Světlo ve tmě? (18+)

26. listopadu 2008 v 0:29 | Waster |  Povídky
SVĚTLO VE TMĚ? [ 1 ]
(Obnovno na přání + několik oprav)

Prázdná sklenka na hraně stolu. Tělo ležící uprostřed místnosti, chladné mrtvé tělo ženy.
Cvaknutí zámku a zvuk otevírajících se dveří.
"Jsem doma!" zvolání téměř dospělého mužského hlasu.
"Mami?" otázka znící tichou chodbou. Zul si boty a přešel do obývacího pokoje.
"Mami?" opět žádná odezva. Sáhl na hrubou papírovou výplň dveří od kuchyně, odsunul je stranou a nakoukl dovnitř. Jediný pohled na matčino tělo ležící na dřevěné podlaze a těžký temný stín mu vyplnil útroby.
***
Vzpomínka na otce oběšeného na kabelu od lustru. Pach zvratek linoucí se od těla.
V chladné ruce kus špinavého papíru s textem téměř nečitelným: "Nedokázal jsem to, odpust mi, chlapče." Krvavé oči otce, které vzhlíželi skelným, prázdným pohledem k chlapci.
Padl na kolena a z úst mu ucházel křečovitý, bezmocný výkřik. Po pohřbu otce musel bydlet u matky. Alkoholem a cigaretovým kouřem páchnoucí byt, který byl spíš doupětem narkomanů, než domovem pro téměř šestnáctiletého chlapce.
***
"Přivítejte prosím svého nového spolužáka." oznámil učitel a přes slabé brýle očima přelétl třídu. "Noburu Kisugi k nám přišel ze školy v Jokohamě a díky svým dobrým známkách tu může být s námi, aniž by musel absolvovat první ročník." pokračoval hlas učitele a trýznivé ticho všech přítomných žáků bylo až nesnesitelné. Nobu nedokázal zvednout hlavu a podívat se do všech těch cizích tváří. Před ohlášením první hodiny byl schovaný v kabinetu třídního učitele a nepřítomně hleděl přes školní pozemky poseté spadaným listím k zastávce autobusu. Teď stál a hypnotizoval své tenisky.
"Posaď se, prosím." věta, které se bál nejvíce. Musel poprvé pohlédnout na tváře lidí, které vůbec neznal a ani netoužil poznat. První volné místo, které zahlédl, bylo vedle pěkně vzhlížející dívky. Usmívala se na něho, ale on úsměv neopětoval. Posadil se a školní brašnu položil vedle lavice.
"Ahoj, jsem Hitomi Akisada." ozvala se dívka, kterou zahlédl, než se posadil. Lehce se mu na pozdrav uklonila a s širokým úsměvem ho pozorovala. Nobu mlčel a nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že si vybral místo právě vedle nejupovídanější holky na škole.
"Toshiro Hara!" křikl učitel a dívka střelila opovržený pohledem na spícího chlapce před sebou, šťouchla ho prsty do zad. Toshiro se s leknutím narovnal a vzhlédl ke třídě.
"Cože?" zamumlal ospale a rukou si pročísl rozcuchané vlasy černé jako uhel.
"Mohl by mi prosím zopakovat, co jsem právě řekl?" zeptal se učitel, v očích mu jiskřilo potěšení, že bude moci udělit školní trest.
Toshiro pouze zavrtěl hlavou a když se učitel vrátil k výkladu, otočil se na Hitomi. Nadechl se a chtěl ji nejspíš vynadat za nepříjemné dloubnutí do zad, když si všiml Nobura. Chvíli ho jen zarytě sledoval a poté se podíval na dívku, která stále ještě vrtěla nevěřícně hlavou, až jí dlouhé kaštanové copy létaly přes ramena na záda a zpět.
"Kdo to je?" vyhrkl na ni a prstem ukazoval Noburovým směrem, ten i přes to, že o tom věděl, nevěnoval dvojici vůbec žádnou pozornost.
"To je Noburu Kisugi, víš, ten nový." odpověděla mu tiše a Nobu si byl jistý, že na něho koulí hnědé oči s pozvednutým obočím.
"Nedělej si srandu, že jsi ten, komu se zabi…" nestihl doříct, protože ho Hitomi praštila do ruky.
"Au! Přestaň do mě už strkat!" Bránil se Toshiro.
Tváře všech spolužáků se otočily ve chvíli, kdy učitel přistoupil k Toshirovi a praštil ho tlustou knihou do temena hlavy. Hitomi se ostražitě otočila a po zbytek hodiny už mlčela. Nobu byl rád, že se s ním už nikdo nepokusil promluvit do konce vyučování. Tušil, že je to kvůli varování nějakého učitele, aby na něho nikdo netlačil. Samozřejmě si to celá škola vyložila tak, že je nebezpečný šílenec, kterému může přeskočit, když ho někdo třeba jen pozdraví.
Po vyučování si pracně balil všechny své nové knihy do brašny, když s několika v rukách vyrazil ze třídy, srazil se ve dveřích s vysokým mužem a učebnice mu vyklouzly z rukou.
"Omlouvám se." řekl muž a pomáhal mu je sesbírat zpět do úhledné pyramidy. Když se Nobu na něho podíval, aby mu odpověděl, tak si všiml, že muž je oblečený do modré teplákové bundy a na široké hrudi se mu na řetízku houpe píšťalka. Chlapecky zářící oříškové oči se na několik vteřin setkali s jeho pohledem a upřeně ho z pod světle hnědé záclony vlasů sledovali.
"V pořádku." odpověděl tiše Nobu a než stihl ještě poděkovat, tak se tělocvikář s mrknutím napřímil a zašel do kabinetu jeho třídního, ze kterého právě vyšel Toshiro s výrazem neprávem potrestaného psa.
"Zase mi dal školní trest." sykl naštvaně Toshiro.
Nobu jen tázavě zvedl obočí. Když si toho Toshiro všiml, jen se zasmál.
"Dává mi jej každý druhý týden, když ho máme první hodinu. Už je to taková tradice." Objasnil Toshiro.
"Aha."
"Mám umýt okna a vytřít třídu." odfrkl si Toshiro.
"Nechceš s tím úklidem pomoci?" nabídl se Nobu a sám se divil, jak nenuceně a vřele to znělo.
"Kdybych to odmítl, byl bych hlupák." zasmál se Toshi.
Nobu opětoval jeho úsměv, ale když si uvědomil, že je to první úsměv od smrti jeho otce před třemi lety, okamžitě sklopil hlavu, aby jej tak zakryl.
Při úklidu se Nobu s Toshim sblížil a už ani své úsměvy neskrýval. Toshi mu vyprávěl o směšných zvycích na této škole a o všech hloupých trestech, které mu třídní dával. Když se ale Nobu zeptal na Hitomi, tak se Toshi zatvářil uraženě a nepromluvil celý zbytek úklidu. Nobu ho nechtěl urazit ještě víc a proto nenavazoval nový rozhovor. Toshiro promáchával houby na tabuli a jednu hodil na Nobura, ten ji se smíchem hodil zpět a tak to pokračovalo, dokud se oba unavení nezhroutili na mokrou podlahu.
Když Nobu popadl dech a rozhlédl se, tak strčil do Toshira. "Podívej!" ukázal na opět špinavá okna a podlahu. Toshi jen zakníkal a zvedal se, aby opět začal s úklidem.
Když byli s úklidem hotoví, byla už venku tma.
"Kde bydlíš?" Zeptal se Toshi, když spolu vyšli ze školy do lampami osvětlené ulice.
Noburu se rozmýšlel, jestli má říct pravdu o tom, že bydlí na špinavé matraci v maličkém bytě tvořeném převážně z dřevěných desek kusů plechu a o koupelnu se dělí s šesti dalšími lidmi. Nechtěl, aby se s ním Toshiro přestal bavit jen proto, že by to zjistil a měl také strach, aby se to nedozvěděla celá škola. Zatím sám nevěděl, zda jsou s Toshirem opravdoví přátelé, nikdy žádné neměl, ale při pomyšlení, že by byl zase sám, ho nepříjemně zamrazilo. Už v dětství si velmi špatně hledal přátele a i přes to, že je mu teď osmnáct, tak se v tom nijak nezdokonalil.
"Půjdu doprovodit tebe, stejně se ještě chci projít." odpověděl nakonec vyhýbavě.
"Moc se neprojdeš, je to jen pár ulic." Zasmál se Toshiro.
"Tak to jsme téměř sousedi." usmál se Nobu.
Cesta jim opravdu zabrala jen pár minut, než se Toshi zastavil u jednoho ze vchodů dlouhé řady domků nalepených blízko na sobě, některé sloužili jako obchody s byty v patře. Například hned vedlejší dům měl velkou skleněnou výlohu namísto dvou malých oken a zeleně zářící nápis "občerstvení" s několika nefunkčními diodami. Při bližším pohledu působila ulice poseta přeplněnými popelnicemi a špinavým vlhkým chodníkem docela strašidelně.
"Můžeš se tu ráno zastavit a půjdeme spolu do školy, jestli se ti bude chtít." navrhl Toshiro a Nobu přikývl.
"Dobře! Dobrou noc." rozloučil se Toshi a mávl, než zašel do domu.
"Dobrou." šeptl pro sebe Nobu.
Druhý den ráno ho probudil hlasitý křik dětí a všudypřítomný rachot sousedů. Chvilku se ještě převaloval po matraci a sledoval zašlou fotografii, kterou měl vždy položenou u olejové lampy na podlaze. Lehl si na záda a ohmatanou fotku si přidržel před obličejem. Cítil známou tíhu na hrudi a tlak přicházejících slz. Tátův šťastný obličej s širokým úsměvem, který znal jen z této fotografie, se před očima změnil v prázdný mrtvě popelavý výraz se široce rozevřenýma krvavýma očima. Noburu odložil zrůdný obraz zpět na podlahu a otřel si mokré oči.
Dny na nové škole utíkaly jako zběsilé. Zbýval už jen týden do letních prázdnin a Nobu si užíval každý den se svým novým nejlepším kamarádem, stále víc a víc. Teď už mohl s jistotou říct, že on a Toshiro jsou si blízcí a mají i hodně společných zájmů, většinou hlavně těch o kterých Nobu netušil, že je má, dokud ho s nimi Toshi neseznámil. Například nikdy neplaval a teď když ho to někdo naučil, zjistil, že je to opravdu zábava. Dokonce se na nové škole nemusel moc učit a dobré známky se mu hromadily. Jediný předmět, kde měl špatné známky, byla tělesná výchova. Nevěděl, jestli je tělocvikář na něho přísnější, nebo je chyba v něm samém a příliš se před učitelem cítí nesvůj. Rozptyluje ho, když u něho stojí příliš blízko, nebo se ho dokonce dotkne, to už se nedokáže ovládat a soustředit ani trochu.
"Můžu si přisednout?" zeptala se Hitomi Akisada při přestávce na oběd. Nečekala na odpověď a posadila se vedle Nobura.
Toshi jen protočil panenky a s nechutí se přehraboval hůlkami v jídle.
Nobu si všiml, že ho Hitomi v posledních dnech pronásleduje na každém kroku, ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost.
"Tak jak se těšíš na prázdniny?" zeptala se a odlomila od sebe hůlky, aby se mohla pustit do svého jídla. Nobu si všiml, že Toshi nastražil uši, aby mu neuniklo jediné slovo.
"Nevím, líbí se mi ve škole." odpověděl Nobu sklesle.
"To já se…" začal po delší pauze Toshi.
"Teď máme tělesnou výchovu, že?" skočila Toshirovi do řeči jako by ho ani neslyšela a veškerou pozornost věnovala Noburovi přitom si střídavě česala a motala prsty vlasy.
"Všechny holky jsou do toho tělocvikáře celé udělané." Zamumlal Toshi, zvedl se a odnášel svůj tác s nedojedeným obědem, když míjel Nobura, zamumlal ještě něco o tom, že ho přešla chuť.
Hitomi se zašklebila jeho směrem "Nechápu ty jeho reakce." hlesla a zakroutila hlavou, přičemž si dala velký pozor, aby uvolnila z vlasů co nejvíce vůně od šamponu Noburovým směrem.
Nobu se bez hlesnutí zvedl a následoval svého kamaráda. "Co je?" zeptal se ho, když ho doběhl. To už byl u skřínek a vytahoval si oblečení na tělesnou výchovu.
"Nic!" odsekl Toshi.
"Snad na něho nežárlíš?!" pozvedl pobaveně obočí Nobu, ale hned toho litoval.
Toshi vystřelil tak rychle, že to nestihl ani postřehnout a chytil ho pod krkem za límec košile.
"Nežárlím na něho, jasný?!" sykl rozzuřeně Toshi, jejich obličeje se téměř dotýkali. Nobu nemohl popadnout dech z náhlého šoku i tlaku kloubů na ohryzku. Takhle naštvaného Toshia ještě nikdy neviděl.
"Dokonce i ty v jeho přítomnosti zčervenáš jak nadržená malá školačka!" pokračoval Toshi, ale z jeho tónu se postupně vytratil hněv a tvář mu pohladil závoj bolesti, pustil Nobura a rychle vyběhl z šatny.
Nobu stál dlouhou chvíli jako přikovaný. Nemohl zapomenout na pohled v Toshirově tváři, jeho světle šedé oči naplnil hustý dým vzteku a stejně tak rychle se proměnily v tvrdou chladnou desku náhrobních kamenů stejné barvy, jako byly ty, na které dopadaly Noburovi slzy.

Tělocvik byl pro Nobura jedna z nejnepříjemnějších hodin a dnes to bylo ještě mnohem horší.
Toshiro s ním nepromluvil jediné slovo a vyhýbal se každému pohledu. Po několika minutách od začátku hodiny se Nobu přestal pokoušet se s Toshim nějak usmířit a prioritou se jako obvykle stalo vyhýbání se učiteli. Úlevou si oddechl, když tělocvikář oznámil, že dnešní hodina bude pouze volnější posilování a ihned si našel místo nejdále od učitele, který cviky předváděl a pak kontroloval, zda to studenti dělají podle něho. Posledních pár minut hodiny jen pobíhali kolem a házeli si mezi sebou míči. V jedné nehlídané chvíli se ale ocitl těsně u učitele a než se stačil vzpamatovat, vrazil do něho Toshiro. Nobu neudržel rovnováhu a svalil se na zem pod nohy tělocvikáře. Sedřel si loket a praštil se do hlavy, jak se snažil zamezit pádu přímo na učitele. V tu chvíli zvonek oznámil konec hodiny a všichni běželi do sprch. Nobu se přes třepetající mžitky před očima snažil nenápadně vytratit, ale učitel ho zavolal dříve, než stačil splynout se spolužáky.
"Pojď se mnou na ošetřovnu. Musíme to vydesinfikovat." Řekl tělocvikář svým jako satén hladivým hlasem a Nobu nemohl nic namítat. Ruka nepříjemně pálila a v ráně měl štěrk a prach, který se překvapivě rychle mísil s krví.
Když se Nobu ocitl na ošetřovně vedle šaten a učitel za nimi zavřel, jako by se mu s klapnutím západky sevřelo hrdlo. Rozhlédl se rychle po místnosti. Uprostřed bylo prázdné lůžko s papírovým přehozem a všude kolem na policích a ve skleněných skřínkách růžné krabičky a lahvičky, s pro něho neznámým obsahem.
"Posaď se." Řekl učitel a Nobu se poslušně posadil na nejbližší židli. Učitel na chvilku zmizel za rohem, a když se vrátil, držel v ruce kousek gázy obvaz a lahvičku desinfekce.
Noburo k němu natáhl zraněnou ruku a když ho za ni učitel uchopil, jeho tělem proudil příjemný a zvláštní pocit. Sledoval, jak opatrně zachází s jeho rukou a nemohl se přestat v mysli usmívat. Měl pocit, jako by s dotekem tělocvikáře dostal novou zásobu energie. Přes štiplavou bolest a zápach desinfekce se cítil mnohem lépe, než za celé poslední roky. Dlouhé světle hnědé vlasy měl stažené gumičkou na temeni hlavy, ale několik kratších pramenů jako by neposlušně vyklouzlo a vítězoslavně se teď dotýkaly jeho tváří a krku. Noburo sledoval prameny od kořínků po konečky splývající na vypracovaná ramena. Lemy bílého tílka. Píšťalka na hrudi se zvedala a klesala podle učitelova dechu.
Než si uvědomil, že ho pozorují dva lískové oříšky v tělocvikářových očích, bylo pozdě. Nobu se na něho díval jako nenasytné malé dětsko na tabulku čokolády a učiteli to zřejmě nevadilo, spíše vypadal, že je tím potěšený.
"O-omlouvám se!" začal Nobu rozpačitě.
"To nic, takto se na mne často dívají ti, které ošetřuji." odpověděl s ledovým klidem učitel a jemně se usmál.
"Vážně?!" zazněl překvapeně Nobu.
"Ano, ale většinou jsou to dívky." Pokračoval učitel s neskrývaným pobavením.
Nobu zrudl a téměř bez dechu odpověděl jen lehkým zakňučením.

Učitel ho prudce zatáhl za obvázanou ruku a vytáhl ho na nohy, jen aby ho mohl následně narazit zády na lůžko uprostřed místnosti. Nobu se nebránil, možná za to mohlo náhlé překvapení, nebo skrytá touha po tom, být někým ovládán. Učitel se na něho díval zvláštně nebezpečným výrazem. Noburo zalapal po dechu, cítil se jako jehně ve výběhu pro lvy. Sledoval každý pohyb učitele, který zamkl dveře ošetřovny a klíče odhodil někam na psací stůl. Když se blížil zpět k lůžku, svlékl si tílko a odhalil své vypracované tělo. Nobu se několik sekund snažil pochopit reakci svého těla. Nikdy s ním nikdo tak nezacházel a jemu to nevadilo, spíše ho to vzrušovalo. Hodně. Tělocvikář obešel lůžko a provokativně sledoval Nobura, který se nechal vést lechtivým pocitem v útrobách a téměř, jako by cítil, že to musí udělat, se položil na lůžko. Učitel tělocviku se dlouho nenechal prosit jeho pohledem a vrhl se na chlapce. Nobu nejdříve nevěděl, co dělá. Nedokázal přestat a ani se o to nesnažil. Nechal se unášet na vlně rozkoše z hladových polibků, dokud se z něho učitel nešetrně snažil strhat oblečení.
"Dost!" vydechl Nobu. Učitel však nepřestával osahávat jeho tělo, polibky se změnily v hladové ostré a bolestivé. Prsty na těle zanechávaly rudé stopy a na některých místech dokonce nehty štiplavě prošly kůží.
"Prosím. Dost!" prosil dál, ale tělocvikář jako by ho neslyšel, naopak zacházel dál s novou vlnou bolesti. Zazněl trhavý zvuk a Nobu ucítil, jak se mu lem strhávaného trika zařízl do krku a zaklonil mu hlavu vzad. Nobu se začal bránit, hladového lva to ale neodradilo, měl mnohem větší sílu a on se mu nedokázal ubránit. Tekly mu slzy, jak ho učitel zuby surově tahal za kůži na hrudi. Lem trika na krku se v jedné chvíli utáhl a Noburo si uvědomil, že jej učitel drží a škrtí ho. Jedna ruka mu automaticky vystřelila ke krku a nehty si sám rozdrápal kůži ve snaze chytit látku. Kopal nohama a zběsile volnou rukou v pěst mával kolem sebe. Ucítil tvrdý náraz na kloubech ruky ve chvíli, kdy už téměř ztrácel vědomí.
Ozvalo se pobavené odfrknutí, lem trika povolil a Nobu se zhluboka nadechl. Palčivá bolest v krku a zvláštní lechtání na ušních lalůčcích. Slzy nebo krev z rozdrásaného krku. Cítil těžké tělo, které ho tlačilo do lůžka.
"Prosím!" zachrčel Nobu a propadl v zoufalý pláč.
Znovu to posměšné odfrknutí.
Když Nobu ucítil povolení váhy na těle, okamžitě se pokusil odstrčit učitele nohama, ten ho ale za ně uchopil, stáhl ho po pás z lůžka a přetočil ho na břicho. Nobu nevěděl, jak se má ubránit, neměl už sílu odporovat. Pokusil se křičet, ale lem trika se opět zařízl do kůže na krku a nyní cítil zbytek látky, jak mu zároveň táhne ruce mezi lopatky. Kousl se do vnitřní strany tváře, když mu učitelova ruka přitlačila obličej k lůžku. Cítil, jak mu po třesoucích svalech na nohách učitel stáhl šortky i s boxerkami. Nobu se nadechl a znovu zakřičel, rána pěstí do spánku ho okamžitě umlčela a stažení krku ho připravilo o zbytek kyslíku.
"Když se budeš takhle bránit, bude to mnohem horší." zavrčel mu hlas u ucha a závan dechu následoval horký jazyk. Nobu zápasil o dech a nakonec mu byl dopřán až když přikývl.
Tělocvikář si naslinil prsty a surově je vsunul do Nobura. Ten se zakousl do lehátka a z očí mu bolestí tekly slzy. Cítil, jak se v něm pohybuje a ruce mu za zády láme do nezvyklého úhlu. Uvolnění, když učitel prsty vytáhl, netrvalo dlouho. Ihned je vystřídalo mnohem větší a delší tělocvikářovo pohlaví. Pohyboval se v něm neomaleně a bezohledně. Nobu už vnímal jen nesnesitelnou bolest. Jeho vlastní klín byl surově narážen na hranu lehátka. Přál si zemřít. Chtěl, aby to co nejdříve skončilo. Začal křičet o pomoc a doufal, že ho smrt přijme do své vřelé náruče rychle. Ale zdálo se, že učitel nemá v plánu přestat. Stále tvrdší a hlubší přírazy neměly konce. Nobu měl pocit, jako by mu něco zevnitř trhalo orgány a pomalu přestal vnímat okolí. Posledních pár přírazů již necítil. Omdlel ve chvíli, kdy se mu učitel na prahu orgasmu svalil na záda.
***
V mlhavých vidinách a vzdáleném rachotu rozpoznal známý hlas.
"Nobu!!" křičel ten hlas z dálky několika mil. Bylo to jako zlý sen, kdy se nemůžete pohnout a potřebujete plavat na hladinu. Nemůžete křičet o pomoc a pomalu klesáte jako těžký kámen, mozek vnímá jen vlnící se záblesky hladiny, která se vzdaluje.
Zvuk rozbitého skla a křik. Ten nesnesitelný křik. Někdo z něho strhl tu tíhu, kterou měl na celém svém těle. Jediné co rozpoznal, byl křik do tmy. To on křičel?! Nemohl to být on. Vždyť nemohl křičet. Byl pod vodou, v černé hlubině a i kdyby nebyl, nemohl vydat z plic výdech tak silný, aby jej hlasivky zaznamenaly.
***
Probral se a trhal sebou v domnění, že se musí bránit. Musí plavat. Nějaké ruce ho přidržovaly a on je nemohl setřást. Drželi ho pod vodou tak blízko hladiny.
"Dost! Dost! Já nechci! Nee!" křičel, ale ty ruce nepovolily.
"Nobu! To jsem já, Toshiro!"
Nechtěl otevřít oči. V ústech měl chuť krve. Odporná chuť železa, po které se mu zvedl žaludek. Hrdlem mu prošly nestrávené kusy jídla spolu se žaludečními šťávami, které ho štípaly v nose a pálily v bolavém krku. Dusil se, ale hladiny už dosáhl. Teď jen vykašlat z plic vodu. Otočil se na bok. Zvracel už jen šťávy.
"Nobu!" ozvalo se znovu. Poznal ten hlas. Ty ruce ho narovnaly a vrátily zpět zády na propocenou postel.
"Toshi?" vydral ze sebe, plíce měl jako v ohni. Hlavu plnou střepů, které se při sebemenším pohybu zabodávaly do stěn lebky.
"Ano. Jsem tady." odpověď ho přinutila otevřít oči zalepené od hořkých slz. Ležel v posteli a nedokázal se zorientovat. Mračna šedých duchů tančila kolem celého zorného pole.
"Kde jsem?" zeptal se chrčivě. Cítil každé slovo, jako osten v krku.
"Jsi doma. Ve své posteli." odpověděl Toshiro provinile. "Nevěděl jsem, jestli tě můžu vzít do nemocnice."
"Co se stalo?!" ptal se dál a opět každé slovo cítil, jak prochází hlasivkami.
"Zapomněl jsem si na dvoře náramek, uvolnil jsem se z hodiny a pak jsem viděl v šatně tvůj batoh, v tom jsem tě slyšel, jak křičíš." říká Toshi přidušeným hlasem
Nobu už víc nechtěl poslouchat. Věděl, co se stalo. Byl to to nejhorší, co v životě zažil. Nemohl se bránit. Nemohl dýchat. Chtěl umřít.
"Kde je?!" zeptal se náhle Nobu vyděšeně a čekal, že se opět ozve to pobavené odfrknutí u jeho ucha.
"Nechal jsem ho tam. Musel jsem pomoci tobě. Pokud se do rána nevzbudí, tak už nikdy, dostal pořádnou ránu do hlavy hasícím přístrojem." oznámil Toshi a natáhl se s ubrouskem k Noburovi, aby mu utřel zvratky z úst, ten sebou však poplašeně trhl a prudce se posadil.
"Nesahej na mne!" vyjekl vyděšeně.
"Já ti přece neublížím." ohradil se Toshi a pak zavrtěl hlavou. "Přece víš, že bych nikdy."
Nobu nechápal sám sebe a jeho oči se zalily slzami.
"Chci ti pomoc!" nestihl téměř doříct a Nobu se mu vrhl kolem krku. Pevně ho držel a v jeho objetí brečel snad hodiny dny nebo roky.
Toshi ho hladil ho po zádech. Nikdy se k nikomu necítit být tak duševně blízko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama