S posledním paprskem dne

2. dubna 2015 v 19:35 | Waster |  Povídky
Leželi jsme vedle sebe v prázdném pokoji, holé stěny s oprýskanou vlhkou omítkou byly naším jediným úkrytem před světem venku. Byla tu jen ta postel pod oknem za nímž právě vycházelo Slunce a ohřívalo sychravý ranní vzduch. Dýchal pravidelně a klidně, poslouchal jsem jeho srdce s uchem přitisknutým na holém hrudníku. Býval jsem vzhůru první a zvykl si jen tak ležet a čekat.
Ucítil jsem jeho dotek na zádech, lehce přejel prsty po páteři tam a zpět. Zvedl jsem hlavu a zadíval se mu do tváře.
"To, co nás dříve táhlo vpřed, nás dnes drží zpět."
Usmál se, jako to dělal vždy, když věděl víc než já. Ten výraz jsem měl rád, ale dnes byl jiný. Nebo ho změnila ta věta kterou před ním vyslovil?
"Jak to myslíš?" Opřel jsem se o loket a ucítil chlad vzduchu na teplé kůži. Stejný chlad, který se dotkl mé duše.
Zaklonil hlavu a protřel si oči. Zahleděl se do stropu a pátral po vlhké skvrně nad postelí.
"Jen si myslím, že takhle nemůžeme žít napořád. Probudit se každé ráno v tomhle pokoji vedle sebe a pak celý den předstírat, že to tak není, abychom se tu večer zase setkali a mohli se další ráno budit spolu." Pootočil hlavu na polštáři a zadíval se na mne zmučeným výrazem.
"Jinak to nejde." Povzdechl jsem. "Vím, že to není snadné, ale je to jediný způsob, jak být spolu." Položil jsem mu dlaň na hrudník, ale sotva se ho dotkla, odkryl se, vstal z postele, nazul si boty a odešel z pokoje se slovy: "Tak zas večer".
Ležel jsem ještě chvíli sám v prázdné místnosti a nasával ten poslední kousek jeho tepla, než zmizel i on.
Celý den jsem na něho myslel, každý závan větru v korunách stromů, té nekonečné zeleně jeho očí. Každou kapkou vody, která plnila kýbl pod děravou střechou v kuchyni. Čeření hladiny mé duše při každém jeho slově, které mi šeptal do ucha. Vůně cigaretového kouře z nedopalků v popelníku, které pod jeho prsty hořely, stejně jako má kůže.
Přišel dlouho po západu Slunce, to nikdy neudělal, vždy se vracel, aby poslední paprsky dne mohl věnovat mě. Abychom spolu na rozpadlé verandě v obětí dávali sbohem času denního světla, který trávíme odděleně. Teď jsem tu seděl sám a bylo to hrozné, prázdné a zbytečné.
"Musel jsem si něco zařídit." Hlesl tiše a lehce mne políbil na čelo.
"Bál jsem se o tebe." Zamumlal jsem si spíš pro sebe.
"Už jsem u tebe a budu tu celou noc." Posadil se za mne na vyšší schod na verandu a objal mne, věnoval mi lehký polibek na rameno a opřel se o něj bradou. Začal mne jemně kolébat a s každým pomalým zhoupnutím se vytrácel můj smutek, až mne konečně úplně opustil.
"Chybíš mi tu celé dny. Nemůžu opustit dům dál než sem na tenhle schod, aniž bych se nebál, že se ztratím a už tě nenajdu." Pohladil jsem ho po rukách a opřel se o ně rty.
"Je už pozdě, začíná být zima, půjdeme do postele." Zvedl se na nohy, aniž by pustil mou ruku a vytáhl mne k sobě, díval se mi do tváře, pak se usmál a dlouze mne políbil. Propadl jsem se do sametu, který mi klouzal po těle a protékal mezi prsty jako horký med. Vtáhl mne do domu a svlékal mne cestou do ložnice. Miloval jsem žár jeho těla, když byl plný touhy a vášně. Vydával omamující vůni a jeho kůže sladce a přitom hořce chutnala. Padl jsem nahý na postel a sledoval, jak svléká triko a stahuje kalhoty spolu se spodním prádlem. Naklonil jsem se k němu a stáhl ho na sebe.
Probudil jsem se s prvními paprsky světla. Otočil jsem se na posteli a objal ležící horké tělo vedle mne, zavrtělo se pod mým dotykem a já spokojeně vydechl.
"Dnes je špatný den." Zamumlal mi rozespale do vlasů a políbil je.
"Tak zůstaneme v posteli a ty nikam nepůjdeš?" Usmál jsem se a pevněji ho objal.
"Musím jít, ale večer se k tobě vrátím." Jeho hlas zněl smutně a mne náhle přepadl pocit, že jestli odejde, už se nevrátí.
"Nechoď. Zůstaň se mnou, už si nevzpomínám, kdy jsi tu naposledy byl přes den." Chytil jsem ho za ruku, ale vykroutil se z mého sevření a rychle se oblékl.
"Už musím." Rychle, ale něžně mne políbil a pak odešel a nechal mne zase samotného.
Seděl jsem celý den bez hnutí u okna a sledoval verandu. Stromy obklopily dům a keře přerůstaly přes cestu. Kdy naposledy jsem byl venku z toho domu? Proč nikdo neprosekal keře, které už zakrývají celou plochu pozemku?
Odvrátil jsem pohled až když se začalo stmívat, přešel jsem přes kuchyň a zadíval se na díru ve stropě, pokrýval ji tmavě zelený mech a plíseň. Kýbl na židli byl rezavý a na několika místech děravý. Podlaha prolezlá červotoči se rozpadala a páchla po hlíně. Jak dlouho jsem ten dům neopustil? Otevřel jsem lednici, žluté skvrny, prázdný talíř, zápach plísně a ta kyselá pachuť se mi uchytila na patře. Kdy jsem naposledy jedl? Zabouchl jsem lednici, ale dveře se znovu otevřely, všiml jsem si odtrženého těsnění, visícího na pár posledních centimetrech. Couval jsem v šoku dál od kuchyňské linky, ve které byly díry a kousky plesnivých pilin na hromádkách pod nimi, některá dvířka visela na rezavých pantech. Utekl jsem v šoku do ložnice a všiml si veliké hnědé skvrny na zdi a na podlaze u postele. Zalezl jsem pod moly prožranou deku a rozbrečel se. Ležel jsem stále v úkrytu, když jsem uslyšel kroky. Vylezl jsem z postele a vrhl se přes kuchyň, abych se mu schoulil v náručí a po zbytek života bych ho už nepustil. Ve dveřích ale stál úplně cizí člověk. Nějaký starý muž v černém obleku, jednou rukou se opíral o hůl a v druhé ruce držel jednu dlouhou bílou růži.
"Co tu chcete? Kdo jste? Jděte pryč z mého domu!" Rozkřičel jsem se na něho.
"Vím, že mne dnes nepoznáš. Každý rok je to stejné." Zamumlal stařec a usmál se tak, jako by věděl víc než já. Prošel pomalým krokem kolem mne a za zády mu svítil poslední paprsek dne. Sledoval jsem ho do ložnice, kde se zastavil u veliké skvrny u postele, otevřel zásuvku beznohého nočního stolku a vyndal vázu, z kapsy vytáhl lahev vody a trochu nalil do nádoby. Postavil ji ke zdi a zasunul do ní růži.
"Každý rok je to stejné..." zamumlal si pro sebe a ztěžka se posadil na ztrouchnivělou postel.
Bez hnutí jsem toho starce pozoroval.
"Chodím sem každý rok už čtyřicet osm let a ty mne nikdy nepoznáš."
"Neznám vás, jděte pryč!" Zvýšil jsem hlas a šel k němu připraven ho vystrkat ven z domu."
"Všechno je to moje chyba..." Sklonil hlavu a vytáhl z kapsy kapesník, otřel si oči a pokračoval. "Mohl jsem tomu zabránit, kdybych přišel před posledním paprskem denního světla."
Zastavil jsem se v půli kroku a sevřelo se mi hrdlo.
"Mohl jsem ti v tom zabránit!" Stařec se rozplakal a kapesník si přitiskl k očím.
"Zabránit mi v čem? Asi si mne pletete. Nikdy jsem vás tu neviděl a to tu bydlím už...." Do srdce se mi zabodl chladný nůž pravdy.
"Kdybych přišel před posledním paprskem světla...mohl jsi žít!" Stařec si stále otíral oči...tu nekonečnou zeleň jeho očí..Padl jsem na kolena a sunul se zády zpět, dál od té skvrny na zdi, pryč od louže krve na podlaze. Narazil jsem lopatkami do dveří a zůstal sedět.
"Jak...?" Vydechl jsem přiškrceně.
"V tomhle domě bydlel starý muž, byl to myslivec a když zemřel, bydlel jsi tu ty, utekl jsi kvůli otci z domova. Často jsme se tu spolu schovávali před okolním světem, ale neutekli jsme všemu. Pohádali jsme se..." Znovu si otřel oči. "Řekl jsem, že chci žít normální život, najít si ženu a mít děti. Utekl jsem od tebe, i když jsem tě miloval, bál jsem se citů k tobě. Vrátil jsem se, ale bylo pozdě..." Vzhlédl ke mne a jeho oči byly plné bolesti, tak jak si je pamatuji naposledy. "Našel jsi ve sklepě pušku a přímo tady jsi se..." Ukázal na podlahu a zabořil obličej do dlaní, hůl se svezla po posteli a dopadla s ohlušující ránou na zem. "Slyšel jsem výstřel, běžel jsem k domu, ale bylo pozdě...."
Opíral jsem se o dveře a necítil vůbec nic. Zaklonil jsem hlavu a přetočil se na podlahu.
Leželi jsme vedle sebe v prázdném pokoji, holé stěny s oprýskanou vlhkou omítkou byly naším jediným úkrytem před světem venku. Byla tu jen ta postel pod oknem za nímž právě vycházelo Slunce a ohřívalo sychravý ranní vzduch.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama