Změna je život

Pátek v 3:04 | Waster |  Témata týdne
Tak si tady tak sedím. Zase sám a s jehlou v ruce. A už si zase hraju na zkurvenou oběť...nebo snad na mučedníka?
Možná jsem si to prostě vybral?
Možná na výběr nemám?
Možná to nevím?
Možná si pokládám otázky, jenom abych se slyšel mluvit?
- Nikki Sixx

Změna je život. A chvíle, kdy sledujete sami sebe krvácet na podlaze vlastní koupelny z ran, které jste si způsobili sami je vhodnou situací, kdy se zamyslet nad podniknutím nějaké změny. Například koupě nového koberečku pod záchod, jelikož takto zblízka si teprve uvědomujete množství skvrn od vlastní krve, o jakých jste se domnívali, že jste je důkladně vyčistili. Záchvěv děsivé myšlenky, o jejímž opaku jste neustále nuceni přesvědčovat své okolí. "Jsem opravdu v pořádku?". Pod onou chvilkovou slabostí se zjevují i ostatní přehlížené důkazy. Tohle je cokoli jiného, jen ne "pořádek".
Čas se postavit na nohy a projít se po stezce pravdy vedoucí jen dvěma směry a oba končí zatracením. Nebo ne? Ideální doba pro ten okamžik "těsně po". Změním to. Změním sám sebe a začnu právě teď. Oslabení sebedůvěry je na řadě ihned po průchodu dveřmi z koupelny.
Děsy v koutech chodby se skleněnými těly, několik střepů z úspěšných bitev proti nim. Už je to tak dávno, že jsem zapomněl, kdy naposledy jsem dokázal odmítnout se z nich napít. Jejich padlí druhové s etiketami držícími pohromadě zbytky roztříštěných schránek. Několik zatoulaných pozůstatků se zabodává do chodidel, válka zdaleka není u konce a oni, i přes svůj osud, nezapomínají.
Na stezce za sebou zanechávám čerstvé krvavé otisky nohou a v nastalém tichu bych přísahal, že slyším, jak na lino dopadají nové kapky. Pociťuji jejich šimravé klouzání po tenké kůži zápěstí, na dlaních a mezi prsty, než se setkají na konečcích a zřítí se vstříc podlaze v posledním políbení. Míjím větší seskupení Děsů sestavených v bojové pozici u stěny. Doufám, že mou přítomnost nevycítí a neodhodlají se nabízet mi svou náruč a hrdla plná opojných elixírů. Nejsem dostatečně silný, abych jim odolal.
Raněný pokračuji cestou a vyčerpáním sotva dýchám, když před sebou spatřím nové nebezpečí. Stěny s obličeji. Démoni vyobrazení na zdech se skrývají za mastné skvrny nad kamny a již se přesouvají i nad kuchyňskou linku. Množí se, přetvařují a třeští temné oči směrem ke mně. Ukazují do rohu místnosti, tam, kde stojí s otevřeným chřtánem, bíle oděna, jejich královna. Prázdná, stejně jako já, dychtící po potravě se dožaduje pozornosti. Nemám, co bych jí nabídl a tak pomalu ustupuji před jejím lačným chladným pohledem. Couvám a zachytávám se nohou do nastraženého oka na podlaze. Bez dechu zůstávám stát v měkkém objetí té nejděsivější tváře své skutečnosti. Opět jsem se nechal chytit a teď musím zaplatit. Pomalu se otáčím čelem ke krvežíznivému stvoření. Od posledně její tělo zmohutnělo a již pokrývá téměř celý průchod do obývacího pokoje. Její skvrnitá chapadla se v potěšení z našeho setkání kroutí po podlaze jako tlustí hadi. Mám jedinou možnost, jak se z jejího sevření vysvobodit. Svlékám si triko a stírám jím krev ze svých rukou, přibývá stále nová a tak mám dostatek k vyplacení své duše a snad i něco navíc, kdybych se s další platbou opozdil. Házím krví zvlhlý a flekatý hadr na její hlavu a ona mne vzápětí pouští dál po stezce. Cítím na zátylku její pohled a v hlavě slyším její ujištění, že příště bude cena vyšší.

Stírám zbloudilou slzu ze své tváře a zvedám oči právě ve chvíli, kdy mne sráží na kolena první bolestná rána do hrudi. Žaludek se mi převrací a já zvracím na podlahu u své postele. Nemohu popadnout dech. Tisknu ruku ke svému břichu v místě, kde se můj žaludek odmítá zklidnit. Lapám po dechu a polykám slzy, kterým nebráním v jejich snaze uchránit oči před štiplavě pálivou bolestí. Nadechuji se a padám obličejem k zemi bez ohledu na kaluž žaludečních šťáv. Choulím se polohy plodu a teprve potom s pohledem na své ruce propadám zoufalému boji o kyslík mezi vzlyky. Přes sevření hrudi ze mne vychází jen tichý křik.

Změna je život a některý život změnit nelze. To jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem vyházel veškeré lahve z chodby, lednici jsem zavřel a vypojil ze zásuvky, omyl zdi v kuchyni a po vyhození svého nahromaděného krví zašpiněného oblečení jsem několikrát vytřel celý byt.
A samozřejmě, na svůj záchod pořídil nový a tentokrát opravdu tmavý koberec.
Děsy, démoni a monstra žijí uvnitř mně a to změnit nedokáži. To oni jsou mým životem.

Potíž s pokládáním otázek je, že někdy dostanete odpovědi, které nechcete slyšet. - Nikki Sixx
 

Náhody neexistují 7.část

2. ledna 2018 v 4:42 | Waster |  Povídky
Ron
"Vy si opravdu nic nepamatujete?" ptá se už snad popáté profesorka McGonagallová.
"Ne. Jen jsem omdlel." odpovídám pokaždé směrem k podlaze ředitelovi pracovny. Klopím hlavu od chvíle, kdy mi chrlič u vstupu uhnul z cesty. Vím, že kdybych Brumbálovi věnoval jediný pohled, pozná, že neříkám pravdu. Snape tvrdí, že mne viděl, jak s sebou házím, než jsem opravdu ztratil vědomí. Dokonce tu prohlašoval, že to vypadalo na účinky nějaké mučící kletby. Jasně, ten toho o nich musí sám dost vědět, když po boku Pána zla terorizuje, mučí a zabíjí mudly včetně kouzelníků nečisté krve, které za mudly považuje.
"Albusi, slyšel jsi Severuse, tohle…" začne naléhavě McGonagallová a přiblíží se o několik kroků k ředitelovu stolu.
"Minervo, prosím." přeruší ji Brumbál. "Pokud pan Weasley říká, že se nejednalo o něco vážného, jsme nuceni věřit jeho tvrzení." dokončuje ředitel klidným hlasem a já cítím jeho pohled, jak mne přímo tlačí do opěradla židle.
"Pane řediteli, rád bych upozornil na to, že pan Weasley strávil celý týden na Ošetřovně pod ohromnou dávkou posilňujících lektvarů. Kdybyste takové množství podal zdravému kouzelníkovi, dokázal by po svých doručit dopis na druhou stranu Anglie rychleji než jakákoli sova." připomíná svou přítomnost profesor Snape svým klasicky protahovaným a důležitým hlasem. Vždy, když něco říká, připadá mi, že se jím sám nemůže nabažit. Přebíhá mi okamžitě mráz po zádech, i když je v místnosti příjemné teplo. Vím, že jsem v posteli byl po celé svátky, ale zmínka o dopisech a sovách mi na okamžik připadá jako mířená rána potloukem do hrudi. Nedostal jsem ani jeden dopis. Přes celé svátky. Ani jeden.
"Jen blázen by věřil, že šlo o pouhou omračovací kletbu." chytá se okamžitě návnady zástupkyně ředitele a její stín se na podlaze nebezpečně zvětšuje, když postupuje pracovnou k vysokým oknům.
"V tomto případě jsou tvrzení, o tom že jsem starý blázen, pravdivá." říká Brumbál s neskrývaným pobavením v hlase.
Vycházím na zasněžené nádvoří i přesto, že mi bylo zakázáno chodit ven. Potřebuju ale po tom týdnu, kdy jsem jen ležel na posteli, cítit čerstvý vzduch a pořádně si protáhnout nohy. Mířím bezmyšlenkovitě a překvapuji sám sebe, když se zastavuji u Hagridovi boudy. Chvíli obcházím malý domek na kraji Zapovězeného lesa a přemýšlím, jestli zaklepat na ohromné dveře, než usuzuji, že je stejně prázdný. Kdyby byl Hagrid doma, Tesák by určitě slyšel, že se tu kolem někdo motá a začal by štěkat. Všímám si ale, že z komína stoupá kouř a tak na chvilku zůstávám zase stát neschopný se rozhodnout. Ani nevím, jestli se i Hagrid staví na stranu Harryho a místo toho, abych si konečně s někým přátelsky poklábosil, stal bych se terčem dalších výčitek stylu "chudák Harry".
"Esli si tu kůli čaji, musíš počkat, nepočítal sem dnes s hosty." ozve se hrubý hlas a já se otáčím k Hagridovi, který vychází z lesa s kuší na rameni a Tesákem v patách. Nejistě zvednu ruku na pozdrav a čekám, než se pomalým houpavým krokem zastaví u mne.
"Už sem myslel, žes na mě snad zapomněl. Aco že seš na Vánoce tady?" ptá se obr, když mi položí ohromnou těžkou ruku na rameno. Přímo cítím, jak se pod její vahou bořím hlouběji do sněhu.
"Shoda náhod." věnuji obrovi úsměv a pohladím Tesáka, který se mi snaží olíznout obličej, ale brání mu v tom prsty druhé obrovské Hagridovi ruky, které ho drží za obojek.
"Měl sem starost, dyž ses od začátku školy nevokázal." říká Hagrid, když mi podává ohromný hrnek, vážící snad tři kila. Vůně bylinek a zázvoru s teplem sálajícím od krbu mě uklidňuje a tak úplně zapomínám na problémy, které se mi po celé ty hrozné týdny hromadily.
"To víš, hodně učení a málo času." odpovídám a drbu černého psa na hlavě, kterou mám položenou na mých kolenou. Cítím se po dlouhé době tak dobře, že mi ani nevadí vlhké nohavice od Tesákových slin. Je příjemné konečně být zase sám sebou a nemuset nic řešit. Pokud Hagrid opravdu nic neví, znamená to, že mám alespoň ještě jednoho přítele. Dva, když budu počítat s Tesákem. Možná tři, když budu blázen a myslet si, že snad Malfoy… Ale to je hloupost. Určitě se všechno mezi námi zase vrátilo do starých kolejí hned, jak se po nich vydal směrem do Londýna.
*

Téma: Musím to lépe skrývat

20. července 2017 v 17:15 | Waster |  Co se stalo
Která strana ostří je ostřejší? Lež, nebo pravda? To všechno vám připadá bezvýznamné, když máte rozříznutou krční tepnu, ležíte v kaluži krve a celý svět to vidí. - Nikki Sixx

Zvažoval jsem, jestli se s tím vůbec mám svěřovat (zda to tedy spíše pojmout jako "další krátké špinavé story") či si to ponechat pro sebe. Není to nic, čím bych se v podstatě chlubit měl a už vůbec ne zde. Ale záleží na tom? Napsal jsem sem již poměrnou část toho, čeho jsem se musel zbavit. Ne, že by to ve výsledku fungovalo jako splachovadlo, za které by stačilo zatáhnout a všechny ty hnusy tím ze sebe odplavit. Stále se přikláním k názoru, že to v podstatě sepisuji jen sám pro sebe a možná nějakou nepatrnou šanci, že o tom někdo další bude vědět (zachová se díky tomu jinak, než já). Vlastně si už nepamatuji dobu, kdy jsem si ještě říkal, že mám naději se toho zbavit, vůli to změnit. Liboval jsem si v tom od počátku a libuji dodnes - že je to něco zvráceného?! - tak ať. Chvíle, kdy mi hlavou projde myšlenka "Jaké by bylo žít bez toho?" se objevuje jednou za pár let. Dnes byl ten den. Zatracených pár minut, kdy jsem přemýšlel "jak to změnit". Je až fascinující s jakou rychlostí se takové úvahy mění v "musím to lépe skrývat".