky. I když to obnáší se každou noc zatarasit v pokoji a celý den být ve strachu kdy mine vhodná chvíle utéct z otcova dosahu.
"Dnes jen ten koláč, hochu?" ptá se mne obtloustlá prodavačka a očima těká od mého rtu k obočí a zpět. Žiji tu roky a téměř každý den chodím do stejného krámu, ale neznám jméno majitele a ani jedné prodavačky. Vsadím se, že oni všichni ale znají moje a kdyby si nebyli jistí, můj obličej a pytel lahví v ruce přímo křičí, že jsem syn místního ožraly Málka, co zabil svou ženu a ani nebyl po právu souzen. Přesně tohle si budou šuškat hned, jak odejdu ze dveří.
"Děkuju." hlesnu a přendám pytel s lahvemi přes přepážku. Prodavačka vytahuje jednu po druhé, vyloví v kase drobné a položí je na pult.
"Ten koláč si klidně vezmi." usměje se na mne povzbudivě.
Nechám ležet peníze za koláč na pultě, zbytek si shrnu do kapsy batohu a s díky odejdu. Nemám rád lítost. Lidé ji většinou jen předstírají, udělají něco správného, jen aby se hned na to mohli druhým pochlubit, jak jsou dobročinní a ohleduplní. V horším případě to dělají jen, když jsou si jistí, že je při tom vidí někdo, kdo je pochválí za jejich laskavost, v nejhorším čekají, že jim i vy něco dáte na oplátku. Naučil jsem se hrát s kartami, které mi život rozdal a osobně si myslím, že hraji celkem obstojně, když stále dýchám. Těžce ale přeci jen.
Dorazím ke škole přesně včas na první vyučovací hodinu. Před jarními prázdninami zažila tahle stará barabizna hyzdící docela pěkné náměstíčko malou katastrofu. Popraskalo staré potrubí a polovinu školy vyplavila tsunami. I po několika týdnech tu je stále cítit vlhkost a některé spodní učebny jsou mimo provoz, prý je to v nich jako ve vypuštěném akváriu. I když ke škole necítím nijak zvlášť silnou oblibu doufám, že vydrží stát alespoň tak dlouho, abych jí stihl projít. Pochybuji, že by otec byl ochoten platit autobus, abych mohl dojíždět do vedlejšího města. Sám zastává názor, že jediné co člověk potřebuje vědět je, kde je jeho místo a to mne prý ve škole stejně nenaučí. Podle mne jemu konkrétně stačí, když ví kde má lahev. Týden se láme překvapivě rychle a bez zvláštních komplikací. Většinu času trávím mimo domov a tátovi se vyhýbám obloukem, v čemž mi dost pomáhá okno v mém pokoji. Nedokázal bych ani říct, kolikrát už jsem jím za život prolézal ven a zase zpět, ale jsem si jistý, že je to vícekrát než dveřmi.

V den příjezdu Juliána sedím na kraji lesa u jezera, kde je naše smluvené místo po celé ty roky, co se známe. Sleduji, jak se hladina vlní, poslouchám, jak voda naráží na břeh, když mne v tom obejmou zezadu něčí ruce. Trhnu sebou, ale okamžitě ho poznám a položím ruku na jeho předloktí, které mne pevně svírá. Opře se bradou o mé rameno a tiše spolu sledujeme jezero. Deset let a jen rok a půl z toho nám opravdu patřil.
"Tolik mi to chybělo." řekne mi a já ho na souhlas pohladím po ruce. Měl jsem vždy rád, když jsme se dotýkali, ale nikdy jsem neměl chuť ho políbit nebo něco víc, než ho jen objímat. Tedy až do téhle chvíle. Ten pocit mnou projede rychlostí blesku a zanechá za sebou zježené chloupky po celém mém těle.
"Už máš vybaleno?" zeptám se, abych přestal myslet na to, zda bych ho vůbec mohl políbit a jaké by to bylo.
"Ne, běžel jsem hned za tebou. Dokonce jsem ještě nechal kufr v autě." přiznává a tiše se směje. To bylo snadné pochopit, vlastně to bylo samozřejmé, protože já jsem tu seděl téměř celý den, jen abych měl pocit, že každou chvílí už přijde, i když jsem věděl, že s rodiči přijede až za několik hodin.
Jeho ruce nečekaně zmizí a vřelé teplo na mých zádech vystřídá náhle chladný poryv větru. Obchází mne a já k němu zvedám hlavu v očekávání. Chvilku mne pozoruje a pak si kleká vedle mne, drží mě prsty za bradu a natáčí můj obličej ze strany na stranu.
"Ten hajzl!" sykne znechuceně.
"To nic není." uklidňuji ho. Chvilku se díváme jeden druhému do tváře. Vůbec se nezměnil od loňského léta, jen jeho blond vlasy jsou jinak ostříhané a v blankytném oceánu jeho očí se objevuje kapka slané vody. Udělal bych cokoli, jen abych dokázal v té chvíli vysušit ten rozpínající se oceán.
Vrháme se jeden druhému do náruče tak prudce až mi na pár tepů vynechá srdce. Přitahuji si ho blíž a on si sedá obkročmo mezi mé natažené nohy, objímáme se a hladíme dlouhé minuty nebo hodiny. Na čase nezáleží. Nezáleží na tom, zda tu takhle zůstaneme celé dva měsíce, protože by to byl ten nejlépe strávený čas v mém životě. Srdce mi bije ohromnou rychlostí proti hrudníku jako by snad chtělo dohnat jeden celý život navíc, jako by se chtělo dostat k Juliánovi a s každým úderem být blíž a blíž. Se zavřenýma očima vnímám vůni jeho trika okolní trávy a blížícího se deště. Déšť. Mám rád, když prší, protože v dešti jsem našel jednoho dobrého přítele. Déšť znamená vodu a voda život.
"Bude pršet." mumlám tiše jako ze snu.
"Mám rád déšť." odpoví a v tu chvíli se k zemi snáší první studené kapky. Obloha se zlověstně zatáhne, ale my sedíme dál až do chvíle, kdy ucítím, jak se Julián třese zimou.
"Musíme se schovat už je zima." zašeptám, ale zvedáme se, až když nebe protne první klikatý blesk.
Běžíme celí promočení podél jezera mezi karavany a oknem lezeme do mého pokoje.
"Počkej." říkám, když Julián se smíchem prolézá za mnou. Pomalu otevírám dveře ze svého pokoje a s úlevou zjišťuji, že otec není doma. V koupelně vytahuji ze skřínky čistý ručník a vracím se do pokoje. Zavřu dveře a zapříčím židli za kliku dveří. Pro jistotu.
Julián stojí uprostřed pokoje z lemu trika a konečků jeho vlasů padají na podlahu kapky vody. Přecházím k němu a ručníkem mu utírám obličej a suším vlasy. Když je má mokré, jsou tmavší a vlnité. Usmívá se na mne a mlčky se nechává sušit.
"Půjčím ti něco na sebe." oznamuji a vyndám ze skříně mikinu a bundu. Poděkuje a svléká si mokré tričko. Neměl jsem v plánu tam stát a zírat na něho, ale tělo nechtělo poslechnout a otočit se. Julián měl šlachovité ruce, to už jsem věděl, dokonce jsme se spolu nesčetněkrát koupali v jezeře, ale od té doby jeho tělo zesílilo a bylo vidět každý sval pod jeho bledou kůží, když si oblékal mikinu a bundu, projel mnou pocit zklamání, že už se nemohu dívat.
"Připraven opět vyrazit. Musím se stavit za našima a hlavně tebe rádi uvidí. Každopádně je to zahajovací večírek a tam nesmíš chybět." usmívá se.
Rychle se převlékám a za chvilku už oba opět lezeme oknem ven do deště. Vyrážíme směrem k místu, kde každý rok parkují Julianovi rodiče, když mne z ničeho nic zatáhne za ruku a zastaví se. Otáčím se na něho. V jedné chvíli stojíme naproti sobě v dešti na stejné cestě, kde jsme se před deseti lety potkali poprvé a ve druhé chvíli se k sobě tiskneme v prvním polibku. Cítím, jak mi z jeho kapuce stékají kapky na tváře a chladí rozpálenou kůži. Nikdy předtím jsem neměl potřebu se s nikým líbat a teď jsem nemohl a nechtěl přestat. Zaslechl jsem jednou ve škole rozhovor dvou spolužaček, bavili se o líbání a prý každý polibek chutná podle toho z jakého důvodu k němu dochází. Až dnes jsem ale poznal pravdu, že kdyby měla láska nějakou příchuť, byla by to přesně ta, kterou právě teď cítím na rtech. Nejspíš jsem Juliana miloval už dlouho. Hodně dlouho. Střádal jsem si do zvláštní části své duše všechny naše nepatrné doteky, objetí při bolestných loučeních a naopak hřejivé pocity u srdce při opětovném shledání. Ta část duše byla jako polepená dvířka mé skříně. Mohl jsem si vzpomínky prohlížet a na chvilku je držet před očima.
"Chci být s tebou už napořád." šeptá mi do ucha, když se ještě chvíli držíme v náručí. "Už nechci odjet, budu tu s tebou a chránit tě, aby…" přitisknu rty na jeho a nenechám ho dokončit větu, protože její konec znám. Podobnou větu mi řekl před pěti lety, když jsem se musel vrátit k otci po tom, co ho propustili z léčení. Celou dobu, kterou trávil na odvykací kúře, se o mne starala paní, která tehdy bydlela vedle nás, dnes ani nevím, kde a zda vůbec ještě žije, odstěhovala se rok po tom, co se otec vrátil a já přišel o to jediné opravdu bezpečné místo. Hned první noc se táta opil a vystrčil mne oknem ven. Jediný, kdo o tom věděl, byl Julian, kterému jsem od sousedky volal a řekl mu, co se stalo. Donutil jsem ho přísahat, že to nikdy nikomu neřekne. Nikdy nikomu, odpověděl tehdy. Další roky se mnou nesl břemeno pravdy jen on, i když nevěděl vždy o všem, co mi otec provedl. Dlouho jsem mu tajil pravdu o tom, že způsob jakým se v pokoji chráním, mne naučila máma, už když mi bylo pět let. Bylo mnoho toho, co jsem mu zatím neřekl a mnohem víc tajemství, která se nikdy ani nedozví.
"Až přijedu na prázdniny, budu tě chránit, aby ti už nemohl ublížit." řekl rozhodně a tenkrát jsem tomu teprve jedenáctiletému klukovi věnoval své srdce a absolutní důvěru.
Rád bych tu teď zůstal s ním v objetí a líbal ho až do konce života, ale doléhá k nám vzdálené volání a mne okamžitě přepadne pocit, že se něco stalo otci. Běžím za hlasy tak rychle, jak dokážu a ve chvíli kdy dorazím k altánu u jezera, potvrdí se má domněnka. V blízkosti ohniště vidím otce, jak jednou rukou drží za bundu pod krkem nějakého muže a druhou zatnutou v pěst se chystá k úderu. Křik shromážděných lidí náhle protne otcův hromový řev. "Lžeš! Ještě jednou řekneš takovou blbost a přísahám, že tě na místě sejmu, ty hajzle!" Vrhám se vpřed a nezastaví mne ani Julian, který se mne snaží chytit za bundu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama