A v tu chvíli někdo zaklepal na dveře…

28. prosince 2018 v 22:18 | Waster |  Témata týdne
Pro ni…Za celé ty roky otevírání a uzavírání

Vycházím ze světélkující koule ve středu labyrintu, mířím do spleti chodeb, spíše proplouvám, než abych musel kráčet. Zde své tělo nepotřebuji, jsem jen myšlenkou, průzračnou spletí tenkých šlahouny připomínajících zakončení. Pluji jednou dlouhou chodbou plnou dveří, vznáším se nad křišťálově lesklou podlahou, mou podobu znám z jejího odrazu, nelíbí se mi, ale komu na tom záleží. Jsem tu sám tak jako vždy, tak rád sem unikám za samotou. Za radostí, bolestí, štěstím i strachem. Na krajích nejblíže světlu jsou stěny pokojů ze skla a tak sleduji dění za nimi, občas zamířím do otevřených dveří, abych byl v jejich středu. Cítím příjemné teplo prostupující mou existencí a zhmotňující se v rudou zář někde tam, kde bych měl mít hrudník. Na bíle povlečené posteli sedím já, jen mladší, má skutečná verze s tělem z masa a kostí. Chovám v náručí dítě a po tvářích mi stékají slzy. "Ahoj uzlíčku, já jsem tvůj brácha…" slyším svůj hlas šeptat, když opět vyrazím ven na chodbu, zpět do labyrintu své mysli. Teplo mne opouští ihned, jak minu hranici pokoje a já se opět průzračný, bezbarvý a prázdný ocitám v křišťálové uličce. V protějších dveřích se mihne obraz mé starší verze, jak se smíchem sleduji dítě s malou kytarou, tančící před televizí. Pokud by má současná podoba měla ústa, jistě by se pobaveně pousmála. Vydávám se dál tou cestou průzračných stěn a otevřených dveří. Některé míjím a u jiných trávím dlouhé minuty. Vzdaluji se od středu a světlo slábne, čím hlouběji do bludiště zacházím, tím krémovější a neprostupnější se stávají i stěny pokojů. Začínám si všímat častějších pokojů s přivřenými dveřmi. Otáčím se pohledem do průzračné stěny u prvních zavřených dveří. Ten pokoj je v nekonečné spleti této uličky jediný, který je kombinací zavřených dveří a čirých stěn.
Potemnělý pokoj se zářícím monitorem počítače, prázdná židle u stolu, dvě postavy ležící na posteli. Jako by celý ten obraz pohnul světem a dveře se pootevírají. Chci se k nim vydat, ale ve chvíli, kdy se ruce obou postav něžně dotknout, zůstávám se ve své nicotě vznášet u stěny. Doteky jsou nejdříve lehké jako by byly vinou náhody, poté má ruka uchopí jemné štíhlé prsy do svých. Čirou stěnu dělící mne od tohoto obrazu projde hřejivě rudá záře a stoupá po šlahounech ve spirále do mé pomyslné hrudi. Chvíli se otáčí a než se stihne ustálit, mění se přes temně fialovou v čirou modř, pálicí svým chladem. Couvám před ní pryč a náhle procházím zdí protějšího pokoje. Chlad okamžitě mizí. Otáčím se zmateně kolem a téměř se úlekem rozpustím, když spatřím školní lavici a sám sebe, tak mladého, sedět na židli. Krytý jednou rukou píši do sešitu poslední slova pod dlouhý dopis. "Beze jména" stíhám přečíst, než se rozhoduji spěšně pokoj opustit. Rozrážím dveře a podvědomě je za sebou zavírám.
Zarážím se na místě a váhám, zda se touto chodbou nevydat zpět za světlem. Hledím do temnoty před sebou na otevřené dveře na konci. Mířím k nim, ač přesně vím, co mne tam čeká. Zdi pokoje jsou ebenové a není tomu tak dlouho, co byli jedněmi z těch čirých na začátku chodby, blíže ke světlu. Na prahu se ohlížím ke světelné kouli tak vzdálené, že svou velikostí připomíná žárovku nad schody do sklepa. Propluji do pokoje. Na okamžik setrvám v naprosté tmě a poté se přede mnou zjeví postava sedící na zemi. Její, tedy mou tvář osvětluje jen monitor počítače. Shrbený nad klávesnicí se procházím fotografiemi. Její oči rámované pramínky blond vlasů, její ústa v úsměvu, její tvář na každé fotce, která se míhá po obrazovce. Přecházím blíže k té vzpomínce a sleduji svůj úsměv, bolestný, ale šťastný. Za ní, nejspíš. Cítím ve svých zakončeních novou vlnu chladu. Výjev na podlaze se mění, sedím stále na stejném místě, jen v jiném oblečení. Na obrazovce setrvává jediný čitelný řádek ve změti rozmazaného textu. Stěny pokoje potemní a rezonují, stahují se jako srdeční komory ve splašeném tamtamu. Postava na podlaze bolestně zalapá po dechu. Místností se mihnou slova psaná mým rukopisem: "Nebuď patetický, už jí na tobě nezáleží."
Opouštím pokoj a zanechávám sám sebe s tupou bolestí ve tváři, dál nehnutě sedět s očima upřenýma na slova vznášející se prostorem. Ohlížím se ve chvíli, kdy se dveře s třísknutím zabouchnou. Na okamžik se mi zdá, že ji tam vidím stát. Natahuje ruku mým směrem.
"Ne!" křičí má duše a pokouší se otevřít dveře. Průzračné zakončení mé existence mine prázdnotu, kde předtím ještě byla klika. Ebenová čerň dveří se slévá do jednolité desky a stává se součástí stěny.
"Ne!" vydechnu němě a pokouším se proplout zdí. Bez výsledku. Na okamžik se zhmotňuji do své podoby, buším do zdi a prosím, ať mne za ní pustí. V další chvíli se vznáším neschopen pohybu, obalen chladnou modří. Sleduji chodbu, jako by celému tomu prostoru nezáleželo na tom, že jedny dveře právě zmizely v nenávratnu. V dáli se se skřípavým kvílením přivřou další dveře a další dvoje po levé straně se zabouchnou. Pohnu se tím směrem, překvapen svou opět nabytou silou letím uličkou k rámu dveří. Zachytím kliku a pokouším se dveře otevřít. Marně. Zadívám se průzračnou stěnou do pokoje. Postavy v polibku na posteli se vzájemně rozpačitě dotýkají. Náhle se jedna podívá mým směrem. Její oči, její rty v úsměvu, její tvář s pohledem naprosté oddanosti. Rozpouští se a mizí. Prudce se otáčím ke dveřím, klika též průzrační a nemohu ji již zachytit. Opřu celé své bytí o desku tmavnoucího dřeva.
Trávím tam takto několik minut, než zapomínám, proč jsem tam. Proč stojím u dveří bez kliky. Už se přeci musím vrátit do světla, aby má nepřítomnost nezačala být nápadná. Vyplouvám směrem k zářícímu bodu pln zmatení nad svým jednáním u té prázdné stěny. A v tu chvíli někdo zaklepal na dveře…
Trhnu sebou. Dozvuk klepání se mění v tón oznámení zprávy na mém mobilu. Probírám se do záře lustru v obývacím pokoji. Zamyslel jsem se na tak dlouho, že si všichni museli myslet, že s přehnanou pozorností sleduji televizi. Pohlédnu na mobil na stole, natáhnu se pro něj. Matka mi věnuje překvapený pohled, když se tak náhle proberu ze své dosavadní zkamenělosti.
Cítím, jak mnou prochází vlna tepla a usazuje se v hrudi. Otevírám zprávu a vše je zpět na svém místě…
Její oči rámované pramínky blond vlasů sledovaly tuto zprávu, když ji s jemným úsměvem psala svými hebkými štíhlými prsty.
A já...stále chodím k těm dveřím, na které zaklepe pokaždé, když už to vzdávám. Průzračné steny tmavnou a opět se stávají čirými. Dveře se otevírají, přivírají a zavírají. Objevují se nové, neznámé.
 

Změna je život

9. listopadu 2018 v 3:04 | Waster |  Témata týdne
Tak si tady tak sedím. Zase sám a s jehlou v ruce. A už si zase hraju na zkurvenou oběť...nebo snad na mučedníka?
Možná jsem si to prostě vybral?
Možná na výběr nemám?
Možná to nevím?
Možná si pokládám otázky, jenom abych se slyšel mluvit?
- Nikki Sixx

Změna je život. A chvíle, kdy sledujete sami sebe krvácet na podlaze vlastní koupelny z ran, které jste si způsobili sami je vhodnou situací, kdy se zamyslet nad podniknutím nějaké změny. Například koupě nového koberečku pod záchod, jelikož takto zblízka si teprve uvědomujete množství skvrn od vlastní krve, o jakých jste se domnívali, že jste je důkladně vyčistili. Záchvěv děsivé myšlenky, o jejímž opaku jste neustále nuceni přesvědčovat své okolí. "Jsem opravdu v pořádku?". Pod onou chvilkovou slabostí se zjevují i ostatní přehlížené důkazy. Tohle je cokoli jiného, jen ne "pořádek".
Čas se postavit na nohy a projít se po stezce pravdy vedoucí jen dvěma směry a oba končí zatracením. Nebo ne? Ideální doba pro ten okamžik "těsně po". Změním to. Změním sám sebe a začnu právě teď. Oslabení sebedůvěry je na řadě ihned po průchodu dveřmi z koupelny.
Děsy v koutech chodby se skleněnými těly, několik střepů z úspěšných bitev proti nim. Už je to tak dávno, že jsem zapomněl, kdy naposledy jsem dokázal odmítnout se z nich napít. Jejich padlí druhové s etiketami držícími pohromadě zbytky roztříštěných schránek. Několik zatoulaných pozůstatků se zabodává do chodidel, válka zdaleka není u konce a oni, i přes svůj osud, nezapomínají.
Na stezce za sebou zanechávám čerstvé krvavé otisky nohou a v nastalém tichu bych přísahal, že slyším, jak na lino dopadají nové kapky. Pociťuji jejich šimravé klouzání po tenké kůži zápěstí, na dlaních a mezi prsty, než se setkají na konečcích a zřítí se vstříc podlaze v posledním políbení. Míjím větší seskupení Děsů sestavených v bojové pozici u stěny. Doufám, že mou přítomnost nevycítí a neodhodlají se nabízet mi svou náruč a hrdla plná opojných elixírů. Nejsem dostatečně silný, abych jim odolal.
Raněný pokračuji cestou a vyčerpáním sotva dýchám, když před sebou spatřím nové nebezpečí. Stěny s obličeji. Démoni vyobrazení na zdech se skrývají za mastné skvrny nad kamny a již se přesouvají i nad kuchyňskou linku. Množí se, přetvařují a třeští temné oči směrem ke mně. Ukazují do rohu místnosti, tam, kde stojí s otevřeným chřtánem, bíle oděna, jejich královna. Prázdná, stejně jako já, dychtící po potravě se dožaduje pozornosti. Nemám, co bych jí nabídl a tak pomalu ustupuji před jejím lačným chladným pohledem. Couvám a zachytávám se nohou do nastraženého oka na podlaze. Bez dechu zůstávám stát v měkkém objetí té nejděsivější tváře své skutečnosti. Opět jsem se nechal chytit a teď musím zaplatit. Pomalu se otáčím čelem ke krvežíznivému stvoření. Od posledně její tělo zmohutnělo a již pokrývá téměř celý průchod do obývacího pokoje. Její skvrnitá chapadla se v potěšení z našeho setkání kroutí po podlaze jako tlustí hadi. Mám jedinou možnost, jak se z jejího sevření vysvobodit. Svlékám si triko a stírám jím krev ze svých rukou, přibývá stále nová a tak mám dostatek k vyplacení své duše a snad i něco navíc, kdybych se s další platbou opozdil. Házím krví zvlhlý a flekatý hadr na její hlavu a ona mne vzápětí pouští dál po stezce. Cítím na zátylku její pohled a v hlavě slyším její ujištění, že příště bude cena vyšší.

Stírám zbloudilou slzu ze své tváře a zvedám oči právě ve chvíli, kdy mne sráží na kolena první bolestná rána do hrudi. Žaludek se mi převrací a já zvracím na podlahu u své postele. Nemohu popadnout dech. Tisknu ruku ke svému břichu v místě, kde se můj žaludek odmítá zklidnit. Lapám po dechu a polykám slzy, kterým nebráním v jejich snaze uchránit oči před štiplavě pálivou bolestí. Nadechuji se a padám obličejem k zemi bez ohledu na kaluž žaludečních šťáv. Choulím se polohy plodu a teprve potom s pohledem na své ruce propadám zoufalému boji o kyslík mezi vzlyky. Přes sevření hrudi ze mne vychází jen tichý křik.

Změna je život a některý život změnit nelze. To jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem vyházel veškeré lahve z chodby, lednici jsem zavřel a vypojil ze zásuvky, omyl zdi v kuchyni a po vyhození svého nahromaděného krví zašpiněného oblečení jsem několikrát vytřel celý byt.
A samozřejmě, na svůj záchod pořídil nový a tentokrát opravdu tmavý koberec.
Děsy, démoni a monstra žijí uvnitř mně a to změnit nedokáži. To oni jsou mým životem.

Potíž s pokládáním otázek je, že někdy dostanete odpovědi, které nechcete slyšet. - Nikki Sixx

Náhody neexistují 7.část

2. ledna 2018 v 4:42 | Waster |  Povídky
Ron
"Vy si opravdu nic nepamatujete?" ptá se už snad popáté profesorka McGonagallová.
"Ne. Jen jsem omdlel." odpovídám pokaždé směrem k podlaze ředitelovi pracovny. Klopím hlavu od chvíle, kdy mi chrlič u vstupu uhnul z cesty. Vím, že kdybych Brumbálovi věnoval jediný pohled, pozná, že neříkám pravdu. Snape tvrdí, že mne viděl, jak s sebou házím, než jsem opravdu ztratil vědomí. Dokonce tu prohlašoval, že to vypadalo na účinky nějaké mučící kletby. Jasně, ten toho o nich musí sám dost vědět, když po boku Pána zla terorizuje, mučí a zabíjí mudly včetně kouzelníků nečisté krve, které za mudly považuje.
"Albusi, slyšel jsi Severuse, tohle…" začne naléhavě McGonagallová a přiblíží se o několik kroků k ředitelovu stolu.
"Minervo, prosím." přeruší ji Brumbál. "Pokud pan Weasley říká, že se nejednalo o něco vážného, jsme nuceni věřit jeho tvrzení." dokončuje ředitel klidným hlasem a já cítím jeho pohled, jak mne přímo tlačí do opěradla židle.
"Pane řediteli, rád bych upozornil na to, že pan Weasley strávil celý týden na Ošetřovně pod ohromnou dávkou posilňujících lektvarů. Kdybyste takové množství podal zdravému kouzelníkovi, dokázal by po svých doručit dopis na druhou stranu Anglie rychleji než jakákoli sova." připomíná svou přítomnost profesor Snape svým klasicky protahovaným a důležitým hlasem. Vždy, když něco říká, připadá mi, že se jím sám nemůže nabažit. Přebíhá mi okamžitě mráz po zádech, i když je v místnosti příjemné teplo. Vím, že jsem v posteli byl po celé svátky, ale zmínka o dopisech a sovách mi na okamžik připadá jako mířená rána potloukem do hrudi. Nedostal jsem ani jeden dopis. Přes celé svátky. Ani jeden.
"Jen blázen by věřil, že šlo o pouhou omračovací kletbu." chytá se okamžitě návnady zástupkyně ředitele a její stín se na podlaze nebezpečně zvětšuje, když postupuje pracovnou k vysokým oknům.
"V tomto případě jsou tvrzení, o tom že jsem starý blázen, pravdivá." říká Brumbál s neskrývaným pobavením v hlase.
Vycházím na zasněžené nádvoří i přesto, že mi bylo zakázáno chodit ven. Potřebuju ale po tom týdnu, kdy jsem jen ležel na posteli, cítit čerstvý vzduch a pořádně si protáhnout nohy. Mířím bezmyšlenkovitě a překvapuji sám sebe, když se zastavuji u Hagridovi boudy. Chvíli obcházím malý domek na kraji Zapovězeného lesa a přemýšlím, jestli zaklepat na ohromné dveře, než usuzuji, že je stejně prázdný. Kdyby byl Hagrid doma, Tesák by určitě slyšel, že se tu kolem někdo motá a začal by štěkat. Všímám si ale, že z komína stoupá kouř a tak na chvilku zůstávám zase stát neschopný se rozhodnout. Ani nevím, jestli se i Hagrid staví na stranu Harryho a místo toho, abych si konečně s někým přátelsky poklábosil, stal bych se terčem dalších výčitek stylu "chudák Harry".
"Esli si tu kůli čaji, musíš počkat, nepočítal sem dnes s hosty." ozve se hrubý hlas a já se otáčím k Hagridovi, který vychází z lesa s kuší na rameni a Tesákem v patách. Nejistě zvednu ruku na pozdrav a čekám, než se pomalým houpavým krokem zastaví u mne.
"Už sem myslel, žes na mě snad zapomněl. Aco že seš na Vánoce tady?" ptá se obr, když mi položí ohromnou těžkou ruku na rameno. Přímo cítím, jak se pod její vahou bořím hlouběji do sněhu.
"Shoda náhod." věnuji obrovi úsměv a pohladím Tesáka, který se mi snaží olíznout obličej, ale brání mu v tom prsty druhé obrovské Hagridovi ruky, které ho drží za obojek.
"Měl sem starost, dyž ses od začátku školy nevokázal." říká Hagrid, když mi podává ohromný hrnek, vážící snad tři kila. Vůně bylinek a zázvoru s teplem sálajícím od krbu mě uklidňuje a tak úplně zapomínám na problémy, které se mi po celé ty hrozné týdny hromadily.
"To víš, hodně učení a málo času." odpovídám a drbu černého psa na hlavě, kterou mám položenou na mých kolenou. Cítím se po dlouhé době tak dobře, že mi ani nevadí vlhké nohavice od Tesákových slin. Je příjemné konečně být zase sám sebou a nemuset nic řešit. Pokud Hagrid opravdu nic neví, znamená to, že mám alespoň ještě jednoho přítele. Dva, když budu počítat s Tesákem. Možná tři, když budu blázen a myslet si, že snad Malfoy… Ale to je hloupost. Určitě se všechno mezi námi zase vrátilo do starých kolejí hned, jak se po nich vydal směrem do Londýna.
*